Prorokyně pro naši dobu

Jean-Marc Derzelle

Luisa Lateau (1850–1883)

Duchovní cesta Luisy Lateau, stigmatizované Belgičanky, která trvala právě 33 let, je zcela mimořádná. Ve století, kdy člověk začal uctívat především materiální statky, probudil Bůh prostou švadlenu, aby zázrakem jejího života slavnostně potvrdil existenci nadpřirozena. Biskup Dechamps, belgický primas, řekl: „Bůh chtěl postavit Luisu jako maják uprostřed vln této rozjitřené doby.“

Svěřit se zcela Prozřetelnosti

Pro naše současníky by měly být velkou inspirací tři touhy, jimiž je poznamenán život Luisy Lateau: postavila Boha spontánně do středu svého života; chtěla stát plně ve službách svým bližním; chtěla pomáhat své Matce Církvi.

Sledujme nejprve její cestu až do jejího vnitřního spojení s Bohem. Rozhodující roli v jejím životě sehrála skutečnost, že se narodila v katolické rodině. Její otec byl chudý dělník a zemřel v roce 1850 na neštovice. Zanechal po sobě těžce nemocnou vdovu a tři hladová malá děvčátka. Nejmladší Luise bylo sedm a půl měsíce a rovněž se nakazila strašnou nemocí svého otce. Bez lékařského ošetření by byla zemřela, ale Bůh poslal dobrého samaritána, který podnikl všechno možné, aby zachránil tři děti a jejich matku. Ve věku jednoho a půl roku byla Luisa zázračně zachráněna před utonutím. Od té doby učila paní Lateau své dcery svěřovat se s plnou důvěrou Boží prozřetelnosti a modlit se k Bohu s vřelými díky. Ve věku deseti let mohla Luisa při prvním svatém přijímání darovat Ježíši celý žár své předčasně zralé duše. Slíbila mu, že bude žít vždy jako „dobrá katolička“. Od té doby začala rozjímat sama od sebe o ošklivosti hříchu a o umučení našeho Pána Ježíše Krista. Kdykoliv končila svou modlitbu, přijímala vždy dobrá praktická předsevzetí.

Předurčená, aby na vlastním těle nesla obraz Ukřižovaného

V prosinci 1867 byla přijata do třetího řádu sv. Františka. Při té příležitosti zaznamenala do svého sešitu modlitbu sv. faráře Arského: „Můj Bože, když můj jazyk nemůže říkat, že tě miluje, chci, aby to moje srdce opakovalo každým svým úderem.“

Od té doby se mělo pro mladou terciářku všechno od základu změnit. Několik dní nato byla při rozjímání křížové cesty ve farním kostele uchvácena třetím zastavením. Ježíš jí svým prvním pádem dával najevo, že není dostatečně milován. Luisa musela na jeho výtku odpovědět celým žárem své duše, protože následující první pátek v měsíci lednu 1868 obdaroval Ježíš tuto duši pěti ranami svého umučení a pověřil ji, aby trpěla a modlila se za Církev. Po třech měsících se tyto rány projevily prvním krvácením na čele, na hrudi, na pravém rameni a byly viditelné i na rukou a na nohou. Později k tomu přibyly i rány po bičování.

Až do své smrti, tedy 15 let, byla Luisa každý pátek v extázi a prožívala strašné utrpení našeho Pána. Dr. Imbert Gourbeyre, který byl uchvácen jasnou tváří mladé dívky, vydává toto svědectví: „Ještě nikdy ve svém životě jsem něco tak krásného nespatřil. Člověk nemůže od této bytosti odtrhnout pohled… a je majestátem Neznámého tak drcen, že musí nedobrovolně před tímto majestátem sklonit svá kolena.“

