Santina Campana, dobrovolná oběť

Všechno je mou radostí

Santina Campanová, dobrovolná oběť za obrácení hříšníků

Když ji v únoru v roce 1929 nesli ke křtu, její babička protestovala: „Chcete ji pojmenovat Santina, ale v kalendáři žádná taková svatá není!“ Farář odpověděl. „Buďte klidná, toto dítě bude první světicí toho jména v kalendáři.“

Santina Campanová se narodila jako sedmá z devíti dětí 2. února 1929 v Alfedeně v oblasti L’Aquila. Vyvíjí se takřka překotně. Instinktivně se utíká k modlitbě a projevuje přitom bezmeznou důvěru. Vždy získává od Boha to, co žádá. Zvykla si prohlašovat: „Všechno bude dobré, nebojte se!“ A jako vždy se stane to, oč Santina prosí…

16. června 1936 na svátek Božího Těla přistupuje spolu se svou sestrou Asuntou a bratrem Michalem k prvnímu svatému přijímání. Na rub obrázku, který dostala na památku, napíše: „Ježíši, dej, ať vůně tohoto dne zůstane v mém životě stále.“ A dále prosí: „Dej, ať trpím pro Tebe a učiň mě svatou jako svatou Terezičku.“

Obětuji se jako oběť“

Nějaký čas nato jí uklouzne ze rtů předpověď: „Ježíš mě udělá svou nevěstou jako Terezičku.“ Jedním slovem: malá velká světice z Lisieux je její vzor, a co od ní žádá, všechno se stane.

V červnu 1940 končí základní školu a vidí, jak její sourozenci odcházejí jeden za druhým do různých řeholních kongregací. Celkem jich tak vstoupilo do řádů šest. Santina se raduje, že Ježíš tak vstupuje do jejího domu a ustavičně si někoho povolává, a komentuje to: „Kde jsou povolání, tam je vždy oběť.“ A obětuje se jako oběť za své bratry a sestry.

Po skončení školy je doma služkou pro všechno. Účastní se činnosti Katolické akce ve farnosti a nosí vědra s pískem a vodou do vzdálenosti 200  m na stavbu sídla Sdružení Katolické akce mládeže. Když prochází kolem kostela, zdraví Ježíše v Eucharistii a říká: „Za každou kapku této vody spas jednoho hříšníka.“

V dubnu 1939 přijala svátost biřmování a začne vystupovat s velkou autoritou. Její dům se stává malým večeřadlem, kde se schází mnoho dětí, které jí naslouchají jako své učitelce a učí se od ní křesťanskému životu.

Po červnu 1940 nastávají obtížné roky války. Při uzavření příměří 8. září 1943, zatím co mnozí jásají, že válka skončila, Santina, sotva 14letá, říká: „Válka nyní teprve začíná.“

Alfedenu obsadili Němci, kteří mají rozkaz bořit, odvádět, zabíjet. Těm dobrým lidem zde nezbylo, pokud se chtěli zachránit, než utéci do lesů a na hory. 17. října je Alfedena zdevastována. Všichni jsou na útěku. Santina jim dodává naděje. Modlí se, a najde útočiště a pomoc pro sebe i pro druhé. Zatím co zuří teror a dochází k znásilňování žen, Santina všechny uklidňuje s jistotou: „Nebojte se, Bůh je Otec a ví, že jsme zde!“

O Vánocích 1943 onemocní zápalem pohrudnice a horečka vystoupí na 42°. Odsáli jí z hrudníku mnoho vody. Při útěku je spolu s otcem chycena Němci a i tehdy má odvahu říct: „Nebojte se, neplačte. Mějte důvěru. Bůh nás zachrání.“ Konečně s příchodem polských vojáků jim Prozřetelnost pošle pokrm i léky, které potřebuje.

Přijatá oběť

Vrací se domů, kde najde všechno zbořeno. Při všeobecném nářku prohlašuje: „Časná dobra rychle pominou. Nebeská dobra jsou věčná. Děkujme Pánu, že nám zachoval život.“

V říjnu 1945 odjíždí do Říma a vstupuje do školy k charitním sestrám. Během jednoho roku absolvuje tři třídy gymnázia. Ale co je nejdůležitější, je její plné ztotožnění s Ježíšem. „Ježíši je milá ta oběť, kterou žádá On, ne to, co se líbí nám.“ … „Musím v sobě umlčet neužitečné myšlenky. Budu pěstovat vnitřní život a prosit o pomoc Pannu Marii. Chci mít strach a stud před každým i jen všedním hříchem za každou cenu.“

Intenzivně se modlí a sleduje jediný ideál – být rychle svatou, svatou od mládí. „Jsem si jista, že se nedožiji 18 let. Složím sliby jen pro případ smrti. Nepřijmu ani řeholní šat, ale svým úplným »ano« budu získávat duše pro Ježíše.“

25. března 1947 má plná ústa krve, je zasažená tuberkulózou jako svatá Terezička. Je to počátek jejího pozvolného a křížového výstupu na Kalvárii.

V červenci se odebere do sanatoria Villa Rinaldi v Piscině, kde zůstane tři roky a vytvoří kolem sebe přitažlivé centrum pro nemocné i pro lékaře pro svou zářící víru a okouzlující radostnost.

Brzy vysvětluje své sousedce: „Ano, musím nést kříž, ale můj kříž je celý bílý. Všechno mi působí radost. Moje cesta, pokrytá trny, se změnila v tolik květů, něžných a vonných, že jsou jako polštáře pro mé nohy při cestě za Ježíšem.“

Santinu stravuje horečka, která málokdy ustoupí, ale ještě silnější je v ní horečka po spáse duší: „Aby se vykoupení pro nikoho nestalo marné.“ To bylo její vyhnanství, její utrpení. To byl její skálopevný program: „Jediný cíl – Bůh, jediný vzor – Ježíš, jediná pomocnice – Maria, jediný průvodce – můj anděl, můj život – jediná oběť.“

Mnoho čte, aby se vzdělávala ve víře a mohla osvítit každého, kdo se k ní přiblíží, takže se v sanatoriu stává apoštolkou. Kaplan založil v sanatoriu sekci Katolické akce a Santina je její předsedkyní. Vykonává tuto funkci ve svém utrpení tím nejúčinnějším způsobem. Stará se až neuvěřitelně o misie, o apoštolát, o modlitbu, o pokání za hříchy, o oběti za kněze a nemocné.

Perla, která všechno vysvětluje

Je velice spokojená, když ji přicházejí navštívit její drazí. Je přitom veselá, přímo šprýmař, a má neuvěřitelnou chuť si zažertovat. Jedné své sestře řekla: „Jestli jsi přišla plakat, tak to můžeš jít hned domů.“ … „Ty mě chceš potěšit? A v čem? Já zde prožívám jeden den krásnější než druhý. Ráj skutečně existuje, protože já ho mám už zde!“ … „Moje duše je ponořena do oceánu klidu. Kdybys věděla, jak jsem šťastná! Můj život je jedna nepřetržitá radost!“

A přece se její mladý život stravuje, její fyzické chátrání je zcela zjevné. Je si toho vědoma a říká: „Čím by byl život bez oběti?“

Pacientky v ještě těžším stavu ji vídají u svého lůžka jako anděla útěchy a světla. Obtížné a nesnesitelné nemocné chce mít vedle sebe a věří, že v nich slouží Kristu. Odmítá utišující prostředky: „Nechci být pod sedativy. Chci být bdělá až do konce, protože chci až do smrti konat pro Ježíše skutky lásky.“

Na počátku října 1950 ve Svatém roku, který vyhlásil papež jako rok velkého obrácení a velkého odpuštění, svolává Santina své drahé k sobě. 13. října říká kaplanovi: „Chci všechny svátosti.“ Mamince doporučuje: „Neplačte, jdu do ráje, abych vám připravila místo. Zpívejme společně Panně Marii!“

Zatímco kněz pozvedá svatou Hostii, Santina za přispění matky představené charitních sester skládá řeholní sliby in articulo mortis a je šťastná, že bude moci zemřít jako Ježíšova nevěsta. Zdraví všechny přítomné, maminku, příbuzné i lékaře, který se snaží skrýt své slzy slovy: „Nikdy jsem neviděl nic podobného. Druhou Santinu už zde mít nebudeme.“

Ve 22.05 v necelých 21 letech života odchází před Boží tvář. Je 4. říjen 1950. Všechny její drahé a ty, kteří jsou nablízku, zaplaví nevysvětlitelná radost v jistotě, že je v nebi o jednoho anděla více.

Mezi jejími písemnými pozůstalostmi se nachází jedna „perla“, která vysvětluje celý její život: „Nejsladší Ježíši, týrej mé tělo a mé srdce, jak se Ti líbí: já tím budu jedině šťastná. Chci být obětí Tvé vůle. Obětuji Ti svou krev za všechny kněze a za obrácení hříšníků.“

Kostel sv. Josefa v Piscině, kde jsou uloženy její ostatky

Z Maria Ausiliatrice 10/2003 přeložil -lš-