Sestra Marie-Pascal
Svatá Gertruda z Helfty
Svatá Gertruda z Helfty patří k největším německým mystičkám. Jako pětiletá přišla do kláštera v Helftě a jako 25leté se jí zjevil Ježíš Kristus. Od té doby až do své smrti žila ve vnitřním spojení se „svým“ Pánem. Své mystické zážitky zapisovala. Je velkou hlasatelkou Ježíšova Srdce ve středověku. Z její bytosti vyzařovala čistá a radostná dětinnost a svoboda ducha, který dával přednost službě bližním před stykem s Kristem.
„Ty jsi, můj Bože, moje jediné pravé dobro a moje touha. Jen zřídka mohu opravdu říct: Moje duše žízní po Tobě.“
Ježíš řekl Gertrudě: „Oblékám tě do sebe, aby duše těch, které mi připomínáš, a také ty, které ti prozřetelnost postavila po boku, byly hodny obdržet mé velké dary.“
V klášteře, kde byla abatyší Gertruda z Hackebornu, byla její vychovatelkou sestra abatyše sv. Mechthilda z Hackebornu, která byla v tomto klášteře učitelkou a vedoucí lit. zpěvu. Výřečnost a inteligence mladé dívenky byla obdivuhodná. Byla chtivá vědění a učila se Písmo svaté, latinu, matematiku, hudbu a filozofii. Když se později v tomto klášteře stala benediktinkou, pracovala v písárně při opisování, překládání, zdobení malých vydání Písma svatého a rozjímání, která se zachovala pod názvem „Duchovní cvičení“.
Ve dvaceti pěti letech ji přepadl neklid, který měl být úvodem k jejímu obrácení. Nezajímá se více o filozofii než o Ježíše? 27. ledna 1281 se jí zjevil Ježíš: „Tvoje uzdravení brzy přijde. Proč se rmoutíš? Nemáš rádce? S mým nepřítelem jsi jedla prach země a med jsi hledala mezi trním. Pojď ke mně. Chci tě přijmout a zaplavit tě proudem božské rozkoše.“ Okouzlil ji. Ale odděluje ji od něho dlouhé a vysoké trnité křoví. Tu ji pozvedne a přitáhne k sobě.
Nikdy se už nevrátí zpět. Přijme rozhodnutí pro celý život. Její bytost půjde s celým zaujetím za leskem Boha – člověka. Její spiritualita je kristocentrická a zcela ponořená do plnosti Slova, které se stalo tělem. Směřuje k „zářící a zcela tiché Trojici“. Až do její smrti 17. listopadu 1302 opanovala světici vzpomínka na královskou tvář, která se otřela o její obličej. Z božských očí do ní pronikl oheň a naplnil její nitro. Přemohla ji přímo bláznivá láska Boha, který se zamiloval do lidstva.