Eucharistie jako jediný pokrm

Bůh však chtěl ukázat ještě další divy, aby probudil našeho ducha, který se stal příliš materia­listickým. Aby nám připomněl, že sám Kristus se nám v hostii dává za pokrm, dovolil Bůh, aby Luisa žila zcela normálně dále, ale aby ani nejedla, ani nepila. Od 31. března 1871 se sytila jen „Chlebem andělů“, a to po dobu posledních dvanácti let svého života. I sebemenší sousto nebo doušek vody její tělo s velikými bolestmi ihned zvrátilo. Jakmile však mohla ráno přijmout svaté přijímání, cítila se tak dobře, že měla dost potřebných sil, aby vykonávala těžké domácí práce. Stávalo se, že protestanti, kteří k ní přicházeli jako skeptikové, vraceli se domů s přesvědčením, že Kristus je skutečně přítomen v Eucharistii, když viděli Luisu po svatém přijímání v extázi.

Dar rozpoznávat svaté
skutečnosti

Ve století, ve kterém se všechno svaté odhazovalo, měla Luisa ukázat něco neobyčejného: dokázala rozeznávat, co je svaté a co ne. V čase extáze nevnímala Luisa nic z okolního hmotného světa. Ale stačilo, aby byly do její blízkosti přineseny devocionálie, jako svěcená voda, růženec, medailka, obraz, a ihned je chtěla s andělským úsměvem uctívat. Bylo naprosto vyloučeno uvést ji při tom v omyl. Jednou k ní přišel kněz se dvěma hostiemi, z nichž jedna byla konsekrovaná a druhá nikoliv. Luisa byla právě v extázi. Na první hostii vůbec nereagovala, zatímco při druhé okamžitě poklekla, pozvedla ruce a se zářícím úsměvem přijala svaté přijímání. Byla si vědoma, že je jen bezvýznamný tvor, a vložila celý svůj život do Božích rukou. To ji vedlo k výpovědi: „Jen on ví přesně, co potřebujeme. Je lepší nechat jeho, aby nás spravoval, protože když jsme tvrdohlaví a trváme na tom, co chceme mít, vyprošujeme si často nůž, abychom se s ním pak pořezali.“

Dar soucitu

Mystický život Luise Lateau nijak nebránil v tom, aby se dala do služeb svému okolí, které potřebovalo její náklonnost a útěchu. Od útlého mládí měla velký soucit s trpícími a nemocnými. Jeden její komentář: „Protože maminka byla často venku a já jsem byla ještě malá na to, abych šla do práce, chodila jsem k jedné staré paní. Bylo mi tehdy 7 nebo 8 roků, ale mohla jsem staré paní pomáhat v domácnosti.“

Když jí bylo 11 let, poslala ji matka jako služku k jedné nemocné selce, které bylo již 78 let. Když Luisa obsloužila krávy a vyčistila stáj, vyvedla dobytek na pastvu a posloužila staré paní, stávalo se často, že ještě v noci bděla u nemocných.

Během epidemie cholery v roce 1866 prosila Luisa stále matku, aby směla ošetřovat nemocné, od kterých jejich blízcí příbuzní utíkali, aby se nenakazili. Luisa měla jasnou předtuchu, že Bůh požehná jejímu konání.

Tři měsíce ošetřovala šestnáctiletou dívku nemocnou cholerou; někdy nespala tři dny a tři noci. Když pak bděla u mrtvých, bylo ji vidět, jak se svou sestrou vozí rakve na káře na hřbitov. Umíme si představit, že této ošetřovatelce, která byla trpícím tak blízko, kladli příbuzní a lékaři, kteří obdivovali její ošetřovatelské umění, otázky. Říkala: „Raději bych sama trpěla, než viděla druhé, jak trpí.“

Dar doprovázet a těšit

Když zůstala od roku 1876 upoutaná na lůžko, věnovala se četným návštěvníkům, kteří přicházeli, aby prosili o radu anebo se svěřovali jejím modlitbám. Počet lidí, kteří ke stigmatizované přicházeli, se odhaduje na 20 000. Její farář Abbé Niels dostával každý týden na 200 žádostí. Nikdo neopouštěl Luisu, aniž by se necítil lépe. Zde je svědectví paní Madelierové, která Luisu navštívila: „S jakou odvahou, a radostí a mírem v srdci jsem od ní odcházela!“

Abbé Niels, který vedl deník, jenž má rozsah 6000 stran a v němž popsal přesně svoji omilostněnou farnici, řekl: „Obdržel jsem mnoho dopisů, které vyprávěly o uzdraveních a obráceních, ale nemám čas, abych na ně odpovídal.“

Kdybychom jen věděli,
co je to kněz…

Třetím základním pilířem, na kterém spočíval život Luisy Lateau, byla věrnost, s jakou setrvávala na cestě, která byla Církvi po staletí svěřena. Podívejme se na moudrost mystičky, která chodila do školy jen pět měsíců: „Bojím se iluzí a klamů ďábla, a proto se dávám vést svým zpovědníkem a duchovním vůdcem.“

Luisiným postojem nám chtěl Bůh sdělit znovu své učení o kněžské službě, na kterou naše společnost začala špatně nahlížet. Aby nám připomněl, že kněz je posvěcená osoba, která se musí těšit veliké úctě, připustil Ježíš, aby kdykoliv uprostřed extáze, když kněz chtěl, byla její kontemplace přerušena a ona se ihned vracela do normálních podmínek. Někteří kněží používali této své moci, ačkoliv tím Luisa velice trpěla. Nebyla tím však dotčena, nýbrž řekla: „Ó, kdybyste jen věděli, kdo to je kněz, jak velice byste ho respektovali!“

Stigmaty jí Bůh svěřil úkol obětovat se za Církev. V té době se šířil mezi katolíky modernismus, jak to vyjádřil již Pius X. Tak jak narůstalo ohrožení Petrovy lodičky, narůstalo i Luisino utrpení. Tak tomu bylo, když v roce 1870 piemontské oddíly obsadily Řím a učinily papeže svým zajatcem. Nebo když v roce 1871 se stal klérus obětí strašného pronásledování ze strany pařížské Komuny. Když v Německu v roce 1873 začal tzv. kulturní boj, hledalo mnoho katolíků u mladé dívky z belgického Bois-d’Haine duchovní útěchu. Ve své vlasti obětovala Luisa své krvavé křížové cesty, aby zabránila odkřesťanštění obyvatel a útokům liberálů proti katolické nauce.

Proces blahořečení dělá
malé pokroky

Stigmatizovaná Luisa Lateau měla v hluboké míře právě tu důležitou ctnost, která sebevědomé současné společnosti schází: pokoru. Luisa, která byla ve svých slovech střízlivá a zdrženlivá, brala na sebe doma i mimo dům ty nejnevděčnější úkoly. Nejdříve chtěla před domácími svá krvácející stigmata zatajit. „Věhlas“, který jí stigmata přivodila, jí byl velmi nepříjemný. Marně prosila biskupa v Malines, aby se směla ukrýt v klášteře. Každý den prosila Boha, aby ukončil tyto viditelné charismatické projevy. Na konci svého života velice trpěla tím, že je své sestře na obtíž.

Velice chtěla, aby její tělo nezůstalo po smrti neporušené, a proto řekla: „Prosila jsem Boha, aby to bylo se mnou jako s ostatními lidmi.“

Když prohlížíme sešity, ve kterých jsou svědectví návštěvníků, kteří přicházeli do Bois d’Haine, najdeme zde případy zranění, nemocí, bezesných nocí, manželských problémů a všeho, co se týká práce, s takovými problémy se lidé velmi úspěšně obraceli na Luisu.

V roce 2003, když se blížilo 120 výročí její smrti, proces jejího blahořečení se podivuhodně „přibrzdil“, místo aby to byl důvod k jeho uspíšení. Proč? Jediná odpověď spočívá v tom, že Luisa, která nechtěla být nikdy v roli „hvězdy“, chce svou přímluvu uskutečňovat raději „zcela diskrétně“.

Z Maria heute 11/2003
přeložil -lš-