22. 2. 2019
Nikdy neskončí náš úžas nad životy světců, mistrovskými díly duší, které uvěřily Bohu a pokorně ho přijaly, aby ho milovaly a sloužily mu, a mistrovskými díly Boha na zemi, kterými vstupuje do těchto duší svou posvěcující milostí. Před svatou Markétou z Cortony, kterou si církev připomíná 22. února, poznáváme, co znamená autentické Boží milosrdenství a svoboda, jakou získává ten, kdo nastoupí cestu obrácení.
Tuto Marii Magdalénu XIII. století představuje v nádherném prvním životopisu františkán Giunta Bevegnati, který byl jejím duchovním otcem. Jeho dílo se opírá o široké hnutí kajícnosti pod vedením žebravých řádů, jež se uskutečnilo ve velkých a středních městských aglomeracích v centru severní Itálie.
Markéta se narodila se v Lavianu nedaleko jezera Trasimeno kolem roku 1247; matka jí zemřela, když jí bylo 8 let a vyrůstala v péči macechy. Když dospěla v krásnou dívku, přijala nabídku mladého šlechtice a žila s ním, ctěna šlechtou a lidem města i venkova (…) a ukazovala bohatství svého muže, jak dokládá Bevegnatova legenda. V devátém roce tohoto konkubinátu se jí narodil syn.
Její milenec jednoho dne odešel, aby vyřešil nějaké problémy se sousedními vlastníky a vzal si s sebou svého chrta. Pes se po dvou dnech vrátil sám a upoutal pozornost Markéty. Dívka šla s ním a zavedl ji až do lesa u Petrignana. Zastavil se u jednoho dubu a začal štěkat: Markéta odházela větve naházené na hromadu, až odkryla mrtvolu markýze, strašně ubodanou a již v rozkladu.
Mladá dívka ihned pomyslela na Boží soud, kde spravedlnost vyřizuje účty. A to byl okamžik, kdy se rozhodla změnit svůj život.
Vrátila markýzově rodině všechno, co od něho dostala, vzala své sedmileté dítě,(které se stane františkánským mnichem) a vydala se na cestu do otcovského Laviana, ale macecha jí nedovolila vstoupit do domu. Uposlechla vnitřní hlas a vydala do Cortony, aby se podrobila menším bratřím.
Když přišla do města, našla útulek u komtesy Moscari a její snachy, ta jí nabídla jednu světnici, která se stala její první kající celou. Hledala práci, aby získala obživu pro svého syna a stala pomocnicí ošetřovatelek rodiček; tak přišla do styku s františkány, kteří zde žili od počátku století, a pod jejich vlivem uzrálo její radikální obrácení až k veřejnému vyznání vlastních hříchů a přijetí života kajícnice.
Po několika letech kolem roku 1275 ji františkáni formálně přijali mezi své kajícníky, oblékla si hábit v přítomnosti fra Rainalda da Castiglione, představeného komunity v Arezzu. Není možno o ní ještě mluvit přímo jako o františkánské terciářce, protože z hlediska kanonického práva třetí řád sv. Františka byl schválen teprve od roku 1289, kdy papež Mikuláš IV. vydal bulu Supra mortem: laické hnutí kajícnosti se tak stalo třetím františkánským řádem.
Dnes se ustavičně mluví o důstojnosti lidské osoby z jejího materiálního pojetí: důstojnosti fyzické, etnická, pracovní, studijní… nic však neslyšíme o důstojnosti duchovní, oné důstojnosti, která teprve dává plný smysl lidskému životu. Markéta, která usiluje právě o tuto důstojnost duchovní, přestěhuje se do malé cely vedle kostela sv. Františka a jejího duchovního vedení se ujímá nejdříve fra da Castislion Florentino, a když byl přeložen do Arezza, fra Giunta di Bevignate.
Ujímá se péče o nemocné a chudé s mimořádnou charitativní oddaností: z lásky k Bohu je ochotná k tisícerým každodenním námahám. Jeden dobrodinec, kterého mnozí historikové ztotožňují s členem rodiny Casali, získal k užívání místní lokál, kde je přijímá a pečuje o ně. Můžeme hovořit o zárodku dvou katolických institucí: první se promění na ženskou řeholi a získá jméno »Le poverelle« a druhá na Špitál Milosrdenství v Cortoně.
Její aktivní život jí nebrání v kontemplaci a modlitbě. Sám Kristus se stává duchovním vůdcem její duše, ve větší míře než klášterní bratři, v jejichž kostele strávila Markéta mnoho času. Mystička Markéta zatouží po stále větší míře mlčení a samoty, aby stála co nejvíce před tváří Páně. Nicméně jsou zde nemocní, chudí a zbožní, kteří u ní hledají nyní své útočiště.
Kristus tedy je vstřícný k jejím aspiracím a schvaluje, aby opustila oduševněný obsah života ve městě a přenesla se do věže, která přiléhá ke kostelu svatého Bazila. Na žádost Markéty obec Cortona se zaváže, že zde vybuduje skromný příbytek; je to znamení autority, jakou nyní získala u lidu.
Napadena ďábelskými pokušeními tříbí svou duši posty a pokáním a vstupuje do dokonalého společenství s Kristem. Její duchovní život je přebohatý: ustavičné modlitby, intenzivní meditace o utrpení Páně, oplácené četnými viděními, v nichž byla vícekrát ujištěna o své věčné spáse a jistotě, že se stala Kristovou »vyvolenou« nevěstou. Často přijímá návštěvu svého anděla strážce, ale je to Ježíš Kristus, který s ní rozmlouvá a utváří ji podle božských přání. Hojné nadpřirozené dary, které přijímá, vyzařují z ní na ty, kteří ji obklopují, aby přijali její pomoc, posilu a radu a Boží milosti.
Její nové sídlo přerušilo vazbu, která ji poutala k menším bratřím. A v roce 1290, když byla vydána bula Supra montem, mohla být posílena její nezávislost na synech sv. Františka, kteří jako jediní z pověření Svatého stolce pečovali o penitenty. Jejím duchovním vůdcem se stal světský kněz Badia Venturi. Zemřela 22. února 1297.
Fraçois Mauriac o ní napsal: Také Markéta viděla Krále slávy a Král slávy se na ni díval pohledem, který je vyhrazen jen pro vyvolené a který my prostí věřící nikdy nepoznáme. (…) Pro Markétu je agónie extází, která se prodlužuje, smrt je extází, která se naplňuje. (…) Syn člověka, kterému dělala společnici v jeho Umučení během pokání po tolik let, musel být přítomen, aby jí pomáhal v tomto přechodu; a ona kontemplovala naposled na zemi tuto Tvář nyní už nikoliv pokrytou plivanci, ale triumfální, zářivou, tak jak ji spatřil první mučedník sv. Štěpán: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka sedícího po Boží pravici“! (Sainte Margherite de Cortone, Paris, 1945, pp. 187-189).
Nicméně tento spisovatel po šťastném přiblížení znovu upadl do skepticismu a onoho červa pochyb filozofie 19. století a končí svou úvahu jako nihilistický agnostik. Ale co my víme o světcích? (…) Snad Markéta při této poslední zkoušce zavřela oči, aby neviděla nekonečnou prázdnotu.
Na tento ničivý, zhoubný subjektivismus odpovídáme přiblížením charakteristickým pro světce: V lásce k Bohu mohou se za nás přimlouvat u Boha a zasloužili si, aby konali zázraky i dnes, a tak i sv. Markéta. Vykonala mnoho zázraků již za života a osobám, které jí přicházely poděkovat, říkala: Je možno to připisovat jen Bohu, kterému moje hříchy a má nevděčnost mohly být jen na překážku. (L. de Chérance, Santa Margarida de Cortona, Salvador, S. Francisco, 1928, p. 81.)
Její postava bude opakovaně v průběhu staletí předmětem pozornosti malířů a spisovatelů.
V prvních letech dvacátého století dánský spisovatel a básník Johannes Jørgensen, protestant, který konvertoval ke katolicismu, věnoval světici úchvatné stránky a zasadil ji do trojice františkánských žen spolu a s Andělou z Foligna a Camilou Battista Varano.
Byla uctívána jako blahoslavená ihned po smrti a papež Benedikt XIII. ji prohlásil za svatou jako novou Marii Magdalenu: »Stejný pád, stejné zmatky; stejné zázraky milosti, které přitahují jednu i druhou k nohám Spasitele, stejné slzy lásky a stejný výrok odpuštění«. Markéta, třetí světlo františkánského řádu po sv. Františku a sv. Kláře, kéž osvítí mnoho žen a mnišek a dalších, ať jsou kýmkoliv.
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana