Nejvyšší oběť

Aurelio Porfiri

Když se mluví o misiích v Číně, člověku se okamžitě vybaví misie jezuitů, které měly nepochybně velký význam. Zapomínáme však, že před nimi, ve 14. století, přišli sem františkáni, včetně blahoslaveného Jana z Montecorvina (prvního biskupa v Pekingu) a blahoslaveného Odorika z Pordenone.

Františkánská misie pokračovala dlouhou dobu, až do 20. století, kdy byla slavně korunována mučednickou smrtí. Vezměme si například Antonina Fantosatiho (pokřtěného jako Antonio Sante Agostino), narozeného v Trevi v provincii Perugia, jehož rodina měla vazby na rodinu Gioacchina Pecciho, budoucího papeže Lva XIII (tyto historické informace čerpám z různých zdrojů, včetně hesla, které mu věnoval Fortunato Margiotti v roce 1994 pro Dizionario biografico degli italiani).

Fantosati studoval u františkánů a v šestnácti letech projevil touhu se k nim přidat. Po ukončení studií a přijetí kněžství se v roce 1867 přestěhoval do Marseille, kde ho bratři očekávali na misii v Číně. Odešel do centrální provincie Hubei, kde zůstal asi dvacet pět let a procestoval různá města. Po této službě byl přeložen do sousedního regionu Hunan, kde byl v roce 1892 vysvěcen na biskupa a apoštolského vikáře jižního Hunanu. Působení na tomto území bylo obtížné, měl jen několik tisíc věřících (asi pět tisíc) a asi patnáct domorodých kněží, kteří nebyli dobře vyškoleni. Kromě toho došlo k protikřesťanskému pronásledování, které vyvrcholilo Boxerským povstáním. Mons. Fantosati se v jednu chvíli cítil přetížený tíhou odpovědnosti a požádal Propagandu Fide, aby svěřila apoštolský vikariát augustiniánům na Filipínách, ale Řím to odmítl. Později se zdálo, že se situace zlepšila, ale ne na dlouho.

Poslechněme si, jak Margiotti líčí závěr Fantosatiho života: „Když se však zdálo, že se vrátil klid, politické klima děsivě vzplanulo proti cizincům, označovaným za příčinu všeho zla v čínské říši. (. Dne 5. července obdržel první zmatené zprávy o vypálení díla ústřední rezidence v Hwangshawanu, o vraždě otce Cesidia Giacomantonia a o rozptýlení dívek ze Svatého dětství. V naději, že se mu podaří zachránit, co se zachránit dá, se 6. června vydal na lodi spolu s otcem G. M. Gambarou. Když však 7. července 1900 v poledne na vlastní oči spatřil kouřící ruiny Hwangshawanu, rozhodl se jít za provinčními úřady v Changsha. Okamžitě však byli rozpoznáni jako cizinci a na břehu řeky Hsiang-chiang byli napadeni a zbiti holemi a kameny. Gambarovo mučednictví skončilo poměrně brzy, zatímco Fantosatiho mučednictví trvalo několik hodin. Obě zohavená těla byla spálena. Fantosati byl blahořečen Piem XII. 24. listopadu 1946“. Později byl Janem Pavlem II. svatořečen.

Antonio Borrelli (santiebeati. ) podrobněji líčí smrt těchto mučedníků: „Kolem poledne 7. července 1900 připlul člun na řeku poblíž města; poznali ho někteří mladíci a s pokřikem ‚smrt Evropanům‘ se vrhli na rybářské čluny a obklíčili člun misionářů, kteří se sotva dostali na břeh, kde je křičící dav zmasakroval kameny a ranami klacků; Otec Gambaro zemřel asi po dvaceti minutác, zatímco biskupu Fantosatimu, zmučenému údery, ale stále živému, jeden pohan vrazil do zad bambusovou tyč se železnou špičkou; v křečích se mučedníkovi podařilo tyč vytáhnout, ale jiný pohan, který vzal stejnou tyč, ji vrazil do těla tak, že vyšla na druhé straně; po dvou dlouhých hodinách utrpení biskup Fantosati zemřel po třiatřiceti letech misijní práce ve věku 58 let.“.

Je samozřejmě těžké si představit krutost, kterou vytrpěl z lásky ke Kristu a Číňanům. Matteo Liut v deníku Avvenire říká: „Srdce křesťanů bije s dechem celého světa a překonává bariéry, které dějiny, kultury a zeměpisné vzdálenosti staví mezi lidi a národy. Život svatého Antonína Fantosatiho se nesl v duchu stejných emocí a vyvrcholil v nenjyšší oběti, kterou tento františkánský kněz přinesl čínskému lidu“. Nejvyšší oběť.

Duc in altum