Knihovna sv. Roberta Bellarmina

 Knihovna svatého Roberta Bellarmina – s texty o církevních dějinách, asketice, astronomii, medicíně atd. – je dobrou ukázkou jeho všestranného intelektu. – dobře reprezentuje jeho mnohostranný intelekt. Jeho spisy, včetně Malého a Velkého katechismu, jsou pozoruhodné. Moudrost zakořeněná v pokoře a modlitbě.

Obvykle se říká, že k nastínění profilu člověka stačí projít knihy v jeho knihovně. Pokud se tedy jedná o knihovnu spisovatele, pak je sledování identikitu ještě více fascinující. Zkusme si tedy představit, že bychom vstoupili do osobní knihovny jednoho z nejvýznamnějších světců církve, kardinála, který reprezentoval určitou epochu – zejména epochu katolické reformace – a který v této epoše zaznamenal největší rozvoj svého intelektuálního a spisovatelského génia: Roberta Bellarmina (1542-1621), světce, jehož liturgická památka připadá na dnešní den, velkého obhájce katolické ortodoxie proti bludům protestantismu, který se angažoval v případech týkajících se Galilea Galileiho a Giordana Bruna.

Při vstupu do tohoto jeho locus animae et mentis nás nemůže nenapadnout důležitá skutečnost: pro kardinála Bellarmina nebylo pořizování knih do jeho knihovny pouhou bibliofilskou vášní (což bylo pro prostředí římské kurie na konci 16. století více než obvyklé); bylo to „něco“ víc. Nová kniha na policích se rovnala novému oboru zkoumání, který je třeba prozkoumat, prostudovat a prohloubit; rozhodně nešlo o pouhý předmět, který je třeba vystavit: chcete-li, jde o poněkud moderní pojetí konceptu osobní knihovny. Svědčí o tom i poněkud kuriózní životopisná epizoda z roku 1616: nuncius v Benátkách Berlinghiero Gessi navrhl svatému kardinálovi, aby koupil knihovnu Iacopa Barozziho (vnuka slavného matematika Francesca Barozziho), bohatou na řecké a latinské kodexy a vědecké přístroje, v hodnotě asi dvanácti tisíc římských scudi. Kardinálova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat: „Není třeba mi posílat inventář, protože nepředstírám a ani nemohu kupovat knihy, stačí mi mé vlastní, sice malé, ale pro mé studium dostačující.

Mezi těmito svazky – je jich asi 466, což jistě není málo – vynikají teologické a exegetické svazky, které tvoří nejpočetnější skupinu; nechybí svazky církevních dějin, stejně jako svazky církevních otců a koncilů; a jako doklad méně obvyklých zájmů najdeme i některé vědecké knihy, zejména o reformě kalendáře; astronomické texty, v nichž nechybí ani Galileiho jméno, přítomné s jedním z jeho spisů o hydrostatice. Vědecky zajímavé, ale bezprostředněji využitelné je také několik titulů o medicíně, které pravděpodobně pocházejí z posledních let Bellarminova života, a na jiné úrovni mnoho svazků o askezi, která byla předmětem studia jeho posledních tištěných děl.

Stručně řečeno, tato vyhledávaná knihovna dobře reprezentuje jeho mnohostranný intelekt. Studium a tvorba textů, hluboké studium Slova, pedagogika a hlásání Slova, potvrzování křesťanské víry v jejích různých aspektech – to jsou témata jeho rozsáhlé teologické a literární tvorby. Jaké jsou však názvy této inscenace? Vyjmenovat je všechny by bylo vzhledem k rozsáhlosti oblastí zkoumání, kterými se Bellarmin za svého života zabýval, náročné. Proto je třeba v tomto moři textů udělat pořádek. Na pomoc nám přichází kardinálův vlastní životopis: mezi církevními funkcemi, které zastával, a jeho literárně-teologickou tvorbou se totiž hluboce prolínají.

Rok 1576 je ve znamení katedry kontroverzí na římské koleji, kterou zastával až do roku 1588: přednášky přednesené na tomto jezuitském institutu budou předmětem Bellarminova nejslavnějšího díla, monumentálních Disputationes de controversiis christianae fidei ad versus huius temporis haereticos (1586-89): je to nejúplnější kompendium tridentské ortodoxie, formulované v řadě disputací proti revolučnímu myšlení protestantismu; jeden z nejznámějších Bellarminových životopisců, Joseph Ignaz von Döllinger, nazval toto dílo „nejúplnější obranou katolické víry, zejména proti útokům protestantů, která se objevila až za našich dnů (tj. do prvního vatikánského koncilu) a pro svou erudici a zdvořilost získala svému autorovi nehynoucí slávu“. Řešila

řada otázek: Písmo svaté, christologie, eklesiologie, svátostná teologie, teologická antropologie, kult svatých a obrazů.

Za pontifikátů Řehoře XIV (1590-91), Inocence IX (1591-92) a a zejména Klementa VIII (1592-1605)byl jmenován konzultantem Kongregace Indexu (1587) a Kongregace Svatého oficia (1597). V tomto období se zrodily dvě knihy: Dottrina cristiana breve (1597) a Dichiarazione più copiosa della dottrina cristiana; díla, která představují oficiální katechismus Apoštolského stolce, jenž byl používán především do příchodu Katechismu svatého Pia X. V roce 1597 byl jmenován katechetou, který byl vydán v roce 1597. „Jedině křesťanské náboženství je pravé náboženství ustanovené Bohem. Jedině v něm lze nalézt odpuštění hříchů, naději na spásu a zástavu věčného dědictví,“ stojí v páté kapitole (Velkého katechismu), která nese název Čistota katolické nauky.

Rozsáhlost stránek, rozsáhlost témat: exegetické texty, patristické nebo hluboké studie na vědecká témata; texty, které se zabývají historiografickými tématy, jako například De translatione Imperii Romani a Graecis ad Francos adversus Matthiam Flaccium Illyricum (1589); nebo politickými, jako například jeho Risposte agli scritti a nome della Repubblica Veneziana di Giovanni Marsilio e Paolo Sarpi (1606). Je zde však místo i pro menší díla, jako je De gemitu Columbae sive De bono lacrymarum (první tištěné vydání 1617). Všechny tyto poznatky však Bellarmina nikdy nepřiměly k tomu, aby zanedbal své hlavní povolání pastýře, řeholníka, který v modlitbě a pokoře žije a kontempluje Boha. Moudrost spojená s hlubokou spiritualitou ho živila především modlitbou: říká se, že když se stal kardinálem, ačkoli mu přibylo práce, zachovával řád svých dnů, které si krátil modlitbami. Zásadní roli mezi nimi hrál svatý růženec.

Plodem tohoto radikálního zaměření na modlitbu je jeho spis De ascensione mentis in Deum (1615), v němž píše: „Máš-li moudrost, pochop, že jsi byl stvořen k Boží slávě a ke své věčné spáse. To je tvůj cíl, to je střed tvé duše, to je poklad tvého srdce. A znovu: „Ó duše, tvým vzorem je Bůh, nekonečná krása, světlo beze stínu, nádhera převyšující měsíc a slunce. Pozvedněte oči k Bohu, v němž se nacházejí archetypy všech věcí a z něhož jako z pramene nekonečné plodnosti pochází tato téměř nekonečná rozmanitost věcí. Proto musíte dojít k závěru: „Kdo najde Boha, najde všechno, kdo Boha ztratí, všechno ztratí.

Antonio Tarallo Nuova Bussola quotidiana