V božském světle se pokládá za „zlé stvoření, nehodné, nevděčné a nejméně dokonalé, plné netrpělivosti a nedbalosti“. Svěřuje se Mechthildě, která za ni předkládá její otázky přímo Pánu: „Jaká vlastnost přitahuje na mladou řeholnici takovou přemíru milostí? Proč se nedívá na její chyby?“ Bůh daruje Mechthildě osvícení a naučí ji jednomu tajemství:
„To, co se na mé vyvolené jeví jako chyby, jsou spíše pokroky. Neboť lidská ubohost by nestačila na to, aby uchránila působení mých milostí před větrem marnivé slávy, kdyby nebyly skryty pod zdáním chyb. A jaká je to vlastnost, která nejvíce přitahuje? Nejvíce se mi líbí svoboda srdce, protože na svém srdci nedá ulpět ničemu, co by ohrožovalo moje první místo.“
Její vášeň pro Bohočlověka a pro duše ji naučila cvičit se v „libertas cordis“, v tom, čemu Otcové říkají „bdělost srdce“. Když přijala Kristovy rány, obrátil se k ní těmito nádhernými slovy: „Zde se stéká dohromady nával všech tvých citů. Všechno tvoje potěšení, naděje, radost, bolesti, strach a ostatní city mají zduchovnět v mojí lásce.“
Tato svoboda srdce ji chrání před veškerou introverzí. Ustavičně přijímá, aby ustavičně rozdávala. Ježíš říká: „Nacházím v této duši tak velkou radost, že často, když mě jiní lidé urážejí, hledám svůj klid u ní a posílám jí soužení srdce nebo tělesné utrpení, které přijímá ve spojení s mým utrpením a snáší je tak vděčně, tak pokorně a trpělivě, že brzy usmířen nesčetné duše ušetřím.“
Když je při modlitbě roztržitá a když je zneklidněna pro své nedbalosti, obrací se na svého Vykupitele, který jí zjevuje, jak velice ho vnitřně zasáhne takové volání o pomoc:
„Když je někdo přepaden lidskými pokušeními a uteče se v pevné důvěře pod moji ochranu, pak patří k těm, o kterých mohu říct: To je má holubice jako vyvolená z tisíců, která svým zrakem zraňuje mé Božské Srdce.“ Je to malá cesta důvěry:„Oko mé vyvolené, kterým zraňuje mé Srdce, je pevná důvěra. Musí věřit, že mám opravdu moc, moudrost a vůli stát jí ve všem věrně po boku. Tato důvěra tak opanovala mou lásku, že se již nikdy nemohu od ní odloučit.“ Gertruda však namítá: „Ale všichni nemohou mít takovou důvěru předem.“ Dostala útěchyplnou odpověď: „Každý přece může nějak přemoci svou malomyslnost. A i když ne z celého srdce, může ke mně promluvit alespoň ústy a říci to, co řekl Job: I když mě zkoušíš, přece ti budu důvěřovat.“
Ale co vlažnost a rutina? Gertruda si stěžuje: „Kdybych tak měla, Pane, takový oheň, že by se moje duše ustavičně tavila a rozpouštěla, aby se mohla celá vlít o to čistší do Tebe!“ Dostala odpověď: „Tvoje vůle v tobě, to je takový oheň.“ Tak pochopila, že pouhým hnutím vůle dosahuje úplné uskutečnění svých tužeb, které mají cíl v Bohu.
Když Gertruda těžce onemocněla, a to po sedmé, řekl jí Pán: „Řekni mi, moje přítelkyně, že jsi nemocná z lásky ke mně.“ „Můj milovaný, jak bych se já nehodná mohla odvážit něco takového říct!“ Pán na to: „Každý, kdo mi dobrovolně obětuje svou vůli snášet jakékoliv těžkosti kvůli mně, může se opravdu chlubit a hlásat, že onemocněl láskou ke mně, když je při této obtíži trpělivý a vydrží s pohledem na mne… Moje milosrdná láska je tím tak účinně dojata, že mě násilím nutí, abych uzdravil ty, kteří mají rozbité srdce, tzn. že žádají o milost. Hlásat zajatým znamená hlásat hříšníkům odpuštění, uvězněným osvobození, to znamená oznamovat duším v očistci jejich vykoupení.“ Ten, který žebrá o naši lásku, je neschopný vydržet i pouhé mrknutí oka. On je Prostředník, který je připraven svou obětí hojit lidské rány a bídu.
Jednoho dne daruje Kristus Gertrudě své Srdce,„abych napravil nedokonalosti tvého života, abych tě pro své oči učinil dokonalou a příjemnou, protože tak jako je věrný služebník vždy připraven provést vůli svého Mistra, tak bude mé Srdce pro tebe od nynějška k dispozici, aby napravilo všechny tvoje nedbalosti.“
Když jednou Gertruda přijala Tělo Páně, viděla svou duši jako strom, který zapustil své kořeny do rány Nejsvětějšího Srdce našeho Pána, a cítila, jak tento strom čerpá z této požehnané rány obdivuhodnou mízu. Ta stoupala z kořenů do větví, listů a plodů, aby jim předala ctnosti Ježíšova božství a lidství.
