Matka otce Pia se jmenovala Maria Giuseppa de Nunzio. Narodila se 28. března 1859 v Pietrelcině a zemřela 3. ledna 1929 v San Giovanni Rotondo.

Byla to štíhlá žena se světlýma očima a souměrnými rysy v obličeji. Ačkoliv pocházela z prostého lidu, působila vznešeným dojmem. Byl schopná kdykoliv vyprávět s velkou výřečností o krásných věcech, především však byla Maria Giuseppa vážená, hluboce zbožná žena. Nejedla nikdy maso nejen v pátek, ale ani ve středu, a to z úcty k Panně Marii Karmelské. Vedla velmi zdrženlivý život jako matka i hospodyně a zpívala v chrámovém sboru. Přivedla na svět sedm dětí, z nichž čtvrté byl otec Pio.

Ten svoji matku miloval velice něžně. Nazýval ji maminka, matička, italsky mammella, což je výraz jeho hluboké lásky, jakou k ní choval ve svém srdci; tím vyjadřoval svoji něžnou náklonnost k matce.

Tuto lásku projevil v celé síle, když se s ní 3. ledna 1903 musel rozloučit, aby mohl následovat hlas Páně, který ho volal do kláštera. Otec byl tehdy v Americe, a tak se všechna jeho láska a všechna jeho bolest soustředila na matku. Ale poslechněme si, jak František sám později popisuje toto bolestné rozloučení, když vypráví v jednom dopisu o viděních, jimiž ho Pán odměnil při jeho vstupu do kláštera:

„Nesmíme si myslet, že ona duše strašně netrpěla, když se musela rozloučit s těmi, ke kterým se cítila velice připoutána. Zdálo se jí dokonce, jako by jí nastávající odloučení drtilo kosti; a pociťovala tuto bolest tak živě, že málem ztratila vědomí.

Tak jak se neodvratně blížil den odjezdu, rostlo toto utrpení až k nekonečnu. Poslední noc, kterou strávila se svými drahými, těšil Bůh duši novým viděním. Viděla Ježíše a jeho Matku v plné slávě. Povzbuzovali její duši a ujišťovali ji svou obzvláštní láskou. Nakonec položil Ježíš svou ruku na její hlavu a toto gesto stačilo, aby posílilo alespoň vnější část duše, takže okamžik bolestného rozloučení i přes velké mučednictví pro tělo i duši nevyvolal ani jedinou slzu“ (Dopisy I, 1282n).

Víme, že ono odloučení bylo i pro jeho matku nadmíru bolestné. Když před ní František poklekl a prosil o požehnání dříve, než odjede, vzala jeho ruce do svých a řekla, přičemž ze všech sil zadržovala slzy: „Můj synu, cítím, že mi to trhá srdce, ale svatý František tě volá, proto musíš jít.“ Pak ji však opustily síly a ona omdlela. Když se opět probrala, dala synovi požehnání, vtiskla mu do ruky růženec, objala ho a rozloučila se s ním jako velká biblická žena slovy: „Můj synu, v tomto okamžiku nesmíš myslet na bolest své matky. Musíš nás opustit, proto jdi!“

Během noviciátu v klášteře v Morcone nebyla láska bratra Pia k matce o nic menší. Je známá epizoda z návštěvy jeho matky u něho v onom roce. Bratr Pio, kapucínský novic, k ní přišel plný pokory, se sklopeným zrakem, aniž by vyslovil jediné slovo. Jeho matka tím byla velice překvapená a zeptala se ho starostlivě: „Můj synu, ty jsi oněměl?“ Pater Pio později přiznal: „Když jsem ji spatřil, nejraději bych se jí vrhl kolem krku, ale přísné předpisy noviciátu to nedovolovaly.“

Když skončil rok noviciátu, přesídlil bratr Pio do kláštera Sant’ Elia v Pianisi, aby mohl pokračovat ve studiu. Jednoho dne dostal od učitele za úkol, aby napsal pojednání na téma „Matčin polibek“. Bratr Pio byl nadšen a vložil do vypracování tématu celou svou duši:

„Jak sladké a něžné jsou matčiny polibky! Jsou jako malé šípy, které zasahují i nejtvrdší srdce nevděčných synů. Kdo by vůbec na ně nepomyslel při vzpomínce na stálou mateřskou péči a mnoho polibků, které nám vtiskla na tvář, když jsme byli malí?

Mezi mnoha polibky, které moje milá matka zanechala na mé tváři, je jeden, na který mi v srdci zůstala vzpomínka více než na ostatní a při pouhé vzpomínce na něho musím zvolat: Ó moje matko! Jak velice jsi mě milovala!

Chci nyní krátce popsat, o co šlo, protože je to nutné.“

Bratr Pio pokračuje a vypravuje příběh, který obsahuje snad jediný autobiografický rys z jeho života. Bylo to o prázdninách na návštěvě u tety, u které měl pobýt čtrnáct dní daleko od domova. Když stanovená doba uplynula, nechtěla ho teta a ostatní v domě nechat odejít a chtěli si ho za každou cenu podržet ještě tři dny. Pro ubohou matku znamenal tento čas úzkostné čekání. Bratr Pio pokračuje:

„Když se moje matka v danou dobu nedočkala mého návratu, měla nesmírnou starost a prolévala doma slzy k neutěšení. V těch posledních dnech nedělala doma nic jiného, než že vycházela na cestu, po které jsem měl přijít, a běžela po ní, aby viděla, zda už se konečně neobjevím. Konečně nadešel den mého návratu. Když se kočár objevil na obzoru, poznala mě už zdálky, protože jsem se vykláněl z okna ve dveřích. Rychle a s přešťastnou tváří přiběhla, vytáhla mě z kočáru, objala, zasypala tisícem polibků na moji tvář a plakala úlevou.

Ó ano, ty polibky zůstanou navěky vtisknuty v mém srdci.“ (Školní úkoly s. 156, Téma č. 57; Fra Pio psal tento úkol koncem roku 1904.)

Když skončila školní léta v Sant’ Elia v Pianisi, poslali bratra Pia na další studia do kláštera Serracapriola (1907–1908) a do Montefusco (1908–1909).

Odtud napsal o Vánocích 1908 dopis matce, která byla sama, protože otec podruhé odjel do Ameriky.

„Milá maminko, Vánoce jsou už blízko a já je nechci nechat uplynout, aniž bych Vám vyjádřil pocity vděčnosti, které k Vám cítím. Vy jste byla a stále jste člověk, kterého nejvíce miluji, Vás, která jste věnovala tolik péče a námahy mé dobré výchově.

V ten nejkrásnější den neopomenu vyslat k božskému Dítěti nejvroucnější prosby, aby na Vás a na celou rodinu seslalo nejštědřejší požehnání pro tento život a darovalo Vám jiný život ve svatém ráji.

Současně doufám, že nepatříte do počtu těch falešných křesťanů, kteří celé svátky nemají smysl pro nic jiného než pro smyslové požitky, nýbrž že naopak pro Vás spočívají především v tom, být v přátelství s Bohem. Proto Vám radím, abyste se na tato tajemství připravily s opravdovou lítostí nad svými pochybeními proti Bohu a oslavou niterného svatého přijímání, abyste mohly přijmout požehnání novorozeného Jezulátka.

Posílám Vám a babičce a sestrám pravé polibky a zůstávám Váš syn fra Pio“ (Epist. IV. 9028. n).

O dva roky později 10. srpna 1910 byl Pater Pio vysvěcen na kněze a matka se snažila i přes otcovu nepřítomnost oslavit tuto událost co nejlepším způsobem podle tehdejších tamních obyčejů.

Nevíme nic o té době, kdy pater Pio žil ze zdravotních důvodů doma, nejdříve jen s matkou a pak i s otcem, který se vrátil z Ameriky v roce 1916.

Když se pak syn natrvalo usadil v San Giovanni Rotondo, navštěvovala ho matka tak často, jak to jen bylo možné, zvláště poté, co obdržel Kristovy rány. Poslechněme si, co se událo v měsíci máji 1920, kdy dobrá mamma Peppa 44 dní pobývala v domě Marie Pompiliové, která nám tento příběh vypráví.

Každé ráno šla Maria Giuseppa do kláštera, aby byla přítomna mši svaté svého syna a přijala z jeho rukou svaté přijímání. Po mši svaté někdy přišla do sakristie a zašla za Paterem Piem, aby mu něco řekla, ale on jí nevěnoval vůbec pozornost. Již když se k němu blížila, odešel pryč. Nikdy jí nedovolil, aby mu políbila ruku. Jak často byla tato ubohá žena blízko tomu, aby ji políbila, jak to dělaly všechny přítomné ženy, ale on ji vždy ihned stáhl.

Ubohé matce působilo toto chování syna velké starosti a nemohla zadržet slzy. Jednou si postěžovala své přítelkyni Marii Pompiliové a řekla: „Jsem zde už dvacet dní, a nemohla jsem s Paterem Piem promluvit ani jediné slovo. Svatá Matko Boží, proč se tak chová? Nenechá mě ani jednou políbit svou ruku.“

Přítelkyně řekla Pateru Piovi o těchto starostech jeho matky a dostala tuto odpověď: „Kdy to kdo zažil, aby matka musela líbat ruku svého syna?“

Tak bylo chování Patera Pia vůči jeho matce výrazem nikoliv nedostatečné lásky nebo péče, nýbrž bylo odůvodněno právě jeho láskou a především nejvyšší úctou vůči té, která mu darovala život a vychování.

Podobná příhoda se stala ještě jednou několik týdnů před smrtí mammy Peppy.

5. prosince 1928 se vrátila slečna Maria Pylle z krátkého pobytu v Pietrelcině do San Gio-vanni Rotonda a přivedla s sebou matku otce Pia, aby mohla oslavit Vánoce v blízkosti svého syna.

Když přišly na náměstí před malým kostelem, potkaly zde P. Pia. Jeho matka chytila synovu ruku, a než ji mohl stáhnout, řekla: „Otče Pio, líbám ti ruku jménem tety Libery“ (první polibek), „od tety Pellegriny“ (druhý polibek), „od tety Filomeny“ (třetí polibek). A tak to šlo dále jménem deseti nebo více tet a příbuzných.

A konečně řekla: „ A teď, otče Pio, ti líbám ruku za sebe.“ Už se k tomu chystala, ale nepodařilo se jí to, protože než se k němu stačila sklonit, P. Pio jí ruku prudce vytrhl a držel ji vysoko. Se zdviženýma rukama prohlásil: „Nikdy! Syn musí líbat ruce matce, ale nikdy ne naopak!“

Od toho dne mamma Peppa svého syna poslechla a už se nepokoušela políbit mu ruku. Každé ráno, když přijala u hlavního oltáře z jeho rukou svaté přijímání, jakmile to proběhlo, sehnula se až k zemi a políbila to místo, kde stály jeho zraněné nohy.

I když sněžilo a byla ledová zima a vichr, stoupala každé ráno z domu Marie Pylleové, kde bydlela, ke klášteru, aby byla
přítomna na mši svaté a pozdravila svého syna. Měla na sobě prostý a na toto období lehký šat, ale nechtěla od nikoho přijmout teplejší oděv ani teplý vlněný plášť.

Ve Svatou noc šla do kostela, který byl přeplněn věřícími. Seděla mezi oltářem Neposkvrně-né a zpovědnicí otce Pia a byla přítomna na jeho třech mších svatých. Pak šla domů a lehla si na lůžko. O tři dny později konstatoval lékař oboustranný zápal plic. P. Pio, který pro svou matku znamenal všechno, často ji navštěvoval, vždy v doprovodu kvardiána, který přinášel nemocné každé ráno svaté přijímání. Setrval u smrtelné postele až do konce. Udělil k dojetí všech přítomných matce svátost pomazání nemocných.

Když viděl, že jeho matka již brzy vydechne naposled, nemohl to vydržet. Políbil ji na čelo, hluboce vzdechl a ztratil vědomí. Dva lékaři ho odnesli od lůžka.

Kvardián kláštera Sant’ Elia z Pianisi zaujal místo P. Pia u lůžka jeho matky a v jeho náruči zesnula mamma Peppa 3. ledna 1929 v 6.15 hodin.

V sousedním pokoji ležel Pater Pio na úzkém lůžku a dal volný průchod své bolesti a proudům slzí. Proplakal mnoho kapesníků a přítomní nemohli zadržet své slzy, když slyšeli jeho nářek: Maminko moje! Moje krásná maminko! Mamičko moje!…

Aby ho potěšil, řekl mu někdo: „Ale otče Pio, vy sám jste nás učil, že bolest není nic jiného než výraz lásky a že ji musíme obětovat Bohu. Proč tak pláčete?“

Pater Pio odpověděl: „Je to přesně tak, a přece: slzy lásky, jen lásky a nic jiného.“

Pohřeb mammy Peppy se konal příští den a byl to úctyhodný průvod, který kráčel za rakví ulicemi malého městečka na místní hřbitov v San Giovanni Rotondo, kde byla uložena do společného hrobu kapucínů.

Na jejím náhrobku jsou napsána tato slova:

Tak jako z klína červánků
vychází slunce,
aby zvítězilo nad stíny noci,
tak vyrůstá na hrudi matky
zářící hvězda kněžského syna
a vnáší do temnot hříchů
a tmy všech lidských bolestí
Boží světlo.

Chtěl bych na závěr připojit dvě poznámky. První je tato:

Když ještě otec Pio žil (ale ještě i dnes, mnoho let po jeho smrti), mnoho poutníků, kteří znali jeho velkou lásku k rodičům, dříve než v klášteře navštívili jeho samotného, zašli na hřbitov k hrobu jeho rodičů. Protože P. Piovi nic nemohlo zůstat skryté, káral je bolestně: „Aha, nejdříve jste šli k mým rodičům, abyste se doporučili jejich přímluvě!“

A jako druhou poznámku bych chtěl upozornit na čtvrté přikázání: „Cti otce svého i matku svou“ – první a jediné přikázání, k němuž je připojen příslib: „…abys dlouho živ byl a dobře ti bylo na zemi“ (Ex 20,12; Dt 5,16).

Pater Pio žil 81 let a 4 měsíce. Dosáhl tak poměrně vysokého věku. Snad jsou četné dny jeho života také odměnou za jeho lásku, kterou choval ke svým rodičům.

                                                                           Náhrobek Marie Giuseppy          

                                                                         Gerardo de Flumeri

                                                       Z Die Stimme Padre Pios 3/2007 přeložil -lš-