Příběh Služebníků Božích Septimia a Licie Manelliových je krásným příběhem duchovních synů otce Pia, který nazval Septimia další duší získanou Ježíšem. S manželkou Licií založili početnou rodinu (měli 21 dětí), čímž začali svou plodnou svatost.

Příběh Manelliových je krásný příklad, který skrývá v sobě tajemství. Tajemstvím tohoto páru byla bezúhonnost, víra v Boha, znalost toho, jak milovat a dávat sebe jeden druhému a vkládat všechnu důvěru pouze do Prozřetelnosti, a to do té míry, že měli 21 dětí a žili spolu více než padesát let.

Byli to duchovní děti otce Pia, který nazval Septimia „křesťanem, který dovádí evangelium k dokonalosti“. Muž a žena příkladní ve svém otcovství a mateřství, kteří si radostně rozumí a milují jeden druhého, dávají se jeden druhému, trpěliví ve vzdělávání, takže se stali příkladným otcem a matkou, párem, který si opravdu zaslouží, aby se na ně vzpomínalo jako na příklad křesťanské dokonalosti.

Podívejme se však nyní na některé životopisné poznámky protagonistů tohoto příběhu: Septimius se narodil v Teramu (Abruzzo) v roce 1886 a zemřel v Římě v roce 1978. Vášnivě miloval umění a humanistickou kulturu ve všech jejích hlubinách, jako mladý muž byl ovlivněn superhomismem a dekadentnimismem. Zúčastnil se první světové války a jako letecký důstojník získal za válečné zásluhy hodnost kapitána. Fascinován vojenskými zkušenostmi a vítězstvím, pokračoval v poválečném období v zanedbávání duchovního života a v nezřízeném morálním životě.

Po propuštění, studiu literatury a filozofie a dokončení všech zkoušek práva, žil život zcela oddaný své vášni spisovatele a učitele; stal se profesorem a ředitelem na střední škole. Jako ředitel musel také snášet pronásledování fašismem a zednářstvím, kterého se však rozhodně nelekal. Ale když se vrátíme k období před jeho obrácením, je třeba říci, že Septimius, přestože strávil mnoho let svého mládí a zrání ponořený do přitažlivostí světa, nikdy nezůstával zcela cizí k hledání dobra a pravdy, které mu Boží Prozřetelnost otcovsky vštípila do duše. Na prahu čtyřiceti let, po několika hrozných osobních zkušenostech, konečně pocítil takovou hloubku zkroušenosti a lítosti, že upadl do zdravé duchovní krize, která ho vedla k setkání s Kristem skrze kapucínského světce z Gargana. V roce 1924 se setkal se svatým Piem z Pietrelciny a krátce poté konvertoval, a stal se jedním z jeho nejvěrnějších duchovních synů.

Po setkání se svatým mnichem v San Giovanni Rotondo si Septimius nějaký čas myslel, že se stane dokonce knězem. Z toho důvodu se zúčastnil duchovních cvičení, z nichž však vyšel utvrzen v úmyslu odpovědět na své skutečné poslání: povolání k manželství a rodině.

Septimiova konverze ve škole otce Pia byla okamžitá a úplná. Poté, co se s ním setkal, řekl o něm kapucín: „Je to další duše získaná Ježíšem.“ Od té chvíle jak řekl Mgr. Slawomir Oder, bývalý postulátor procesu beatifikace a kanonizace Jana Pavla II. v projevu na závěr diecézního vyšetřování služebníků Božích Licie a Septimia Manelli v červnu 2014, prof. Manelli „začal nový život, zaměřený ke svatosti, okamžitě se osvobodil od všeho, co bránilo nebo zpomalovalo jeho vzestup k Bohu a zřekl se vší světské přitažlivosti“.

Po své konverzi Septimius nasměroval své kulturní zájmy ke studiu velkých učitelů a mystiků: od svatého Tomáše Akvinského po svatého Bonaventuru, od svatého Augustina přes svatou Terezii z Avily až po svatého Jana od Kříže. Na prvním místě v jeho životě však byl vždy Ježíš a evangelium, které znal ze srdce a citoval, kdykoli to bylo možné. „Nejenže věřil v Krista,“ dodává Mgr. Odra, „ale byl také jeho neochvějným obhájcem: bojoval otevřeně proti nepřátelům Ježíše a Církve, aniž by někdy sáhl ke kompromisu, i když to mohlo jemu a jeho rodině zaručit vyšší životní úroveň.“ Otec Pio jednoho dne řekl věřícím shromážděným kolem něj, zatímco Septimius mu šel vstříc: „Tento muž žije celým evangeliem“.

Než se Septimius setkal se svou nastávající nevěstou, neustále žádal Pána, aby ho představil hodné dívce, s níž má vytvořit rodinu podle Božího plánu. A Pán ho vyslyšel a poslal mu do cesty mladou Licii Gualandrisovou, asi o 20 let mladší.

Pokud Septimiův život také prochází konverzí spíše až v dospělosti, u Licie tomu tak nebylo. Narodila se 13. července 1907 v Nembro v provincii Bergamo a jako mladá dívka byla duchovně formována pod vedením zbožného kněze, který jí předal zvláštní lásku k Ježíši a ke svátostem eucharistie a zpovědi. Poté, co absolvovala technické školy a proslavila se svou vážností a ziskem ze studia, provdala se Licia za Septimia ve svých 19 letech. Společně založili velkou rodinu, která se od svého počátku cítila povolána k tomuto chvályhodnému povolání, a manželé se vydali na duchovní cestu pod požehnáním, vedením a neustálou pomocí svatého Pia z Pietrelciny. Tak začala jejich plodná cesta ke svatosti…

Hned od začátku projevili neomezenou důvěru v Pozřetelnost a naprostou otevřenost k životu, a to tak, že jak jim bylo dopřáno, přivedli na svět 21 dětí, z nichž 13 dospělo, 3 žily jen několik měsíců a 5 zamířilo přímo do nebe; dnes mají 48 vnoučat a 89 pravnoučat!

Jedním ze synů je žijící otec Stefano Maria Manelli, zakladatel františkánů sester Neposkvrněné v roce 1970.

Přestože Licia Gualandrisová byla věrná potřebám tak náročné rodiny, nikdy nezanedbávala osobní modlitbu a účastnila se každý den ranní mše. Zejména ve škole otce Pia Licia vždy recitovala Svatý růženec s oddaností a pílí, a ve skutečnosti, jak děti dosvědčují, jste ji mohli vidět stále, ve dne v noci s růžencem v ruce, zvláště když děti trochu povyrostly.

Svůj úkol manželky vykonávala s velkou věrností a láskou, zasvětila celý svůj život velké rodině, i v dobách války a bez veškerého pohodlí, které dnes máme. Protože byla obzvláště konfrontována s mnoha oběťmi, obracela se pro útěchu na otce Pia, svatého Pia, učitele neobvyklých sebezáporů, který ji utěšoval tím, že jí řekl, že „matka“ znamená „mučednice“. Četná shromážděná svědectví proto hovoří o neobyčejné ženě se stálým úsměvem a neustálou modlitbou a o skutečně nadpřirozenou dobročinností. Septimius i Licia byli františkánskými terciáři.

Paní Oderová o nich napsala: „Její věrnost, její oddanost, její vášeň pro mši svatou a přijímání byly velmi zřejmé. Mezi těmi, kdo ji znali, mnozí svědčili o tom, že se jim dostalo poučení z jejího postoje úcty a vzpomínek na její účast na mši svaté, během níž se zdála být zcela ponořena do tajemství, které se slavilo. Také přikládala velký význam modlitebnímu životu své rodiny: když přišly děti, učila je modlit se, dělat „malé květinky“ sebezáporu, zejména během postu, novén a mariánských měsíců. Zejména chtěla, aby během nedělí a svátků se účastnily mše svaté a pečlivě se připravovali na týdenní sv. zpověď» [Srov. Řád, Projev na závěr diecézního šetření o beatifikaci a kanonizaci služebníků Božích Septimia Manelliho a Licie Gualandrisové, Řím 27. června 2014].

Děti na ni vzpomínají jako na velmi upřímnou a aktivní ženu s vyhraněným a odhodlaným temperamentem, který jí pomáhal v péči o manžela a při výchově dětí. „Každý večer – napsal Pio Manelli, jeden ze synů,- shromáždila nás kolem kamen, abychom společně recitovali Svatý růženec; Byla to síla mé matky, odtud i vzešla v dětech vůle studovat, usadit se a praktikovat život jako praví křesťané.“

Děti vzpomínají, že před spaním prošla s krucifixem po všech pokojích, aby je požehnala jednoho po druhém.

Celý život Septimia a Licie, spolu s mnoha radostmi, byl poset také malými i velkými kříži, které oba vždy přijímali, protože si byli plně vědomi toho, že tak reagují na Boží vůli.

Rodina byla prvním „gymnáziem“ svatosti pro Septimia a Lycii, a nepochybně prostředím, ve kterém bylo možné i v nejmenších detailech dýchat ideál křesťanského života.

Za více než padesát let manželství poznali, jak vést tento boj, který přináší nejkrásnější a nejsvětější radosti. Byl to život ustavičného úsilí. Septimius o nejdramatičtějších okamžicích řekl, že „dokud existuje boj, existuje život“, odtud odvaha jít vždy vpřed, s důvěrou v Boha a v pomoc Neposkvrněné!“

Manželům Manelliovým se dařilo nejen vychovávat děti, které měli jako dar, ale také jim nabídnout integrální vzdělání, aby mohli čelit problémům současné existence.

Jejich život uvolňoval takovou sílu duchovní a lidské plodnosti, že jsme ji nemohli opomenout a snažili jsme se představit ji svým čtenářům.

Pramen: Corrispondenza Romana