Jednou se jí při svatém přijímání zdálo její srdce vlažné. Pán jí řekl: „Ženich je ještě více vzrušen, když vidí šíji své nevěsty zbavenou ozdoby, než když je na ní zavěšen drahocenný šperk. On raději bere její ruce do svých, než aby je viděl ve vzácných rukavicích. Stejně tak vidím raději v tvé duši ctnost pokory než milost zbožnosti.“
Gertruda se o Eucharistii mnoho naučila. Zdá se, že nikdo lépe neodhalil tuto symbiózu mezi nebem a zemí. Ze své cely jako nemocná vidí, jak se slévá pozemská a nebeská liturgie, aby oslavovaly Nejsvětější Trojici. Sv. Mechthilda zapsala téměř všechna zjevení sv. Gertrudy kromě druhého dílu, který mohla nemocná zapsat sama. Knize, která tak vznikla, dal sám Ježíš titul: „Legatus Divinae Pietatis – Posel božské lásky“:
„Je to kniha pro poslední časy, kdy srdce lidí již tak vychládne, že už nebude mít odvahu věřit v lásku.“
Rukopis byl celé století nezvěstný, ale neztratil se. Roku 1536 se objevilo první tištěné vydání. Je samozřejmé, že sv. Terezie z Avily, sv. František Saleský a mnoho jiných si Gertrudu zvolilo za učitelku svého duchovního života. K četbě této knihy se pojí velká zaslíbení:
„Skrze ctnost mého božství každý, kdo bude číst tuto knihu k mé oslavě s pravou vírou, pokorou a láskou po poznání, aby našel spásu pro svou duši, dosáhne odpuštění svých lehkých hříchů, milost duchovní útěchy a připravenost srdce přijmout více nebeských darů.“
V jejím duchovní životě zaujímá významné místo také mariánská úcta. Ježíš sám ji uvádí ke své Matce jako k ochránkyni a vůdkyni. Světice napsala: „K plnosti darů, které jsi mi uštědřil, přidal jsi ještě dar své nejsladší Matky, nejsvětější Panny, kterou jsi mi dal jako ochránkyni a jejíž lásce jsi mě často odporoučel, tak jak jen věrný manžel může svou milovanou ženu odporoučet své vlastní matce.“ Nazývala Pannu Marii Prostřednicí u Prostředníka mezi Bohem a lidmi. Při zpěvu liturgických textů na svátek Zvěstování Panny Marie viděla v mystickém vidění, „jak z Boha Otce, Syna a Ducha Svatého vytékají silné potoky a protékají Mariiným Srdcem a pak se opět vracejí ke svému zdroji. Tím byl Panně Marii udělen dar, že je po Otci tou nejmocnější, po Synu tou nejmoudřejší a po Duchu tou nejdobrotivější. Když se věřící zbožně modlí pozdrav Ave Maria, tečou tyto potoky velkou silou a zaplavují Srdce Panny Marie velkou radostí a pak se opět vracejí ke svému zdroji.“
Takřka všechny invokace, ze kterých se skládá litanie k Božskému Srdci Ježíšovu, mají svůj původ v jejích spisech. Zářící nástup úcty k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, který zahájily sv. Mecht-hilda a Gertruda a na který navázala sv. Markéta Alacoque a sv. Jan Eudes, přetrval staletí až do naší doby. Gertruda si volí, koho chce, a pomáhá všem, kdo se k ní modlí, dosáhnout obtížné, ale pokoj přinášející „libertas cordis“, pravé zbraně srdce. Posiluje nás v lásce k Bohočlověku, který je vždy připraven přijít na pomoc naší nouzi.
Klášter v Helftě měl pohnuté osudy. Roku 1342 ho přepadl a rozbořil Albrecht z Braun-schweigu z pomsty, že ho papež nejmenoval biskupem Halber-stadtu. Sestry pak žily až do roku 1525 v Nové Helftě za městskými hradbami Eislebenu. Při selské válce za reformace je protestanti vyhnali a v jejich kostele se sloužily z nařízení protestantské bohoslužby. Po sekularizaci klášter zpustl a sídlil v něm statek. V roce 1980 měl být vyhozen do povětří, aby udělal místo velké hale, ale vnuk bývalého krmiče ze statku tomu zabránil. Po převratu začaly v roce 1998 renovační práce, financované dobrovolnými dárci, a byly zdárně dokončeny.
Z FuL 44/1998
a dalších pramenů přeložil -lš
Modlitba církve:
Bože, jenž sis v srdci svaté Panny Gertrudy připravil líbezný příbytek, pro její zásluhy a na její přímluvu očisť milostivě poskvrny našeho srdce a dej nám radovat se z jejího společenství.
Ze spisu svaté Gertrudy: Vyslanec Boží lásky
Ať ti dobrořečí má duše, Pane Bože, můj Stvořiteli; ať ti dobrořečí má duše a mé nejhlubší nitro ať tě velebí za všechno tvé slitování, jímž mě tak nezaslouženě zahrnula tvá bezmezná láska.
Vzdávám díky, jak nejlépe mohu, tvému nemírnému milosrdenství a s ním chválím a oslavuji tvou shovívavost a trpělivost. Neboť tys měl se mnou strpení, když jsem všechna svá nejútlejší, dětská, dívčí a mladá léta prožívala v tak zaslepené pošetilosti. Myšlenkami, slovy i skutky jsem se pouštěla bez výčitek svědomí, jak si nyní uvědomuji, do všeho, co se mi líbilo a bylo dovoleno. A kdybys mě nebyl chránil jednak tím, žes mi dal vrozený odpor ke zlému a zálibu v dobrém, jednak zvenčí výtkami mých nejbližších, a kdybych byla žila jako pohan mezi pohany, nikdy bych byla nepoznala, že ty, můj Bože, odměňuješ dobro a trestáš zlo. Ale ty sis mě vyvolil a připravoval již od dětství, od mého pátého roku, mezi svými nejoddanějšími přáteli v prostředí svaté řehole.
Abych to napravila, obětuji ti, nejvýš milující Otče, všechno utrpení tvého milovaného Syna, od té chvíle, kdy zaplakal na seně, všechno, co snášel potom, závislost nemluvněte, slabost dítěte, těžkosti dospívajícího, bolesti jeho mládí, až po tu hodinu, kdy na kříži naklonil hlavu a s hlasitým výkřikem zemřel. A rovněž ti v náhradu za všechny své nedbalosti obětuji, nejvýš milující Otče, celý jeho přesvatý život, naprosto dokonalý ve všech myšlenkách, slovech i skutcích, od té chvíle, kdy tvůj Jednorozený, seslán z nebeského trůnu, sestoupil na svět, až do té hodiny, kdy představil tvé otcovské tváři své vítězné oslavené tělo.
Z hluboké propasti své ubohosti vzdávám díky a chválím a uctívám nejen tvé nesmírné milosrdenství, ale také tvou nejlaskavější dobrotu. Neboť zatímco jsem tak promarňovala svůj život, tys, Otče milosrdenství, zamýšlel se mnou to, co je pro mé blaho a ne pro utrpení, totiž jak bys mě vyvýšil množstvím a velikostí svých dobrodiní. A daroval jsi mi také neocenitelnou důvěrnost svého přátelství, neboť mi různým způsobem nabízíš nejvznešenější stánek božství, své božské Srdce, aby se dovršila má radost a mé štěstí.
A nad to ještě jsi přivábil mou duši tím, žes mi věrně přislíbil, jaká dobrodiní mi chceš prokázat v hodinu smrti a po smrti; a kdybych neměla od tebe žádný jiný dar, už za toto jediné by po tobě mé srdce právem stále vzdychalo s živou nadějí.
(Lib 2,23,1,3,5,8,10 SCh139,330-340)
–