28. 2. 2020

Hyacinta Marto

Zatímco svět zápasí s coronavirem, a Itálie je třetí zemí co do počtu nakažených osob, v těchto dnech se slavilo sté výročí velkého významu, které církev i média pominula, ale pamatovali na ně preláti, kněží, řeholníci a věřící, kteří zůstali věrnými katolíky a ctiteli Panny Marie Fatimské.

20. února 1920 zemřela  sv. Hyacinta Marto na následky pandemie španělské chřipky, jejíž virus tehdy nakazil 500 milionů osob včetně některých obyvatel odlehlých ostrovů v Pacifiku i Ledovém moři; způsobila 50-100 mil. úmrtí, tj. 3-5% tehdejšího světového obyvatelstva, více než epidemie černého moru ve XIV. století.

Ale vraťme se k Hyacintě. Jednou z jejích zábav spolu s Františkem a Lucií bylo hlasitě volat proti horám jméno Madona. A jak píše Lucie, byla to právě ona, která recitovala Ave Maria a další slova pronesla, až přijala celou ozvěnu předchozích slov. Tato nevinná dětská modlitba, jakoby surrealistická, kde se nadpřirozenému dává přednost před přirozeným, ozývá se v našich srdcích, když si uvědomíme, že to byla právě ona, která obětovala svůj život za ubohé hříšníky, za církev a papeže.

Jediná publikace, která vyšla v těchto dnech, aby vzdala poctu tomuto velikému portugalskému dítěti, je kniha P. Serafino Tognetiho s prostým titulem Hyacinta (Etabela, 134 str.). Autor napsal její životopis nejen pro výročí, které by nemělo zůstat opomenuto, ale i proto, že tato postava představuje bojovnici, jaké dnes církev nevyhnutelně potřebuje.

Jednoho dne prohlásil jeden mnich z Božích synů, první představený komunity po úmrtí Dona Divo Barsottiho, že potřebujeme Hyacinty pohled: pohled bojovníků, kteří vědí, že vítězství nad zlem se platí potem a krví. Avšak svět má strach z přísného pohledu očí, které hovoří o Bohu a jeho milosti, o lidech a jejich hříších.

Hyacinta, která byla až do chvíle zjevení anděla Portugalska a Fatimské Paní zářícím dítětem, veselým a bezstarostným, která ráda zpívala a tančila, se zcela proměnila, jak to dosvědčují její fotografie, které ji zobrazují jako velmi vážnou se zorničkami, pronikavými jako světelné paprsky. Zatímco Hyacinta se jevila jako zaměstnaná jedinou myšlenkou na obrácení hříšníků a záchranu duší před peklem, František chtěl potěšit Ježíše a Madonu, kteří se mu jevili příliš smutní (z Pamětí sestry Lucie). Oba se postaví pod kříž, hledíce na ukřižovaného Ježíše, ale Hyacinta je jednou nohou u bran pekla, protože to, co viděla 13. července 1917, se do ní vtisklo jako žhavé železo a nemůže to nikdy zapomenout. (…) Její modlitba je založena právě na její úplné prostotě, absolutní a bez poskvrny. Jestliže toto byla její zprostředkující moc zde na zemi, je jí pravděpodobně i nyní v nebi (str. 22).

Profil, jaký načrtla její sestřenice, je mimořádný; je to profil čistých srdcí. Hyacinta byla nenasytná v praktikování obětí a umrtvování. Na počátku července 1919 nastoupila do nemocnice, nakažená španělskou chřipkou. Její matka se ptala, co by si přála, a ona žádala přítomnost Lucie. Návštěva měla jediné téma: o utrpení a obětech za hříšníky, aby byli zachráněni před peklem, ale také za Svatého otce. Lucie píše v pamětech: Ty zůstaneš zde, abys říkala, že Bůh chce založit na světě úctu k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Až k tomu bude příležitost, neschovávej se a řekni všem, že Bůh nám dopřál milost skrze Neposkvrněné Srdce Mariino; Ježíšovo Srdce žádá, aby kromě Srdce Ježíšova bylo uctíváno také Neposkvrněné Srdce Mariino. Proste Mariino Neposkvrněné Srdce za mír, Bůh ho vkládá do jejích rukou. Kdybych mohla, vložila bych do všech srdcí oheň, který mi plane v hrudi a vede mě k tak velké lásce k Srdci Ježíšovu a Srdci Mariinu.

Ve svých projevech Hyacinta stále kráčí po hraně věčného života nad propastí zatracení, která se otevírá pod jejíma nohama: uvažuje jako pravý středověký katolík, který skutečně překračuje svět a jeho materiální blahobyt a sleduje pouze cestu k nebi, proto snášela tolik nespravedlností včetně dramatických utrpení.

»Kdyby věděli…«, opakovala často, když pomyslela na lidi moderní doby. Co kdyby věděli? Že skutky v tomto časném životě mají hodnotu věčnou. To je velký problém dnešního člověka: Protože už neví, co by na světě dělal. Hledá horečně smysl věcí, a nikde ho nenachází (str.97).

Hyacinta také říkala, že lidé nemyslí na Ježíšovu smrt. Don Divo Barsotti tvrdil, že »Ježíš se stal záminkou mluvit o něčem jiném. Začne se mluvit o Kristu, a skončí se u politiky“. Umučení Kristovo je umučení za děti; v každém člověku je cena božské krve, vznešenost svatého Kříže. Adoramus te, Christe, et benedicimus tibi, quia per sanctam crucem tuam redemisti mundum.

Od posledního zjevení ve Fatimě 13. října 1917 do dies natalis Hycinty uplynulo 28 měsíců: je to doba, kdy se posvětila, zcela se zřekla sama sebe, aby pokorně sloužila Ježíši, těšila ho, učinila ho spokojeným skrze prostředky, které Matka Boží zjevila v Cova d´Iria: modlitba, sv. Růženec, odříkání, oběť. Opravdu, pokání je jediný prostředek, jak vystoupit ke Kristu, to velmi dobře vědí světci. Hyacinta zemřela zcela chudá a osamocená v nemocnici v Lisabonu, a neměla ani útěchu z přijetí sv. Přijímání, protože jí bylo odepřeno.

Víra Hyacinty byla vírou svatých Božích, nikoliv vírou salonní. Je to víra mužná, silná, která nedělá ústupky sama sobě, nýbrž je odvážná, jde vstříc sečné zbrani: sama proti nepříteli, démonu a jeho pokušením, která přinášejí hřích. Strašnou válku nevedeme proti světu, ale sami proti sobě, a kdo zvítězí v této bitvě, má účast na vykoupení jediného Spasitele.

Mezinárodní karneval v Benátkách byl pro rok 2020 zrušen, aby se omezil kontakt s koronavirem a půst začíná pro mnohé karanténou. Využijme tuto dobu trestů a milosrdenství pro naslouchání a konečně i praktikování fatimské nauky, kterou Hyacinta pochopila doslova a bez poznámek.

Cristina Siccardi  Corrispondenza Romana