Skrytá smírná oběť na oltáři svého lůžka

ctih. Liuisa Piccareta

Další skrytá a velká postava, smírná oběť na oltáři svého lůžka, která nosila ve svém těle bolest, předem vylučující radosti tzv. pozemského štěstí, aby objevovala mnohem více uspokojující radosti života trvale spojeného s Bohem.

Luisa Piccaretta se narodila v Corato (Bari) 23. dubna 1865 jako čtvrtá z pěti dětí rodičům Vito Nicola Pissccarettovi a Rose Tarantiniové. Prožila své dětství a dospívání na zemědělském statku svého otce v Torre Disperata.

V devíti letech přijala první svaté příjímání a biřmování a od té chvíle setrvává v modlitbě po celé hodiny. V jedenácti letech se zapsala do Sdružení dcer Panny Marie.

V třinácti letech se jí zjevil Pán Ježíš, který nesl kříž na Kalvárii; upřel na ni svůj pohled a pronesl slova: „Duše, pomoz mi!“. Od té chvíle se v ní rozhořela nenasytná touha pomáhat Ježíši v jeho utrpení pro spásu duší; v 16 letech složila slib obětovat se jako smírná oběť.

Začalo pro ni fyzické utrpení spojené s bolestmi neviditelných stigmat a bolestmi z ďáblových útoků spojených s utrpením duchovním a mravním, které ji dovedly až k heroismu křesťanských ctností.

Aby získala posilu a pomoc k překonávání zkoušek tohoto utrpení, obracela se Luisa v modlitbě na Pannu Marii. Prožívala zvláštní fenomeny, z nichž nejpozoruhodnější byl ten, že ji přepadlo ztuhnutí těla jako u mrtvoly. I když jinak projevovala známky života, nenacházel se způsob, jak ji tohoto stavu zbavit. Rodina se obrátila na lékaře, protože pokládala tento stav za druh nemoci, ale bez úspěchu. Obrátila se tedy na kněze, který se dočasně vrátil k rodině. Byl to augustinián P. Cosma Loiodice, který nemocné požehnal znamením kříže a tělu se vrátily jeho normální funkce.

Když augustinián odešel, volali k ní každý den nějakého kněze, aby znamením kříže jí vrátil normální stav. Ne všichni to chápali, i samotní kněží ji pokládali za exaltovanou neurotičku, která chtěla na sebe upoutat pozornost druhých.

Jednou ji nechali v tomto stavu více než dvacet dní. Vše začalo tehdy, když se nabídla jako smírná oběť, a každé ráno se probouzela ztuhlá, nehybná, schoulená na lůžku a nikdo nebyl schopen přimět ji k nějakému pohybu; odblokovat ji mohlo jedině kněžské požehnání.

Neměla duchovního vůdce, protože k ní vnitřně promlouval Ježíš a vedl ji k nejvyšším metám křesťanské dokonalosti. Tento stav nemohl nevzbuzovat pozornost a byl o něm informován i arcibiskup v Trani mons. Giuseppe Bianche Dottula (1848-1892); delegoval k ní zvláštního zpovědníka dona Michele Benedictis, který svou moudrostí a rozumností uložil dívce limity, které bez jeho souhlasu nesměla překračovat; nařídil, aby každý den přijala nějaký pokrm, i když ho okamžitě zvrátila.

Luisa musela žít výlučně podle Boží Vůle. Otec Michele jí 1. ledna 1889 dovolil, aby zůstala na lůžku vsedě, a ona v této poloze setrvala nepřerušeně 59 let, až do své smrti. Nový arcibiskup De Stefano delegoval nového zpovědníka Genaro del Genaro, který jím byl 24 let. Tento kněz, který vytušil Boží působení v této duši, nařídil kategoricky, že musí psát všechno, co v ní Bůh svou milostí koná. Piccaretta začal psát 28. února 1899 svůj deník, který sestává z rukopisů v 36 svazcích. Poslední kapitola byla napsána 28. prosince 1938, kdy jí bylo přikázáno, aby už nepsala.

Po prvních dvou měla jiné dva zpovědníky, vždy delegované arcibiskupskou kurií, posledním byl don Benedetto Calvi, který u ní setrval až do její smrti. Počátkem 20. století se setkala se sv. Hanibalem Marií di Francia (1851-1927), zakladatelem Kongregace di Messina, který byl jejím mimořádným zpovědníkem a cenzorem jejích spisů, jež byly pravidelně schvalovány církevní autoritou.

Svatý Hanibal se postaral o publikaci jejích různých spisů, mezi které patří „Hodiny utrpení“, které vyšly v pěti vydáních; v roce 1926 napsala jeden sešit „Paměti z mého dětství“.

7. října 1928 byla v Corato dokončena stavba domu „Kongregace sester Boží Horlivosti“ a na přání jejího zakladatele (zemřel mezitím v Messině 1927) byla Luisa Piccaretta přemístěna do tohoto konventu. Po deseti letech tři z jejích spisů byly dány na index; když se o tom Luisa dověděla, ihned se podřídila církevní autoritě a odevzdala pověřené osobě všechny svoje rukopisy (dodnes jsou ve vatikánských archivech) a opravila všechno, co bylo odsouzeno.

7. října 1938, přesně po deseti letech od vstupu do konventu, na příkaz představených musela objekt opustit a usadila se v jednom bytě, kde strávila posledních devět let svého života v láskyplné péči sestry Angeliny a několika zbožných žen.

Nikdy nic nevlastnila a práce na paličkovací podušce po celý její život byla jedinou, na kterou stačily její fyzické síly. Výtěžek sotva stačil na vydržování sestry. Ona snědla denně několik gramů pokrmu, který ihned zvrátila.

Jako živoucí zázrak neměla vzhled umírající, ale ani vzhled zdravé osoby, nezůstávala však nečinná. Její den začal za úsvitu, když přišel kněz, aby jí požehnal a odsloužil mši svatou (privilegium udělil papež Lev XIII. a potvrdil Pius X. 1907). Pak následovaly dvě hodiny díkůvzdání a další modlitby; v osm hodin začala vyšívat, v poledne hubené sousto, které zvrátila. Pak následovala modlitba růžence, v osm večer začala psát deník a kolem půlnoci usínala. Probouzela se nehybná, schoulená s hlavou otočenou doprava, vždy v této zvláštní nevysvětlitelné poloze.

Po patnácti dnech nemoci (jediné klinicky potvrzené) Luisa Piccaretta zemřela v Corato 4. března 1947 ve věku 81 let. Zemřela ráno před probuzením, vsedě, tak jako seděla na lůžku po celý život. Nebylo možné ji narovnat a byla odnesena na místní hřbitov v této poloze. Pohřbu se účastnilo velké množství lidí. Po několika letech byla z místního hřbitova přenesena na hřb itov u   Santa Maria Greca.

Se schválením Svatého stolce 28. března 1994 arcibiskup v Trani mons. Cassati zahájil diecézní proces blahořečení. Byl slavnostně ukončen 29. října 2005 a akta byla předána Svatému stolci k dokončení kanonického procesu.

Antonio Borelli, Santi e beati