Nečetli jste v Písmu, že Stvořitel na počátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jeden člověk? Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil člověk nerozlučuj‘. To byla odpověď, kterou dal Ježíš farizeům, když ho chtěli pokoušet a zeptali se ho: Může se muž se ženou rozvést z jakéhokoliv důvodu? (Mt 19, 3-6)

Na této nauce založila církev svátost manželství a v toto Kristovo přikázání věřily miliardy katolíků ve všech dobách na všech místech. Mnozí, i když zůstali sami, protože jeden z manželů opustil manželskou střechu, pokračovali a prožívali nerozlučnost manželství s velkou důstojností a někteří dokonce s velkým hrdinstvím. Mezi ně patří ženská postava pevné víry a pevného charakteru nedávné doby, kterou bychom vám chtěli představit.

Kateřina Hassligerová se narodila 10. března 1906 ve Vídni v rodině, která byla po několik generací ve službách armády své vlasti. V roce 1936 se přestěhovala do Neapole, kde poznala svého budoucího manžela, chirurga Corrado Tangariho, se kterým uzavřela sňatek čtyřiadvacet dní před uzavřením příměří, 16. srpna 1943.

Během svatebního obřadu se obětovala jako oběť za posvěcení svátosti manželství… obětovala se docela reálně… Její manžel ji opustil kvůli jiné ženě a ona zůstala sama, věrná až do posledního dne svého života přísaze, kterou složila před Bohem a před lidmi. Kateřina, i když odloučená nikoliv ze své vůle, zůstala stále vázaná k svému manželovi, informovala ho o osudech svých dnů, o místech svého pobytu, o svých aktivitách. Psala mu často velmi dlouhé, dopisy plné spirituality a citlivosti pro nesmrtelná dobra a tyto dopisy se zachovaly jako důkaz, že manželství není nějaká idea, ale konkrétní realita.

Většina lidí dnes nechápe trpělivost, snášenlivost ani oběti manželského života, a právě proto se smysl pro manželství nezadržitelně hroutí. … Kateřina Tangari v něm pokračovala s vírou a Pán ji za to odměnil velmi bohatým životem zasvěceným Božímu království, neboť nic není většího než pracovat pro Něho, pravou a věčnou Lásku.

Již tři měsíce po sňatku byla spojenci zatčena jako špionka. Byla předvedena před vojenský soud, který ji 9. března 1944 odsoudil k smrti. Ona se však zcela odevzdala do rukou Božích. Jako velmi inteligentní žena, která znala sedm jazyků, hájila se devět hodin před vojenským tribunálem složeným z třiceti důstojníků. Díky svým vhodným odpovědím byl jí trest změněn na deset měsíců vězení v Padule, jedenáct v Terni a pak Riccione až do 12. října 1946.

Kateřina Tangari přeložila do němčiny Dějiny italské literatury Giovanni Papiniho pro nakladatelství Pustet v Salcburku. Studovala také medicínu a byla oporou pro svého manžela, pro kterého vydala čtyřicet vědeckých studií publikovaných pod jménem Corrado Tangari. S odvoláním na manželství, stále zamilovaná jako v prvních dnech po sňatku nepřestávala být věrná a nosila snubní prsten za všech okolností, ve vězení i na svobodě.

V padesátých letech učinila nečekaný objev: objevila otce Pia, který ji uchvátil svou spiritualitou. Zanechala svědectví o tom, co pocítila, když slyšela poprvé jméno toho, který se stal jejím duchovním vůdcem:

V postě 1949 jsem uslyšela poprvé o OTCI PIOVI. Bylo to během mé cesty, když jsem se vracela z Rakouska vlakem Vienna – Roma. V Benátkách přistoupili nějací námořní důstojníci a posadili do mého kupé. Jeden z nich se mě zeptal: Paní, vy jste cizinka? A aniž by čekal na odpověď pokračoval: V cizině je mnoho pěkných věcí, ale my zde máme něco, co cizinci nemají. Protože čekal, zda neuhodnu, co má na mysli, prosila jsem ho, aby mi to prozradil. „My máme OTCE PIA!“

OTCE PIA? Nikdy jsem to jméno dříve neslyšela. Důstojník mi vyprávěl několik zázračných událostí ze života otce Pia. Zeptala jsem se ho, kdo to je. Odpověděl mi: Je to jeden kapucín, který nosí Ježíšova stigmata.

Důstojníci v Boloni vystoupili. Nebyl ani čas se jich zeptat na adresu otce Pia. Ten důstojník, který mi připravil toto překvapení, řekl: »Toho najdete, určitě ho najdete!« (K. Tangari, Il messaggio di Padre Pio. Nakl. Armis de saint François de Sales, s. 7)

A tak se stalo. Šedesátkrát viděla otce Pia. Dobro, které jsem získala od otce Pia, nenáleží pouze mně, neboť mám zato, že dobro, které přijímáme, není nikdy určeno pouze nám, ale přijímáme je, abychom je předali také druhým. Život otce Pia, tak plný obětí, odříkání a utrpení, je živým zdrojem dobrodiní pro nás, dobrodiní duchovních, tělesných i materiálních, podle našich potřeb. Kromě toho život otce Pia je výzva, často přísná a spásná, vzhledem k podmínkám našeho života. Od prvního okamžiku mi San Giovanni Rotondo připadalo jako zvláštní katedra, ze které otec Pio, tvrdý a prostý, nemnoha slovy, ale velkým příkladem nám nabízí svou nauku, která je realistickým pozváním k prostotě, povzbuzením k řešení našich problémů prostředky, které nabízí víra – na prvním místě modlitba a důvěra v její účinnost, naléhavá výzva následovat Ježíše v jeho přikázáních a svátostech. Milovat Ježíše a žít vždy v milosti Boží – to je to, co od nás požaduje otec Pio, když ho přicházíme navštívit v San Giovanni Rotondo. A pokaždé, kdož se nám podaří praktikovat jeho nauku, můžeme jen konstatovat její mimořádnou účinnost. Tak jsou setkání s otcem Piem blahodárné etapy, které nás činí spokojenějšími, horlivějšími, schopnějšími řešit životní záležitosti (tamtéž s.8 – 9).

V roce 1951 se vrací do Vídně na návštěvu svých příbuzných a využije příležitosti k pouti do mariánské svatyně v Mariazell v srdci Střední Evropy ve výšce 870 m, situované v zelené hornaté krajině výběžku Východních Alp, jednoho z nejnavštěvovanějších poutních míst Střední Evropy. Prosí zde nejsvětější Pannu za vlast okupovanou cizími vojsky.

Kateřina je zatčena ruskou kontrolou, ale je zázračně vysvobozena a za tuto milost slibuje, že každou první sobotu v listopadu vykoná pouť do Mariazell a půjde bosa 7 km z místa, kde byla zázračně osvobozena, až do svatyně v Mariazell.

Otec Pio pochopil, že jeho duchovní dcera může být nástrojem zázračného apoštolátu a posilou těch, kteří jsou pronásledováni za železnou oponou, kde žije umlčená církev, v oblastech sovětské okupace. Tento velmi riskantní apoštolát začíná v roce 1964. Více než 100x překročí hranice se zavazadly růženců a obrázků, aby je mohla předat a pomáhat kněžím vězněným a všeho zbaveným. Překračovala hranice vlakem nebo autem, když to bylo možné, modlila se na kolenou, aby obdržela od Pána milost, aby ji celníci a policisté nechali projít. Svěřila svůj apoštolát ve východních zemích Pražskému Jezulátku.

15. dubna 1971 byla zatčena na hranici s Československem. Po šedesáti šesti dnech výslechů byla odsouzena k 15 měsícům vazby. Životopisec Yves Chirn (Katharina Tangari, Publications du Courrier de Rome, Versailles 2006) píše, že Kateřina se po nejtvrdším věznění zamilovala do četby o vězeňských zkušenostech, zvláště Le mie prigioni Silvia Pellica, Jeden den Ivana Děnisoviče Alexandra Solženicyna a od téhož autora Souostroví Gulag.

Ve svém Deníku pobožností 21. srpna 1977 napsala: Dočetla jsem třetí svazek Souostroví Gulag. Jaká je to milost! Jaký zázrak! Buď Pánu chvála, že nám dal tohoto spisovatele (Katharina Tangari s. 332).

Její neúnavná apoštolská aktivita byla zmrazena. Byl jí zakázán na deset let vstup do východních zemí. Ale tato neohrožená a pozorná žena, která pracovala jen pro věc svatého Božího Města, udělala překvapující objev: I zde na Západě existují pronásledovaní a pokořovaní kněží, kteří celebrují tridentskou mši svatou a vyznávají víru všech časů, vyučují víře všech časů, udržují evangelium všech časů a mají nadpřirozeného ducha přes všechnu revoluční kulturní dobu opojenou sekularismem a relativismem. Kateřině jako mnoha jiným zaznívala v duši Ježíšova slova: Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa (Jan 17,14).

V roce 1974 začíná navštěvovat seminář v Ecône, první seminář FSSPX. A odtud čerpá podněty k neúnavné aktivitě pomoci a podpory kněžím bratrstva. 15 let vykonává nesmírnou liturgickou činnost, opatřuje pro nemalý počet tradičních kaplí všechno potřebné pro posvátné úkony: kalichy, pixidy, monstrance, paramenta, svícny…) pro každého novokněze albu, ornát, potřeby pro svaté přijímání nemocných, mešní „kufry“, zkrátka Kateřina Hasslingerová objevila poklad tradice. Snaží se všemožně vzdávat větší slávu Bohu.

Žije v chudobě, ale v důvěře v Boží Prozřetelnost se jí daří opatřit všechno potřebné, výměnou za ekonomickou pomoc, která přichází především ze Švýcarska, Německa a Rakouska obětuje mše svaté, růžence, utrpení, posty. Modlí se neúnavně za přátele i nepřátele. Jejími oblíbenými poutními místy jsou kostel Pražského Jezulátka v Praze, Mariazell, Altöting, Lurdy, Fatima, Pompeje, Scala Santa , Santa Maria in Cosmedin..

Zanechala nesmírný počet spisů, deníky, dopisy, brožury pobožností… je to důl víry a zbožnosti, okamžik po okamžiku. Všechno jsou to doklady, že osoba, která se zasvětila Bohu a dala se do služeb jeho záměrů, nemůže být ničím odstrašena, ani manželem, který zradil své sliby. Lidská nemožnost se stává nebeskou možností. V den, ve kterém padá berlínská zeď, Pán uzavírá Kateřininy dny. Bylo to prvního prosince. Sama si připravila pohřební obrázek ve čtyřech jazycích:

»Všechno, co dobrého jsem mohla vykonat ve svém životě, byla pouze Boží milost, nezasloužená. Že jsi mi, nejsladší Matko Boží, darovala tolik lásky k Tobě, to byla moje nejkrásnější odměna.«

Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana