Svatý Řehoř, přezdívaný Divotvůrce, se narodil na počátku 3. století v Neocesareji v Pontu. Jeho rodiče, proslulí svou urozeností a bohatstvím, ale modloslužebníci, ho spolu s bratrem Athenodorem vychovávali v pohanských pověrách. Boží Prozřetelnost, která z nich chtěla udělat dva velké světce církve, však zařídila, že pravdu a pravé náboženství nalezli ještě jako děti.

Řehoř, obdařený velkým rozhledem a neuhasitelnou touhou po vědění, byl poslán do filozofické školy slavného Origena. Ve světle těchto výmluvných lekcí se jeho logická mysl osvítila a brzy se chtěl nechat pokřtít. Po studiu Písma svatého se rozhodl zcela se věnovat službě Bohu a zříci se všech pozemských výhod.

Ještě když byl v Cesareji, smrt mu ukradla rodiče, a když se stal majitelem velkého majetku, rozdal ho vdovám a sirotkům a odešel do samoty. Pokání, modlitba a studium Písma svatého byly jeho hlavními prostředky, které mu pomáhaly vzestupovat ke kontemplaci a dokonalosti. Nemohl však zůstat neznámý, protože pověst o jeho radách a ctnostech se donesla až k uším svatého biskupa Fotina, který ho zvláštním zjevením Ducha svatého chtěl nechat zazářit na svícnu církve a ustanovil ho biskupem v Neocesareji. Marně se opakovaně pokoušel uniknout těžkému břemenu, ale s vědomím, že je to Boží vůle, vstoupil po náležité přípravě do svého velmi zalidněného města, které nemělo více než 17 křesťanů.

Nicméně jeho pověst výjimečného člověka nevědomky připravila modloslužebný lid na uctívání pravého Boha a světec nešetřil úsilím, modlitbami a zejména zázraky, aby urychlil jejich obrácení. Zde jsou některé z nich. Jednalo se o stavbu prvního křesťanského chrámu, ale řeka na jedné straně a hory na druhé zužovaly místo. Světec přikázal hoře, aby se vzdálila, a hora se pokorně pohnula, jak bylo třeba. Lidé si stěžovali, že bažina, která už byla příčinou neshod mezi bratry, zhoršuje klima. Řehoř ji znamením kříže proměnil v úrodnou krajinu. Při povodni se potok Casalmacco vylil z břehů a ohrožoval město: světec tam přispěchal, zasadil hůl do země, voda se stáhla do svého koryta a z hole se stala velmi silná rostlina.

Četné zázraky thaumaturga biskupa neuchránily před Deciovým pronásledováním ani před vyhnanstvím. Odtud bděl a modlil se za vytrvalost svého stáda ve víře. Když z Božího zjevení poznal hodinu své smrti, nařídil, aby se pečlivě pátralo po všech pohanech, kteří ještě zůstali v jeho diecézi. Když se dozvěděl, že jich je 17, zvolal: „Deo gratias, když jsem přišel, našel jsem 17 křesťanů! Po 25 letech biskupské služby klidně zavřel oči v Pánu. Psal se rok 270.

Autor: Antonio Galuzzi.