Otec podle Božího Srdce

Nejprve se to šířilo jako požár v malém městečku Gainesville ve Virginii (USA). Pak se o tom psalo v místních novinách a na titulní stránce Washington Poste, až nakonec prostřednictvím rozhlasu a televize se o tom dověděli mnozí od východního až po západní pobřeží, že 66letý Thomas Vander Woude, vietnamský veterán a pilot z povolání, obětoval život za svého postiženého syna Josefa. Všichni, kdo znali tohoto sedminásobného otce, souhlasili se slovy místního biskupa, který na jeho pohřbu řekl: „Jeho poslední skutek obětavosti byl jen korunováním jeho křesťanského života obětavosti.“

P. Thomas Woude, který je 16 let knězem, nám vyprávěl o svém milovaném otci:  

Naši rodiče měli svatbu v roce 1964 a já jsem byl nejstarší ze sedmi synů. Otec a matka kladli velký důraz na to, abychom všichni vyrůstali v hluboké víře. A tak pro otce nebylo nikdy těžké cestovat s námi každý týden 50 km na eucharistickou adoraci. Později v roce 1981 jsme se z našeho pěkného domova v Georgii přestěhovali do Virginie, abychom mohli navštěvovat dobrou křesťanskou střední školu. Otec přinášel oběti i ve svém povolání: on, který byl profesionálním pilotem, se zřekl kariéry, ve které mohl snadno 26 let postupovat stále výše. Raději se spokojil s lety, které mu finančně vynášely dost na to, aby se o nás mohl postarat, ale aby také po obědě, když jsme přicházeli ze školy, mohl být v kruhu své rodiny. Víru, manželku a děti stavěl vždy nad práci a kariéru.

Když trénoval školní družstva ve fotbalu a basketbalu, když si s námi s oblibou hrával anebo jsme spolu hrabali seno, vždy se s maminkou staral o to, abychom se spolu denně pomodlili růženec, který se stal pro nás „duchovní páteří“.

Po odchodu do důchodu v roce 2002 se mu konečně splnilo přání, že mohl s maminkou denně chodit na mši svatou, aby přijal Pána Ježíše. Jsem přesvědčen, že všechny ctnosti, ve kterých nám byl vzorem, byly ovocem každodenního svatého přijímání, ze kterého žil. Každý týden jsme chodili na adoraci, přičemž jeho hodina byla vždy v noci od dvou do tří. Posledních sedm let pomáhali oba rodiče jako sakristáni ve farnosti Nejsvětější Trojice a otec byl velmi oblíbený i při vedení ministrantů.

Bez nadsázky mohu říct: Jestliže je pět mých mladších bratrů šťastně ženatých a se svými rodinami žijí přesvědčivě podle víry, i to, že já jsem knězem, to všechno je výsledek naší křesťanské výchovy.

Následoval svatého Josefa

„Tom byl velmi pokorným mužem,“ řekl o něm jeho přítel Bob Laidr a mně se zdá, že otec si tuto ctnost osvojil právě podle vzoru svatého Josefa. Každý den se k němu modlil rodinnou novénu. Jako muž činu a mála slov se při své práci kolem domu mohl konkrétně ztotožnit se svatým dělníkem Josefem a v pracovním všedním dnu nacházel svoje možnosti na cestě ke svatosti.

Můj bratr Dan, který teď žije se svou manželkou Marianou a pěti chlapci na naší farmě, řekl jednou výstižně: „Kdekoliv viděl otec nouzi a nedostatek, bez velkého rozmýšlení pomohl.“

Ano, pokud si ještě dokážu vzpomenout, bylo vždy mnoho lidí, kterým jsme s otcem pomáhali, ale nikdy jsme za to nevzali peníze.

Jednou se k nám po dohodě s maminkou na dva týdny uchýlila jedna velká rodina, která si hledala byt. Často nás chlapce brával do práce na polích nebo zahradách starých lidí a vždy byl ochotný a připravený i po nečekaném telefonátu převzít práce v našem Christendom College.

Jeho láska k Panně Marii

Dvanáct roků o poslední květnové neděli organizoval s maminkou s velkým úsilím nezapomenutelný mariánský den na naší farmě. Tato událost byla vždy pro nás děti a později mladé muže úžasným spojením modlitby a zábavy. Nejdříve šli všichni v procesí kolem farmy s modlitbou růžence a vyslechli si promluvu o Panně Marii a o vznikajícím životě. Potom jsme všichni společně pojedli a bavili se.

Většinou se této slavnosti účastnilo 100–200 přátel a známých a rodiče z toho měli vždy velkou radost. Vždyť při této májové pobožnosti chtěli svůj dům otevřít Marii a umožnit setkání křesťanských rodin.

Největší lásku má ten,
kdo položí svůj život

V říjnu 1987, měl jsem tehdy 18 let, narodil se nám náš nejmladší bratr Josef s Downovým syndromem. Josie, jak jsme ho s láskou nazývali, naučil naši rodinu i naše přátele a známé, že postižené dítě je pro rodinu Božím darem. I když se Josie nikdy nenaučil číst ani psát, už od začátku nám svou velkou schopností milovat ukazoval, v čem jsou pravé hodnoty.

Otec měl k Josiemu zvláštní vztah a on zase, jak jen mohl, chtěl být s otcem. Když otec pracoval na farmě nebo ve škole, Josie byl vždy s ním jako stín. I když mu nebyl schopen v ničem pomoci, „pracoval“ vždy na něčem spolu s otcem, který byl při tom vysloveně trpělivý a veselý. Josie často sedával na trenérské lavičce a v přestávkách se pokoušel dát i gól.

Pak přišlo 8. září 2008. Otec byl jako každý den ráno na mši svaté a potom se pustil do práce. Náhle si všiml, že Josie u něho není, a začal ho hledat. S hrůzou zjistil, že kryt na jámě s hnojem je odkrytý a Josie je dole v bahně. Protože chlapec se nedokázal sám postavit, otec skočil do jámy a podpíral ho, jak jen mohl. Mezitím přiběhla matka a jeden zedník, který pomáhal na farmě, a snažili se Josieho vytáhnout. Jak se stalo, že se mu roztrhlo tričko, vědí jen andělé. Otec se začal dusit výpary z jámy, omdlel a spadl do bahna. Když byli po 15 minutách oba z jámy v bezpečí, všechna pomoc pro otce byla už marná.

Možná si někdo pomyslí, jak hrozná je to smrt v jámě s hnojem. Ale nepřišel tak o život i náš Pán? Nesestoupil do světa, aby nás vytáhl z bahna hříchů?

Toto vědomí bylo pro nás po otcově smrti vždy velkou útěchou. Jak velké svědectví lásky k bližním nám dal, když zachránil život vlastního syna! Otec by to však nepochybně udělal pro každého.

Přímluvce

To, že otec zemřel na svátek Narození Panny Marie a že jsme ho pochovali o svátku Panny Marie Sedmibolestné, nebyla pro nás náhoda. Pět nevěst rodiny Vander Woude vystlalo otcovu rakev svatebními šaty naší maminky a já jako kněz po boku našeho biskupa se 70 kněžími, 80 ministranty a 1800 věřícími jsem slavil pohřební liturgii. I Josie byl s námi na vozíčku po překonaném zápalu plic. Připadalo mi těžké uvěřit, že otec, který tak věrně následoval Ježíše, ještě potřebuje naše modlitby. I biskup povzbudil všechny přítomné, aby se modlili nejen za něho, ale aby se modlili i k otci Vander Woudeovi jako k přímluvci.

Samozřejmě, první období po otcově neočekávaném odchodu bylo poznamenané smutkem.

Ale po devět měsíců, které od otcovy smrti uplynuly, byli moji bratři i jejich manželky a děti neuvěřitelnou pomocí pro maminku i Josieho. Maminka dnes chodí denně na mši svatou a na svatou hodinu. To je pro ni pramenem síly, ze kterého čerpá, aby byla postupně uzdravena z bolesti ze smrti svého manžela. Protože kdo prožil 44 let ve šťastném manželství, pochopí, že na to je potřebný určitý čas.

Další útěchou je nám, že otcova smrt se dotkla mnoha lidi i mimo naši rodinu a mimo okruh našich přátel. Dostali jsme mnoho telefonátů a e-mailů ze všech stran. Ozvali se i rodiče, kteří mají děti s Downovým syndromem. Už při pohřbu přišlo za námi mnoho mužů, aby si o něm něco vyslechli nebo o otci něco sami řekli. Jeho oběť je podnítila k zamyšlení: Jak já žiji jako otec?

Víťazstvo srdca 68/2009