Když sv. Efrém opěvuje Pannu Marii, jeho srdce zachvacuje nadšení, obdiv a láska. Inkoust, do kterého namáčí své pero, není látka z tohoto světa. Ustavičně stoupají k nebi city jako sloupy a udivují svou mystickou originalitou a teologickou hloubkou. Ačkoliv jeho slova jsou přeplněna alegoriemi a básnickými biblickými metaforami, on sám cítí, že mají daleko k tomu, aby vyjádřila niternost jeho pocitů. Proto si někdy dovoluje opakování, aby tak vyjádřil obdiv a celou svou lásku, kterou chová k Matce Boží. Byl prvním, kdo opěvuje její neposkvrněné početí, její božské mateřství a její ustavičné panenství.

V jednom z 551 datovaných opisů jeho rukopisu, který vatikánská knihovna uchovává pod číslem 112, vkládá sv. Efrém Panně Marii do úst při rozjímání o svém novorozeném Synu tato slova:

„Kdo mi dopřál, abych počala Syna, který je současně jeden a trojí, který patří celý mně a celý světu? Když mě navštívil archanděl Gabriel, stala jsem se současně služebnicí a matkou, služebnicí Tvého božství, můj Pane a můj Bože, a matkou Tvého lidství, mé Dítě. Skrze Tebe, královský Synu, se i Tvá služebnice stává královskou dcerou a dcera země se skrze Tebe stává dcerou nebe, pozdviženou až do nebes. Jsem zcela bez sebe, když se dívám na Dítě od věčnosti zaslíbené, které upírá své oči stále k nebeskému království a neslyšně pohybuje svými rty. Tvé mlčení se mi jeví jako neustávající rozhovor s Tvým Otcem.

Jak Ti mohu dát mléko, Ty Prameni mléka, jak Ti mohu dát pokrm, Tobě, který u svého stolu krmíš celý vesmír? Nevím, jak Tě mám nazvat, Prameni a Zdroji života. Mám strach nazvat Tě synem svého manžela Josefa, protože nejsi z jeho semene. I když pocházíš z jediného Otce, jsi Synem mnohých: Syn Boží, Syn člověka, Syn Josefův, Syn Davidův, Syn Mariin. Svět na mě nevraží, protože jsem Tě počala a porodila. Prameni života, zůstávám u Tebe, abych získala život. S Tebou není studna hlubokou šachtou, protože Ty pozvedáš člověka až k nebi. S Tebou žádný hrob není hrobem, protože jsi zmrtvých-vstání.

Jako Bůh jsi moje naděje, jako člověk moje láska. S úctou a láskou stojí Tvoje Matka před Tebou. Pro Tebe, Ty moře bez břehů, jsem přístavem. Žalmy Tvého otce Davida a předpovědi Tvých proroků nahromadily ve mně velké poklady. Ty zaséváš klid a pokoj do srdcí rozhněvaných a rozzlobených, těch, kteří přicházejí, aby Tě spatřili. Sladké Dítě, Ty děláš sladkým všechno, co je trpké. Kdo trpí, a podívá se na Tebe, zapomene na své utrpení, a kdo je sklíčen, zapomíná na své soužení.

Ani hladový už nemyslí na pokrm a pocestný odstupuje od svého cíle, aby přišel k Tobě.

V Tobě jsem začala a v Tobě skončím. Moje role je otevřít ústa, Tvoje role je naplnit je. Já jsem pole, které Ti patří. Ty jsi rozsévač. Všechny mladé dívky a všechny vznešené dcery Izraele žárlí na mě, dceru chudých. Já, dítě z prostých poměrů, jsem předmětem závisti kvůli Tobě a nacházím v Tobě svou blaženost. Kdo mi tedy dal Tebe? Jako velice bohatý Syn pohrdl jsi okruhem bohatých dcer. Proč toto Tvoje zalíbení v chudých? Josef i já jsme chudí lidé a nyní nám přinášejí ke dveřím zlato.

Požehnáno buď, Děťátko, které dělá ze své Matky harfu pro své melodie. Kéž Tvá vůle přiměje jazyk Tvé Matky k chvalozpěvům. Její lůno Tě zázračně počalo: její mateřské lůno Tě přivedlo na svět bez mužského semene. Dej, aby má ústa vyzpívala důkazy něžnosti ke Tvé chvále. Již před Tvým na-rozením Tvůj praotec David zapěl, že Ti bude darováno zlato ze Sáby. U Tvých nohou se pak ve skutečnosti nakupilo zlato a myrha.

Milý malý Synáčku, nežárlím, když vidím vedle sebe všechny ty jiné osoby. Buď Bohem pro ty, kteří Tě poznávají, Pánem pro ty, kteří Ti slouží, a bratrem pro ty, kteří Tě milují, aby všichni měli život. Když jsem Tě počala a porodila, nikdy mě Tvoje tichá síla nenechala na holičkách. Byl jsi ve mně i mimo mne. Milé Dítě, Ty působíš, že Tvá Matka je celá bez sebe.

Skrze Tvůj obraz, který v Tobě vidí moje oči, pozoruji Tvoji druhou, Tvoji skrytou tvář. V prvé vidím Adama, v té druhé tvář Tvého Otce, který je s Tebou jedno.

Tvoje početí je něco nevysvětlitelného a Tvé narození je zázrak. Kdo Tě může opěvovat bez nadpřirozeného Ducha? Jak Tě mohu označit za cizího k naší přirozenosti, když jsi jedním z nás? Mám Tě nazývat Syn, Bratr, Ženich nebo Pán? Jsem Tvoje sestra skrze krále Davida, jsem Tvoje Matka tím, že jsem Tě počala a přivedla na svět, jsem Tvoje služebnice a Tvoje dcera, protože jsi mě vykoupil a pokřtil vodou a krví. Synu Nejvyššího, Tys mě učinil matkou tím, že sis ve mně připravil příbytek. Znovu jsem Tě porodila a i Ty jsi mi dopomohl k druhému zrození. Oblékl ses do těla své Matky a svou Matku jsi oděl svou slávou.

A tak Panna bez manželství počala a porodila. Na svých kolenou houpám Emanuela. Je to sen nebo skutečnost? Jestliže oltář v našem chrámě je skvostně ozdoben slonovinou, pak tato malá jeskyně, ve které jsem Tě porodila, je mnohem větší a krásnější. Trny na Tvé hlavě se stanou korunou, Tvůj pot se stane křestní vodou, Tvůj prach bude lékem, Tvoje sliny budou pro toho, kdo si to zaslouží, světlem pro oči. Až svou hlavu položíš na kámen, budou se o něho přít a budou ho chtít rozdělit. Prostičké místo, kde spíš, se stane chrámem, kde se lidé budou modlit, Tvůj obyčejný chléb, který lámeš, se stane životodárným balzámem. Potupy, kterými Tě stíhají, se stanou požehnáním, Tvoje smrt je život a přibitý na kříž staneš se naším obětním Beránkem…“

„Tvoje božská velikost překračuje Tvoji prostou Matku. Dovol mi posadit se k Tobě, abych si odpočala. Buď pro mě přístavem a útočištěm, můj nevýslovný Pane! Dovol své Matce mlčet, protože její jazyk je vyčerpaný. Přestaň hrát na moji harfu a dopřej mi čas ke klidu. Tys mě naučil všechno to, co jsem řekla. Ještě o jedno Tě prosím, dopřej mi, abych setrvala v tichosti. Kéž je oslavena vždy Tvá vůle a vůle Tvého Otce.“

Georges Habibb Hafouri, syrsko-katolický biskup v Hassaké na odpočinku

Z Maria heute 12/2001
přeložil -lš-