P. M. Hamon: Svatý František obrací heretiky I.

Začátky misie v Chablais (1)

O svatém Františkovi Saleském je známo, že úspěšně obnovil katolickou víru v oblastech zaplavených kalvinismem. Málo je však známo, za jakých historických okolností a jakými prostředky tato jeho misie probíhala. Podrobnosti o této činnosti svatého ženevského biskupa a učitele církve se dovídáme z díla, které v roce 1922 publikoval švýcarský kněz Hamon a jehož polský překlad vyšel v roce 1934 v Krakově.

Počáteční těžkosti a střety s heretiky

V době, kdy se svatý František s velkým zápalem a neúnavnou obětavostí věnoval kněžské službě, Boží prozřetelnost před ním otevřela nové pole působnosti. Provincie Chablais, dlouhou dobu pustošená válkou a propadlá herezi, měla si konečně oddechnout, odložit zbraně a stát se působištěm Františkovy apoštolské horlivosti, která skrz naskrz ovládla jeho duši. Abychom dobře porozuměli událostem, musíme se vrátit o něco zpět.

V roce 1536 protestanti bernského kantonu vystupňovali svůj sektářský zápal až k fanatismu, využili doby, kdy Karel II., sabaudský kníže, vedl válku s Františkem I., který obsadil velkou část jeho území. Protestanti napadli vojensky obvody Vaud, Gex a hrady Ternier a Gaillard. Stali se pány provincie Chablais. V prvních měsících ponechali katolíkům svobodu vyznání, ale všude rozeslali své pastory, aby kázáním strhli lidi k herezi. Když ve městě vypukly nepokoje kvůli nezvaným kazatelům, zakázali heretici veřejné vyznávání katolické víry. Zvony umlkly, z věží shodili kříže, obrazy ničili a kněze a řeholnice vyhnali. Na místa katolických kněží byli dosazeni pastoři. Tento stav trval až do roku 1564, kdy Emanuel Filibert a Karel III. znovu dobyli to, co František I. okupoval. Bern musel vrátit západní část Chablais, ale vymohl si, že vládnoucím vyznáním zůstane protestantismus a pastoři budou placeni ze státní pokladny. Katolické vyznání bude povoleno. V roce 1589 však bernští protestanti opět využili situace a s velkým fanatismem pustošili Chablais, kam vtrhli s desetitisícovou armádou. Tomu učinil přítrž Karel Emanuel, dobyl území a podepsal nový dokument, kterým katolické vyznání získalo plnou svobodu a protestanti se museli omezit jen na sedm míst. Karel Emanuel požádal biskupa v Ženevě, aby do všech farností vrátil katolické kněze. Biskup jich tam poslal padesát. Na základě jejich působení se část obyvatel vrátila ke katolické víře. Ale sotva odešla vojska Karla Emanuela do Francie, ženevští protestanti opět opanovali území. Kněží, které vyslal biskup Granier, se rozutekli a noví katolíci, příliš spěšně obrácení, se vrátili k herezi. Když však Jindřich IV. přešel ke katolické víře, ztratili protestanti naději na pomoc z Francie a sami požádali o klid zbraní, vrátili dobytou provincii a podrželi si jen Gex a hrad Gaillard.

Sotva Karel Emanuel uzavřel tuto dohodu, usoudil, že nejlepší způsob, jak navrátit obyvatelstvo do katolické církve, bude povolat horlivé, vzdělané a příkladné kazatele a požádal o ně ženevského biskupa. Měli přijít do města Thonon, kde zůstane katolická vojenská záloha, aby je bránila proti případným útokům heretiků.

Biskup se ocitl ve svízelné situaci. Na jedné straně cítil, že musí požadavku knížete vyhovět a nemůže odříct tak vážnou misii, na druhé straně neměl představu, kde vzít kněze schopné splnit tak obtížné poslání a natolik připravené, aby se nepoddali prvnímu neúspěchu. Kanovníkem kapituly byl František Saleský. To bylo první jméno, které biskupa napadlo. Všechno nasvědčovalo, že je to muž, kterého Prozřetelnost připravila pro takové dílo. Rodina Saleských se v celé zemi těšila nejlepší pověsti, hodnost vedoucího kapituly vzbuzovala úctu i přes jeho mládí. Jeho vroucí zbožnost, zanícená horlivost a hluboká vzdělanost ho předurčovaly za obránce víry schopného odrazit podlé útoky heretiků. Jeho neodolatelná mírnost si podmaňovala všechna srdce a jeho obecně známá svatost mluvila přímo pro něho. Ale poslat ho na takovou nebezpečnou misii znamenalo pobouřit proti sobě rod Saleských a především pana de Bois, Františkova otce. Na jeho vysoké postavení bylo také třeba brát ohled.

Bohabojný biskup se nejdříve obrátil k modlitbě, postu a umrtvování a svěřil celou záležitost Bohu. Byl zvyklý takto postupovat, kdykoliv ve svém úřadě narazil na těžkosti. Pak, aniž někomu řekl o listech, které obdržel od knížete, ani o záměrech, jaké choval ve svém srdci – neřekl to ani Františkovi, aby mu pan de Bois nevyčítal, že sám vybral jeho syna pro nebezpečný apoštolát – snažil se všechno připravit tak, aby vzbudil dojem, že pouze přijímá oběť, ale nic nenařizuje a neukládá. Svolal tedy shromáždění katedrálních kanovníků a jiných zasloužilých kněží, aniž by jim naznačil důvod, proč tak činí. Když se všichni v srpnu 1594 sešli, představil jim situaci, v jaké se nachází provincie Chablais, přečetl jim dopis knížete ze Sabaudie a prohlásil, že v žádosti knížete není možno nepoznat Boží vůli, který volá o kazatele pro nešťastnou zemi; že není chvalitebnějšího poslání, hodného Kristova kněze, než jít na pomoc ohroženým duším, vykoupeným nejdražší Krví, které by chtělo peklo vyrvat Kristu.

– Bude třeba se odhodlat k velké obětavosti, pokračoval, a připravit na velké překážky a nebezpečí, která mohou odstrašit i ty nejodvážnější. Jestliže se však pozemští obchodníci pro dosažení pomíjejících zisků vydávají do mořských bouří a ani pohled na bezprostřední nebezpečí, ani strach z námahy je neodrazuje od jejich honičky za ziskem, jak by se dělníci na vinici Páně, kteří mají před očima mnohem vyšší zisky, mohli malomyslně zaleknout překážek a nebezpečí? Mám o svém duchovenstvu vysoké mínění, než abych pochyboval, že mezi ním najdu dělné a odvážné kněze, hotové zasvětit se obrácení heretiků.

Vím, že sama odvaha tu nestačí, je třeba celé řady vynikajících vlastností, aby toto odvážné dílo mohlo být uskutečněno. A to mě přimělo k tomu, svolat vás dnes, abyste mě osvítili svou radou a naznačili mi, kdo jsou ti, kteří mají vůli i schopnosti ujmout se takové misie.

Když biskup domluvil, zavládlo v sále hluboké mlčení. Utrpení, jaké prožil kněz Bochut, a hrozná nebezpečí, kterým tak tak unikl, odebíraly všem síly a nikdo z přítomných se neozval, ale oči všech se obracely k představenému a všechno vypadalo tak, že se jako hlava kapituly má ozvat první. František povstal a řekl:

– Pastýři, jestliže mě pokládáš za vhodného pro toto poslání a přikazuješ mi, abych se ho ujal, budu z tvé volby šťastný. Na tvé slovo rozestřu sítě.

A během toho, co mluvil, se jeho tvář rozjasnila neobyčejným jasem, svědčícím o radostné naději. Biskup očekával tuto odpověď a řekl:

– Synu, nejenže u tebe vidím schopnosti k tomuto úkolu, ale zdá se mi, že z řádu věcí všechno vypadá tak, abys stanul v čele této misie tak, jak zaujímáš první místo v mé diecézi, a abys šel jako první cestou horlivosti. Kdybys to neudělal ty, já, třeba jsem slabý a upracovaný, cítil bych povinnost postavit se sám na to místo. Děkuji ti, že mě uvolňuješ od tohoto břemene.

Pan de Bois, který v tu dobu již nebydlel v zámku Thuille, ale přesídlil do Thorens, se dověděl brzy, že jeho syn byl určen pro misii v Chablais. Bylo to pro citlivého otce jako blesk z čistého nebe. Poslat mezi heretiky jeho drahého syna, předmět tolika jeho nadějí a tak velké lásky, to pro něho znamenalo jako poslat ho na smrt! Neztrácel ani chvíli, sedl na koně a odejel do Annecy a zapřísahal Františka, aby zanechal toho úmyslu. Světec, kterého se otcova bolest hluboce dotkla, plakal spolu s ním a srdce mu pukalo žalem.

– Bůh to chce a já musím poslechnout. Doufám, že jeho dobrota ti dá, otče, sílu, abys přijal tuto oběť.

Otec naléhá a prosí. František však stojí jako skála, o kterou se tříští mořské vlny.

– Pojď se mnou k biskupovi, žádá stařec zlomený smutkem – doufám, že nebude hluchý k otcově bolesti a k hlasu rozumu.

Sotva předstoupili před biskupa, pan de Bois se mu vrhl k nohám:

– Pastýři, volal zlomeným hlasem, dovolil jsem svému nejstaršímu synu, který byl nadějí mého domu, oporou ve starostech a zdrojem mého života, aby se zasvětil církvi a zůstal jejím vyznavačem, ale nemohu souhlasit s tím, aby byl mučedníkem, poslaným jako oběť k dravým vlkům.

Ženevský biskup, který měl velmi citlivé srdce a velkou lásku a úctu k panu de Bois, nevydržel pohled na tuto bolest a dal se do pláče spolu s otcem. Jedině František měl odvahu promluvit a připomenout, že jako kněz povolaný k následování Krista musí opakovat slova, která kdysi řekl božský Mistr své Matce: Nevěděli jste, že musím být v tom, co je mého Otce?

Pan de Bois však znásobil své prosby s takovým zoufalstvím, že biskup hluboce vzrušený byl už už nakloněn otci vyhovět. Když to svatý kněz viděl, zvolal s apoštolským zápalem:

– Pastýři, nedej sebou otřást. Chceš mě učinit nehodným Božího království? Položil jsem ruku na pluh, a mám se ohlížet zpět z lidských ohledů?

Tu biskup opanoval své srdce a řekl panu de Bois:

– Pane, připomeň si, že oba nosíte jméno svatého Františka z Assisi. Varuj se toho, abys přiměl svého syna, že svleče podobně jako František svůj šat a odejde nahý pod prapor ukřižovaného Krista.

Když se i tato slova minula účinkem, biskup připomněl příklad Abraháma, který se nezpěčoval Boží vůli, ani když šlo o to položit na oltář k oběti svého syna.

Otec vstal, a když viděl, že ztrácí všechnu naději, zvolal:

– Nemyslím si, že smím odporovat Boží vůli, ale také se nestanu vrahem svého syna. Nejsem hoden, aby anděl zadržel moji ruku. Ať tedy Bůh koná, co se mu líbí.

František klekl k nohám ctihodného starce a řekl: – Otče, prokaž mi tu milost a místo bránění mi uděl požehnání pro moji novou práci.

– Synu, mnohokrát při mši i při zpovědi jsem obdržel tvoje požehnání. Ať mě Bůh chrání, abych ti kdykoliv zlořečil, ale ujišťuji tě, že k tomuto záměru neobdržíš ani mé svolení, ani mé požehnání.

A nechal syna s biskupem a vrátil se do zámku. Pozval svého přítele barona de Lullin, aby Františka přemluvil. Baron přijal tento úkol, ale nedokázal světce přemluvit. Vrátil se do zámku a řekl:

– Poznal jsem zjevně Boží působení a pokládal jsem za svou povinnost utvrdit ho v jeho záměru. Můžete být šťastný, že máte syna, kterého Bůh tak miluje a který je dost rozumný, aby se neprotivil Boží vůli a ujal se úkolu, který oslaví Boží jméno, povznese církev a přinese domu Saleských lesk, před nímž zblednou všechny jiné tituly.

František zahájil bezprostřední přípravy na svou misii.

Začátky misie v Chablais (2)


Přípravy na cestu mu nezabraly mnoho času. Vzal si nejnutnější osobní potřeby, breviář a knihu „Kontroverze“ Roberta Bellarmina. Odjeli z Annecy 9. září 1594 a zanechali za sebou město, které žaslo nad jejich obětí, litovalo, že odcházejí, a především si přálo, aby je Bůh uchránil od všeho nebezpečí, do jakého se vydávali. Cestou se zastavili na zámku Sales, kde musel František znovu vyslechnout otcovy námitky.

„Nevidíš, že dáváš v sázku svůj život? A jestliže se po několika letech vrátíš, a nic tam nesvedeš, budeš všem pro smích. Máš horlivost, můj synu, ale chybí ti rozvaha, vystavuješ se těžkostem pro věc, která je víc než pochybná.“

„Drahý otče,“ odpověděl apoštol v hluboké klidu a přesvědčení víry, „Bůh už zařídí svoje. On podpírá své bojovníky. Pod takovým vůdcem je možné se odvážit všeho, jen je třeba mít odvahu. Nejedeme přece do barbarské země, nejsme tomu lidu cizí, nemáme v úmyslu tuto zemi pustošit, nýbrž ji chceme dobýt duchovní zbraní, proč by měli proti nám užívat jinou? Doufám, že Bůh, v jehož jménu tam jdeme, udělí našim slovům moc hlásat evangelium. I kdyby nás poslali do Anglie nebo do Indie, slušelo by se poslechnout. Byla by to misie velmi vytoužená, protože smrt pro Krista má větší cenu než tisíc vítězství. Ostatně, zde je dokument, který vyjadřuje vůli knížete, a zde je biskupův příkaz. Není možné se zpěčovat. Vím, že tento záměr je nebezpečný, a uznávám jeho obtíže. Ale klerika, kterou nosíme, říká, že kněžská důstojnost nepat-ří tomu, komu obtíže a nebezpečí brání splnit jeho povinnost.“

Otec zaslepený otcovskou láskou viděl, že neotřese horlivostí svého syna. Vracel se k tomu tématu ještě další dny, ale syn stál na svém jako skála, a tak se nakonec rozloučili bez požehnání. Otec odjel do zámku v Thuille a napsal listy svým přátelům v Chablais, kterým svěřil svého syna do ochrany.

Misionáři se na svůj úkol připravili důkladnou duchovní obnovou. 12. září se postili a modlili, 13. vykonali generální zpověď, aby s největší pokorou a čistotou nastoupili do boje proti pýše a zaujatosti heretiků. František se pak rozloučil se svou matkou, která si zaslouží obdiv. Ačkoliv i jí krvácelo srdce a mnoho se naplakala, jako křesťanská hrdinka statečně přinesla Bohu oběť, kterou od ní žádal, a ani slovem nebránila svému synu v jeho ušlechtilém záměru.

Po bolestném rozloučení odešel syn se svým druhem do kaple, celou noc strávili na modlitbách a ráno na svátek Povýšení svatého Kříže opustili zámek s horoucí touhou vztyčit tento Kříž znovu v Chablais. Vyšli časně ráno, bez doprovodu, bez zásob, jen s malým obnosem peněz, protože pan de Bois přísně zakázal je vybavit na cestu. Snad doufal, že je bída přinutí k brzkému návratu, ale v tom se přepočítal. Celým bohatstvím misionářů byla důvěra v Boha. Po několika hodinách cesty dorazili na hranice Chablais. František ten kraj znal z dob studií. Bylo to zřejmě řízení Prozřetelnosti, že se František v mládí dobře seznámil s místy, která se měla stát jeho bitevním polem i místem velkých vítězství.

Začali modlitbou k andělu strážnému této provincie a svěřili mu své velké dílo. Pak prosili Boha, aby z této země vypudil ďábla, který drží duše v zaslepenosti, a požehnal dílu, kterému se zasvětili. Večer dorazili na návrší do tvrze Alligens.

Sabaudský kníže svěřil tuto významnou pevnost baronu Františku Melchiorovi, který zde měl katolickou posádku. Jemu měli misionáři předložit pověřovací listiny. Sotva se dověděl o jejich příchodu, vyšel jim vstříc až na první strážnici, srdečně je přivítal a projevil velký zájem o jejich poslání. Přijal pověřovací listiny, pozval je k sobě a vyzval je, aby si po namáhavé cestě odpočinuli.

Ráno v kapli sloužili oba mši svatou a jeden druhému ministrovali. Pak je baron provedl tvrzí. Když procházeli kolem baterie děl, řekl velitel: „Doufám, že je nebudeme potřebovat, pokud vám Boží milost pomůže získat srdce bludařů a nakloní jejich sluch vašim slovům.“

Z horní terasy viděli před sebou celou krajinu s pobořenými kostely a zničenými farními budovami, místa, kde místo křížů stály šibenice. Z 30 000 věřících v 70 farnostech zůstalo sotva několik set. František zaplakal a vyjádřil svou bolest slovy proroka Jeremiáše: „Pán vydal plody své vinice a strhl její ohradu. Stala se zpustošenou zemí, protože její obyvatelé se zpronevěřili Božímu zákonu, pošlapali jeho přikázání a porušili svaté příměří. Jeruzaléme, Chablais, Ženevo, vraťte se k svému Bohu a ať je vaše lítost jako moře.“

„Snad nám dá Pán milost a pomoc, abychom sebrali rozházené kameny a obnovili jeho oltáře.“

Pak se radili s baronem o dalším postupu. Slíbil jim všemožnou ochranu, ale současně radil, aby postupovali s největší opatrností. Zdůraznil jim, aby se každou noc vraceli do pevnosti a nesloužili mši svatou mezi heretiky. Zpočátku nemají chodit s kázáními dále než do Thononu, a pokud by nemohli sloužit mši svatou v pevnosti, ať jdou do kostela v Marin na druhé straně řeky Drance, kde se dosud zachoval katolický kult, nebo do kaple špitálních bratří z hory Svatého Bernarda.

Misionáři se 16. září vydali pěšky do Thononu vzdáleného asi jeden a půl míle.

Po příchodu do města se představili správci pokladu panu Klaudiu Marinovi, dobrému katolíkovi, na jehož rozvážnost se mohli spolehnout. Od něho se dověděli, že v Thononu je sotva sedm katolických rodin, což představuje asi 15 osob, hlavně cizinců, kteří bydlí v prodejních stáncích a ze strachu před bludaři nemají odvahu veřejně vyznávat svou víru. Misionáři je pozvali k sobě, a když se všichni shromáždili, oznámil František, že přišel jako jejich pastýř, aby se staral o jejich duchovní potřeby, a současně zdůraznil povinnost každého křesťana vyznávat odvážně svou víru a nestydět se za ni, protože Kristus neuzná ze své ty, kteří ho před lidmi zapřeli. Nakonec jim oznámil, aby se shromažďovali v kostele svatého Hippolyta, který je společný pro katolíky i protestanty. Jeho řeč vyvolala u shromážděných velký dojem a všichni prohlásili, že se budou účastnit kázání bez ohledu na hrozby heretiků.

Misionáři pak navštívili městské radní, dali jim na vědomí rozkaz knížete a vrátili se do Alli-gens. Další den se znovu objevili v Thononu a činili tak každý den podle rady barona. V neděli 18. září ihned po promluvě pastora vstoupil František se svými věřícími do kostela svatého Hoppolyta, vystoupil na kazatelnu a na základě Písma svatého vyložil posluchačům, že nikdo nemá právo hlásat Boží slovo, pokud k tomu nebyl zplnomocněn legální vládou, a tak dosvědčil, že kalvínští pastoři k tomu nemají žádné zvláštní poslání. Řekl, že jen jediná katolická církev má právo vysílat kazatele, které musí vyslechnout každý, kdo nechce být před Bohem jako pohan a celník.

Z Thononu misionáři s holí v ruce obcházeli okolní vesnice a učili tam lid, někdy i třikrát, čtyřikrát za den, sice bez velkého úspěchu, ale také bez nevole a odporu. Jedinou jejich nadějí byl Bůh a byli si jisti, že v čase určeném Prozřetelností sestoupí na jejich práci požehnání, které jediné ji mohlo oplodnit.

Heretičtí pastoři se s velkým rozhořčením dívali na působení katolických misionářů, kteří pracovali na návratu kalvinistů do katolické církve, a chápali se všech prostředků, aby jejich dílo mařili: představovali je lidem jako rušitele veřejného pořádku, pokrytce, svůdce, falešné proroky a čaroděje, kteří znesvěcují ty, kdo se s nimi stýkají. Na nátlak pastorů se přední občané zavázali pod přísahou, že se budou misionářům vyhýbat, a zakázali veřejným rozkazem kalvinistům účast na jejich kázáních. Nával pomluv a nátlak přinesly své plody: Boží muži nemohli najít pro svá kázání posluchače z řad protestantů a museli se spokojit s hrstkou katolíků, které utvrzovali ve víře.

To však byl teprve počátek intrik a vyhrůžek. Když se ženevští pastoři dověděli o tom, co se děje v Thononu, svolali valnou hromadu. Podle svědectví věrohodných svědků vzešla z jednání tato rezoluce: Jejich poslání je ze strany sabaudského knížete porušením občanských práv v Chablais a narušením mírové dohody; proto je třeba tyto papežence vyhnat býkovcem. Navíc kdokoliv má právo jakýmkoliv způsobem je zbavit života. Někteří prý se dokonce zavázali přísahou, že nenáviděné misionáře zničí.

Všechny ty vyhrůžky se dostaly k Františkovu sluchu, ale nevyvolávaly u něho žádné obavy. Chladnokrevně řekl svému společníkovi: Právě teď je třeba osvědčit odvahu a buď co buď, vykonáme své dílo.

Kéž by rozhodnost svého syna sdílel i jeho otec! Ten se 17. září dověděl o ženevském spiknutí a o úkladech proti misionářům a hned 18. září vypravil Jiřího Rolanda s povozem, aby mu přivezl zpět jeho syna. Ale František neochvějně trvající na svém záměru poslal k otci svého bratrance Ludvíka, aby ho uklidnil, a po nějakou dobu vedl misie sám, bez společníka, bez sloužícího a bez zásob. I při nedostatku všech lidských prostředků pociťoval v srdci útěchu, že jeho oporou je pouze všemocné Boží rámě, jak později řekl svaté Janě de Chantal.

Byl zde ještě někdo, kdo měl obavy z nebezpečí, jakému byl svatý František vystaven. Byl to senátor Favre. Při jedné své cestě se setkal na zámku Marclaz s naším světcem. Setkal se i s dalšími lidmi a přesvědčil se o zdárném průběhu misie. Snažil se pak uklidnit i pana de Bois. Několik dní nato František senátorovi napsal: „Od Tvého odjezdu zlý duch nepřestává vybízet obyvatele ke stále novým úskokům, a jeden je horší než druhý. Gubernátor a jiní katolíci začali přemlouvat vesničany i některé obyvatele z Evian, aby se účastnili našich kázání. Chtěl co nejvíce šířit naše náboženství. Ale satan to postřehl, protože radní z Thononu se zapřisáhli, že ani oni, ani nikdo jiný ani nohou nevkročí na katolické kázání … Chtěli nás zbavit veškeré naděje, a tak nás vypudit, ale to se jim nepodaří. Dokud trvá dohoda a biskup i kníže nám dovolují působit, chceme se neúnavně věnovat našemu dílu. Budeme prosit a zapřísahat s veškerou trpělivostí a dovedností, jakou nám Bůh udělil. Chci udělat ještě více a mám v úmyslu celebrovat v Thononu mši svatou, abych dokázal, že všechny pletichy ještě více posilují naši odvahu, místo aby ji oslabovaly.“

Neohrožená vytrvalost misio-náře vyvolávala všeobecný obdiv. I přes všechny nástrahy setrvával František na místě jako skála uprostřed vlnobití. Senátor Favre mu napsal: „I kdyby se Ti nepodařilo uskutečnit to, co je Boží vůle, budeme chválit Tvou horlivost a vinu klást jen heretikům… Uklidňuji Tvého dobrého otce a ujišťuji Tě, že bych Tě neopustil, ani kdybych usoudil, že jsi v nebezpečí.“

O několik dní později podával František biskupovi tuto zprávu o své misii: „Excelence, musím říct popravdě, jak se věci mají. Lidé jsou tvrdošíjní ve své herezi, protože byl veřejně vyhlášen zákaz účastnit se našich kázání. Doufali jsme, že sama zvědavost přivede lidi k tomu, aby si kázání vyslechli. Bohužel, není tomu tak, protože heretici se vzájemně podporují ve své zatvrzelosti. Vyhlašují, že po skončení platnosti dohody budou znovu pronásledovat ty, kteří odpadli ke katolíkům a chodili na naše kázání. Ale v soukromých rozhovorech pastoři přiznávají, že důkazy, jaké čerpáme z Písma svatého na podporu naší víry, jsou správné a pravdivé, a to i ty, které se týkají Nejsvětější svátosti. Totéž potvrzují i jiní: přišli by si nás poslechnout, ale bojí se. Doufáme, že při zachování trpělivosti silák, který střeží dům, bude muset ustoupit silnějšímu, totiž našemu Pánu Ježíši Kristu.“

Kanovník Ludvík, který se vrátil ze zámku Sales, pokračoval v práci po boku svatého Františka. Oba chodili do sousedních vsí, pak se rozdělili a každý kázal jinde, aby se pak opět sešli a vyměnili si zkušenosti, co se nejvíce osvědčilo, a radili se, jak překonat těžkosti. Ludvík trávil mezi vesničany celé týdny. František nejvíce působil v městě Thonon. Zde bylo sídlo hereze, místo, které bylo třeba konečně získat. Chodil tam každý den za každého počasí, neodradila ho ani bouře, ani zima. Ta byla toho roku neobvykle ostrá a František se vracel domů promrzlý, takže byly obavy o jeho zdraví. Když bylo velké náledí, dal si upevnit na obuv hroty, a někdy chodil i po kolenou a zanechával na sněhu krvavé stopy, ale od apoštolských cest neustoupil. Prozatím neočekával velké výsledky, protože věděl, jak silně jsou obyvatelé zahroceni proti „tomuto papeženci“. Ale domníval se, že je třeba ukázat, jaké míry statečnosti, trpělivosti a obětavosti je schopen katolický kněz, aby přiměl druhé, zamilovat si jeho náboženství a jeho pastýře pro jeho živý příklad vytrvalosti a sladkosti. Celý advent kázal malé skupině posluchačů v Thononu, a když nemohl sám, prosil jiného kněze, aby nikdy nenechal bez pokrmu ovečky, jejichž pastýřem byl. Chodil i do okolních vsí, vždy pěšky, jen s breviářem a růžencem, a přitom si ukládal přísný půst, dokud mu ho biskup nezakázal.

Jednoho večera zaskočil misionáře po celodenní práci velký liják. Všude se před nimi zavíraly dveře kvůli předsudkům, které tu vyvolali pastoři. Teprve v pekárně našli útočiště u pece, kde přečkali do rána. 12. prosince Františka noc překvapila v lese, kde se potulovaly smečky hladových vlků. Nezbylo než vylézt na strom a řemenem se připoutat k větvi, aby ve spánku nespadl. Noc byla velmi chladná a ráno se světec nemohl vůbec pohnout. Byl by zahynul, kdyby ho nenašli vesničané, kteří přijeli do lesa. I když to byli heretici, pocítili nad ním lítost, odvezli ho domů a všemožně o něho pečovali. Odvděčil se jim tím, že jim vyložil nauku o nezbytnosti vrátit se do katolické církve. Vyslechli ho pozorně, dojati jeho horlivostí a obětavostí, s jakou pracoval i uprostřed nebezpečí. Neobrátili se okamžitě, ale po čase přineslo toto setkání své ovoce.

Nebezpečí, kterému František unikl, bylo však jen začátkem dalších, mnohem horších. Jeden protestant, jehož sektářská horlivost ho dohnala až k fanatismu, složil slib, že Františka zabije a jeho hlavu odnese do Ženevy. 8. ledna si vyhlédl místo k atentátu, ale jeho zbraň třikrát po sobě selhala, ačkoliv byla té nejlepší kvality a atentátník postupoval velmi obezřetně. Rozkacen tímto nezdarem si opatřil pomocníky, které rozestavil v místech, kudy musel František projít. Ale Pán buďto zločince oslepil, nebo udělal Františka neviditelným: skutečnost byla taková, že prošel kolem nich a nikdo z nich ho nezpozoroval.

V té době Ludvík Saleský pro nedostatek finančních prostředků opět opustil Chablais. Pan de Bois na prosby manželky vyslal za svým synem svého věrného sluhu Rolanda, který pak krok za krokem Františka sledoval, takže se stal svědkem Prozřetelnosti a mohl nám popsat vzácné podrobnosti světcova života.

Bílý den nebyl často o nic vlídnější než nejstrašnější noc. Když chodil do vsí kázat, odvraceli se od něho s pohrdáním, zamykali před ním dveře, odmítali mu poskytnout potravu i za nabízené peníze. Tak ho v očích lidí pastoři očernili. Ale světec nijak neklesal na mysli. Jednou ho pan de Blonay, jinak horlivý katolík z Evian, který Františka často přijímal, přesvědčoval, že dosáhnout obrácení těchto heretiků je prakticky nemožná věc. Mladý apoštol mu však odpověděl: „Můj drahý bratře, jsem teprve na začátku své práce. Chci v ní pokračovat a důvěřovat v Pána navzdory všem lidským úvahám.“

Muž Boží neúnavně učil v Thononu a okolí s velkým zápalem, ale lidé buďto z lidských ohledů, či ze strachu před pastory, nebo z vlastní zaslepenosti na jeho kázání nechodili. Aby jim sdělil pravdu, kterou nechtěli vyslechnout, dostal nápad, že sepíše obranu katolické víry a vylíčí podstatu kalvínských bludů a roznese to do všech heretických rodin. Jako rozvážný člověk neprovedl tem záměr hned, ale ani ho nezavrhl. Chtěl nejdříve všechno promyslet ze všech stran.

„Velice bych si přál, aby mě vyslechli,“ říkal ve své obvyklé pokoře, „protože mluvené slovo je živé, to na papíře naopak mrtvé. Umění psát, to je řemeslo moudrých, vzdělaných hlav. Věc, kterou chceme napsat, musíme velmi dobře znát, ale nemáme k dispozici hlas ani gesto. Můj rozum by jen s obtížemi zvládl podobný úkol.“ Na druhé straně František viděl výhody písemného projevu. Byla to jediná možnost, jak oslovit ty, kteří nechtějí přijít a vyslechnout ho, tím spíše, že zvědavost je člověku vrozená. Čím více pastoři brání v tom, aby ho lidé vyslechli, tím více se přikláněl k možnosti použít psané formy. K napsanému se člověk může vrátit, uvažovat nad tím a napsaný text není možno překroutit.

Všichni přátelé ho ujistili, že taková obrana katolické víry bude užitečná. Obrátil se proto k Bohu pro světlo a modlil se o ně vroucně během mše svaté. Dostal vnuknutí a 7. ledna 1595 se dal do práce. Neměl v úmyslu napsat celé dílo najednou, neměl ani tolik času, ale využíval každé volné chvíle, a co napsal, dal ihned opisovat a roznášet. Jeho letáky byly vyvěšovány na ulicích a veřejných místech. Z jednotlivých listů sepsaných postupně během dvou let vzniklo dílo Kontroverzní spisy, první dílo, které František napsal. I když první vydání vydavatel svými úpravami znehodnotil, v poslední edici to představuje dílo nedocenitelné hodnoty, které přináší nezvratné důkazy o pravosti katolické víry. V pozdějším kanonickém procesu v roce 1658 vyslovili komisaři názor, že lépe nebránil víru ani Atanáš, Ambrož a Augustin.

Dílo má tři části. V první je řeč o pravomoci a poslání. Autor dokazuje, že zakladatelé reformace a jejich pokračovatelé se samovolně vetřeli na kněžský úřad, jsou to tedy falešní pastýři a jejich církev je falešnou církví, a proto nemůže zajistit ospravedlnění těm, kteří naslouchají jejich učení. Demaskuje jejich útoky a vytáčky, kterými útočí na pravdu katolické církve. Přesvědčivě poráží jejich bludy o tom, že získali mimořádné poslání, a vyvrací jejich tvrzení o úpadku katolické církve. Pak přechází k rysům pravé církve a dokazuje, že římská církev se vyznačuje jednotou víry, svatostí, která se projevuje v divech a proroctvích, a univerzálností, neboť se šíří na všechny časy, všechna místa a osoby, je plodná a apoštolská.

Druhá část se věnuje základům víry a vypočítává jich osm: Písmo svaté, tradici, Církev, panování papeže, sněmy, církevní Otce, zázraky a přirozený rozum. Dokazuje zde, že Písmo svaté je základem víry a jeho hlasatelem je Církev. Z toho vyplývá, že jestliže bludaři zavrhují charakter Církve, nemohou ani Písmo pokládat za základ víry. Heretici Písmo přeonačili a vyňali z něho to, co se jim nelíbilo a nehodilo. Tím, že popřeli charakter Církve, zbavili se jediného klíče, jak odlišit knihy inspirované Duchem Svatým neboli kanonické od jiných knih. Dále dokazuje druhý základ víry, jímž jsou pravé apoštolské tradice. Za to, že je protestanti zavrhli, nemohou být ospravedlněni. K správnému porozumění prvním dvěma základům víry jsou nezbytné další prostředky jako učitelský úřad Církve, sněmy a církevní Otcové. Autor zde dokazuje, jak jsou protestanti opovážliví a nerozumní, že znevažují tak významné a úctyhodné autority, které se vyznačují vznešeností nauky a leskem svatosti. Dalším základem víry je svrchovanost papeže, která se opírá o nadřazenost sv. Petra nad apoštoly. Tato jeho nadvláda přešla na jeho nástupce, římské biskupy, z čehož vyplývá, že jsou skutečnými dědici a nástupci svatého Petra, a tedy hlavou Církve, všemi křesťany uznávanou. Řím je centrum a pojítko katolických křesťanů a papež může i bez sněmu vydávat výroky týkající se víry. Autor klade důraz na zázraky, jimiž Bůh po všechny věky potvrzuje pravost římské církve. Víra nemůže obsahovat nic, co se příčí rozumu, dobrým mravům a křesťanské dokonalosti.

Ve třetí části pojednává světec o svátostech a o vnitřním znehodnocení svátostí křtu a Eucharistie protestantskými pastory. Z této části se zachovaly bohužel jen úryvky. Na závěr mluví o očistci, modlitbě za zemřelé a vysvětluje učení církve o těchto pravdách. Poslal toto dílo obyvatelům Thononu se slovy: „Ujišťuji vás, že nenajdete spisovatele, který by více než já toužil po dobru vašich duší. Přijměte je s upřímným srdcem, tak jak já vám je nabízím, a čtěte moje slova pozorně. A zapřísahám vás u Boha, zamyslete se hluboce nad tím, co přečtete, a proste Boha, aby vás podporoval Duch Svatý a poskytl vám pomoc velké váhy.“

O něco dále čteme: „Prosím vás, přijměte tento spis s dobrou vůlí, i když jste viděli spisy mistrnější a bohatší, věnujte svou pozornost tomu, co vám posílám. Snad vám to zachutná, neboť není účinnějšího léku než návrat zdravého ovzduší. Začínám ve jménu Božím a s pokorou ho prosím, aby vlil své slovo do vašeho srdce jako svěží ranní rosu. Nezapomínejte, prosím, pánové, na slova svatého Pavla: Ať od vás odejde všechna hořkost, hněv, pohrdání, rouhání a všechna zloba.“

Protože František věděl, že jak obyvatelé měst, tak malých míst jsou velice nároční na styl a výstižnost výrazů, věnoval velkou pozornost konečné redakci svých spisů. Jeho styl je velice přesný, živý a bohatý na obrazy. Osvědčil se jako pravý mistr.

Zatímco spisy apoštola šířily do rodin semeno pravdy, on sám obrátil svou pozornost k vojenské posádce v Alligens. Získal si srdce vojáků svou dobrotou i svou odvahou a oni měli k němu bezmeznou důvěru. Pokládali si za čest, když ho směli doprovázet do Thononu a zpět. Využíval toho, aby je blíže přitáhl ke křesťanskému způsobu života. Napomínal je za jejich poklesky a hříšné zvyky s tak velkou laskavostí, že se vůbec nemohli cítit dotčeni. Nejvíce ho bolelo jejich hrubiánství, kletby a rouhání, která používali ve své řeči. Druhým zlem byly souboje, které nedokázala vykořenit ani nová civilizace, ani zdravý rozum. Když nestačilo jeho slovo, obrátil se i na velitele a upozornil ho, že hříchy vojáků svolávají na vojsko tresty nebes. Baron zakázal hříšné obyčeje pod přísnými tresty.

Velký půst začínal toho roku již 8. února. To bylo důvodem k ještě horlivějšímu hlásání Božího slova. Protože František viděl, že mu návraty na noc do tvrze zabírají mnoho drahocenného času, přijal pohostinství nabízené paní Foug. Mši svatou chodil sloužit do kaple sv. Štěpána v Marin za řeku Drance. Nezapomínal, že se tím vystavuje dalším nebezpečím, ale pokládal svou přítomnost v místě za dvojnásob potřebnou, především proto, aby nově obrácené mohl posilovat a dodávat jim odvahy uprostřed pronásledování. Mohli za ním přicházet v noci, když se k němu za bílého dne neodvažovali kvůli pastorům ani přiblížit. Paní Foug ho nazývala svým synem a on ji oslovoval jako matku. Radost, kterou měla z jeho pobytu, sdílela se všemi katolíky ve městě, kteří říkali: „Už se nemusíme obávat vlků, když je mezi námi dobrý pastýř.“

(Pokračování)