Joseph de Veuster se narodil 3. ledna 1840 v Tremelu (Belgie) v početné rodině zemědělce a obchodníka. Během duchovních rekolekcí v Braine-le-Comte, kde studoval, se rozhodl následovat Boží volání k řeholnímu životu a vstoupil do Kongregace Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Mariie, kam ho již předešel jeho bratr. Na začátku roku 1859 nastoupil do noviciátu v Louvain. Přijal jméno Damien.

V roce 1863 onemocněl jeho bratr, který se chystal odjet na misii na Havajské ostrovy. Všechny přípravy na cestu byly připraveny a Damien získal od generálního představeného povolení, aby mohl svého bratra nahradit. V Honolulu přistál 19. března 1864 a 21. května tam byl vysvěcen na kněze. Nečekal déle a s tělem i duší se oddal drsnému životu misionáře ve vesnicích na Havaji, největším ostrově souostroví.

Havajská vláda se tehdy rozhodla zastavit šíření malomocenství a deportovat na nedaleký ostrov Molokai všechny, kdo byli touto tehdy nevyléčitelnou nemocí postiženi. Biskup Mons. Louis Maigret, ss.cc., o tom diskutoval se svými kněžími. Nechtěl tam nikoho poslat z poslušnosti, protože věděl, že takový rozkaz znamená rozsudek smrti. Čtyři misionáři se přihlásili jako dobrovolníci: střídavě chodili navštěvovat malomocné a pomáhat jim v jejich nouzi. Jako první odešel Damien: bylo to 10. května 1873. Na vlastní žádost a na žádost samotných nemocných zůstal na Molokai natrvalo.

Veden touhou zmírnit utrpení malomocných se začal zajímat o pokrok vědy. Sám na sobě experimentoval s novými léčebnými postupy, o které se dělil se svými pacienty. Den za dnem se staral o nemocné, obvazoval jim páchnoucí rány, utěšoval umírající, pohřbíval ty, kteří už prošli těžkou zkouškou. „Snažím se být vždy veselý, abych pozvedl náladu svých nemocných,“ řekl. Jeho víra, jeho optimismus a jeho přístupnost se dotýkaly srdcí. Každý se cítil být pozván, aby sdílel jeho radost ze života, aby skrze víru překonal hranice své bídy a utrpení.

„Peklo Molokai“, prostoupené sobectvím, zoufalstvím a nemorálností, proměnil v komunitu, kterou obdivovala i vláda. Sirotčinec, kostel, bydlení, komunitní zařízení: vše bylo realizováno s pomocí těch nejméně schopných. Byla rozšířena nemocnice, upravena přistávací plocha a přístupové cesty k ní a zaveden vodovod. Damien otevřel obchod, kde se nemocní mohli zdarma zásobovat. Povzbuzoval svůj lid, aby obdělával půdu a sázel květiny. Pro pobavení svých malomocných dokonce uspořádal dechovku. Damien tak malomocným znovu ukázal, že v Božích očích je každý člověk vzácný, protože je miluje jako otce.

Damien vnímal svou přítomnost mezi malomocnými jako přítomnost otce mezi svými dětmi. Znal rizika každodenního kontaktu s nemocnými. Díky všem rozumným opatřením se mu více než deset let dařilo nákaze unikat. I on však nakonec onemocněl. S plnou důvěrou v Boha tehdy prohlásil: „Jsem šťastný a spokojený, a kdybych si měl vybrat, zda mám toto místo opustit výměnou za své zdraví, bez váhání bych odpověděl: zůstanu se svými malomocnými celý život.

Zemřel 15. dubna 1889. Později, v roce 1936, byly jeho ostatky repatriovány a uloženy v kryptě kostela Kongregace Nejsvětějších Srdcí v Louvain.

Jeho odchod na „prokletý ostrov“ a věrné setrvání na něm má svůj důvod. Jak sám dosvědčil: „Bez přítomnosti našeho božského Mistra v mé chudé kapli bych nikdy nedokázal udržet svůj osud spojený s osudem malomocných na Molokai.“

Zpráva o jeho nemoci v roce 1885 a o jeho smrti hluboce zapůsobila na jeho současníky bez ohledu na jejich náboženské vyznání. Od své smrti je považován za vzor a hrdinu charity.

Kolonie malomocných na Holokai

Jan Pavel II. ho blahořečil v Bruselu 4. června 1995.

Pramenv L’Osservatore Romano, anglické vydání týdeníku – Ročník XLI, č. 42 – 16. října 2009