11.12.2018

V těchto dnech bude v médiích znovu přítomen bl. John Henry Newman (1801-1890), velký bojovník proti modernímu liberalismu a relativismu, a to v souvislosti s oznámením, že církev uznala druhý zázrak, který se udál na jeho přímluvu.

Tím se otevírá možnost kanonizace jednoho z nejvýznamnějších konvertitů v dějinách církve. Kanonizací by se Newman stal prvním světcem, který žil ve Velké Británii po anglikánské odluce v XVI. století.

V říjnu 2002 Paul Chavase, ředitel Oratoria v Birminghamu a někdejší postulátor odpovědný za kausu beatifikace, oznámil, že Jack Sullivan, jáhen z Marshfieldu v Massachusetts připsal Newmanovi své uzdravení z míšní choroby. Zázrak se stal v jurisdikci arcidiecéze Boston, pod jejíž odpovědnost tedy spadalo uznání jeho platnosti. V síle tohoto zázraku prohlásil 19. září 2010 papež Benedikt XVI. Newmana blahoslaveným.

Ke kanonizaci potřeboval John Henry Newman další zázrak. Mělo by k ní dojít již příští rok, jak oznámil biskup Philip Ergan z Portsmouthu v hrabství Hampshire (jižní pobřeží Spojeného království). Podle tohoto sdělení v jeho diecézi byl před několika dny potvrzen druhý zázrak (https://catholicherald.co.uk/news/2018/11/28/second-newman-miracle-confirmed/), jak potvrdil Pater IbIgnatius Harrison C.O., postulátor kanonizace.

Zázrak se stal v USA. Arcidiecéze v Chicagu uznala jako přirozeně nevysvětlitelné uzdravení jedné matky s dítětem na přímluvu kardinála Newmana. Jak arcidiecéze, tak Kongregace pro svatořečení uznala uzdravení za zázračné.

Diecézní procedura blahořečení byla zahájena v roce 1958 v Birminghamu. Pius XII. tehdy řekl v důvěrném setkání s Jeanem Guittonem: »Nebojte se, pane, Newman bude jednoho dne učitelem církve«. (viz) Ctihodným prohlásil Newmana Jan Pavel II. v lednu 1991

Byl to ještě Pavel VI., který vylíčil cestu víry Newmana jako to největší, nejvýznamnější a nejrozhodnější, co lidské myšlení vykonalo v moderní době (Acta Apostolicae Sedis v. 55 1963).

Originalita Newmana spočívá v jeho diagnóze zla přítomného v jeho epoše i v epoše budoucí, a v plánech, které je třeba uskutečnit, aby se zabránilo současným i budoucím škodám.

V náboženském boji pokládá Newman blud liberalismu za velkou pohromu a smrtelnou nástrahu, která se šíří po celé zemi. »Liberalismus v náboženském boji je nauka, podle které v náboženství neexistuje pozitivní pravda, nýbrž jedno krédo má stejnou platnost jako druhé a toto přesvědčení den ze dne získává kredit a sílu. Liberalismus je proti uznání jakékoliv náboženství za pravé. Učí, že všechno je nutno tolerovat, protože ve všech se jedná o otázku názoru. Zjevené náboženství nepředstavuje pravdu, nýbrž je to otázka citu a osobní preference; není to fakt objektivní ani zázračný; každý člověk má individuální nárok konat a mluvit to, k čemu ho nejvíce podněcuje jeho fantazie. Zbožnost se nezakládá nutně na víře. Je možno navštěvovat kostely protestantské i katolické, zasedat u stolu obou z nich a nepatřit k žádnému. Je možno se bratřit a mít společné duchovní myšlenky a city, aniž by bylo třeba dělat si problém se společnou naukou a pociťovat její nezbytnost. Náboženství má totiž charakter tak osobní a je tak soukromým vlastnictvím, že je třeba je absolutně ignorovat ve vztazích s jinými osobami. Kdyby někdo měnil své náboženství každé ráno, co tě to zajímá? Pátrat po náboženství někoho jiného není méně indiskrétní než pátrat po jeho ekonomických zdrojích a jeho rodinném životě. Náboženství není pojítkem ve společnosti« (Biglietto Speech, text z poděkování za gratulace při udělení kardinálského biretu Lvem XIII. v květnu 1879.

Jeho žaloby a volání na poplach nacházejí praktickou aplikaci v jeho nástrojích protiútoku. V Lectures on the Present Position of Catholics in England se zastavuje nad úvahami o katolických laicích, protože chápe, že budoucnost církve v Anglii – ale také v dalších evropských státech zatím ještě katolických, závisí od přípravy terénu jak duchovního, tak kulturního a občanského; jedná se o trpělivou a koordinovanou práci, kterou svěřuje zvláštním způsobem právě laikům.

Na základě biblické nauky tvrdí v Lectures: Je doba k mlčení a doba k mluvení, a doba k mluvení právě nadešla. Touží po laicích, kteří nejsou arogantní ani ukvapení v řeči, nejsou polemičtí, ale jsou to lidé, kteří znají své náboženství, nikoliv katolíci improvizující a neznalí dogmat a nauky církve, nýbrž proniknutí vírou, kteří vědí perfektně, kde se nacházejí, co vyznávají a co nevyznávají, kteří znají dobře sebe a své krédo, jsou schopni je vykládat a mají dostatečné historické znalosti, aby je dokázali bránit.

Chce vyslat do boje nikoli laikát improvizovaný, nekoordinovaný a povrchní, byť by byl plný dobré vůle, ale bez kognitivní základny. Chce laiky s rozumem a vírou spojenými a neoddělitelnými při výkladu toho, co církev katolická věří a čím je.

Chce laikát inteligentní, který se staví do služeb víry a církve s přímostí a bez pýchy. Toužím po laikátu kultivovaném a dobře instruovaném. Nepopírám, že takoví již jste, ale jsem raději přísný a dokonce chci, jak by někdo řekl, abyste překračovali moje požadavky. Toužím, abyste rozmnožovali své vědomosti a kultivovali svůj rozum, abyste dobře vnímali vztahy mezi jednou a druhou pravdou, abyste se naučili vidět věci takové, jaké jsou, a chápali, jak si navzájem posluhuje rozum a víra jako základy katolicismu, a kde se nacházejí základní nesoulady a absurdity protestantské teorie a liberalismu«.

Žádný katolík dosud v Anglii neslyšel takové programy nauky a katechezí a bylo zcela jasné, že Newman chtěl položit základy intelektuálního apoštolátu. Vytyčil přesné linie a odpovědnost a tvrdil, že v každé epoše byli laici mírou katolického ducha. Poukazoval, jak před třemi staletími byla irská církev zachráněna právě díky laikům, kteří v Anglii naopak zradili.

Říká jednoznačně: »Našimi dirigenty byli věřící [vzpomeňme na sv. Tomáše Mora 1478-1533], ale náš lid byl zbabělý. Musíte být schopní vyjádřit to, co cítíte a o co usilujete, musíte být schopni dát ve známost druhým zrádnost vašich protivníků; schopní odpovídat dostatečně na obvinění proti církvi, ne jako fanatici, ale jako lidé správného smýšlení.

Jako konkrétní člověk uváděl do praxe to, o čem přemýšlel, proto v 1851 u Oratoře aktivoval laické sdružení, které koncipoval a formoval. Vstupovali do něho mladí lidé, nacházeli zde intelektuální a naukovou formaci, aby mohli převzít katolickou odpovědnost za tehdejší činnosti. Sdružení, nikoliv církevní iniciativa, si zvalo přednášející jak z kléru, tak z řad laiků.

Série konferencí u Corn Exchange v Birmighamu byla publikována v září 1851 pod titulem Lectures on the Present Position of Catholics in Englande. Newman věnoval toto dílo Irovi Paulu Cullenovi, arcibiskupu v Armagh jako projev svého uznání. 12. listopadu 1851 byl otec Newman právě na žádost Cullena jmenován rektorem nové katolické univerzity; tuto funkci zastával až do roku 1857.

Přijal tuto funkci spíše z důvodů náboženských než pedagogických: myslel totiž, že Irsko by mohlo být vhodným místem, odkud by šlo podniknout pokus o založení katolického Athenea. Měl však uvnitř irského kléru významné protivníky, protože někteří nedůvěřovali anglickému konvertitovi a netoužili mít ve své vlasti vetřelce.

Arcibiskup Cullen napsal benediktinovi Bernardu Smithovi v říjnu 1851: Někteří biskupové se stavějí proti tomuto jmenování, ale v Irsku nemáme vhodnou osobnost. Jediný Newman se vyrovná s takovým posláním. Jeho poslední konference zasadily protestantismu tvrdou ránu… Máme velký nedostatek lidí. Scházejí nám vzdělaní laici.

A dnes, jaký je stav katolické víry a kultury?

Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana