John Ronald Reuel Tolkien byl skrz naskrz katolík: každodenní mše, týdenní zpověď, oddanost římské církvi, eucharistie, Panna Maria.

Někteří spojují jeho katolictví se vzděláním, kterého se mu dostalo v koleji otců oratoriánů založené blahoslaveným Newmanem, a zejména se silným a rozhodným vedením otce Morgana, který byl pro Tolkiena jako skutečný otec (po matčině smrti byl jeho poručníkem); ostatní vidí zářný příklad matky, kterou Tolkien nazval „mučednicí, neboť za svou konverzi ke katolicismu zaplatila tím, že opustila celou svou rodinu a s ní i podporu a finanční pomoc potřebnou k vyléčení z nemoci, která vedla k její předčasné smrti“.

To vše nepochybně přispělo ke zrodu a rozvoji Tolkienovy spisovatelské víry, ale bylo by chybou podceňovat jeho osobní korespondenci, její neustálé prohlubování a v průběhu let stále pevnější a hlubší přesvědčení, že jen v katolické víře lze nalézt vše dobré: pravdu, krásu, svatost.

Jeho víra čerpala život především ze dvou lásek, spočívala na dvou pilířích, protože ty tvoří odznak katolíka v Anglii, kde se žije s nejrůznějšími křesťanskými denominacemi, především s anglikánskou, po jejímž boku Tolkien denně žil; a tyto dvě lásky, tyto dva pilíře jsou eucharistie a Panna Maria.

Proto se naučil mešní kánon a v duchu ho recitoval, když se kvůli svým závazkům nemohl zúčastnit mše svaté. Často také recitoval Magnificat, loretánské litanie a Sub tuum praesidium (starobylou mariánskou modlitbu), které se naučil zpaměti v latině.

V jeho spisovatelské tvorbě, v jeho básních, v jeho příbězích, v jeho pohádkách, v jeho mytologii se tyto dvě lásky jakoby neustále vynořují a znovu objevují.

Tolkien samozřejmě opakovaně prohlásil, že žádnou alegorii na toto téma nenapsal. Byl totiž přesvědčen, že alegorie není správný způsob, jak sdělit pravdu, a že ji často zlehčuje a zesměšňuje. Na druhé straně však nemohl popřít, že se z víry, a zejména z eucharistie a Panny Marie, naučil všem těm pojmům krásy, morálky a svatosti, které jsou v různé míře roztroušeny v jeho spisech a které mají být pro čtenáře zábleskem světla, cestou, jež ho má vést k tomu, co přesahuje prostý přirozený život každého dne.

V dopise svému jezuitskému příteli Robertu Murrayovi o Panně Marii jako zdroji inspirace napsal: „Myslím, že přesně vím, co myslíš učením o milosti, a samozřejmě tvou zmínkou o Panně Marii, na níž je založeno celé mé malé vnímání krásy jako vznešenosti i prostoty.

Z tohoto mariánského zdroje čerpal inspiraci při vytváření nejzářivějších, nejkrásnějších, nejmoudřejších a nejčistších ženských postav ve svých knihách. To je například případ královny elfů Galadriel, v jejíž přítomnosti nacházejí cestovatelé Společenstva odpočinek a občerstvení, radu a dary pro plnění svého poslání. A nutí nás to zamyslet se nad tím, jak chtěl Tolkien měsíc před svou smrtí tuto postavu revidovat ve snaze zbavit ji „původní“ viny; viny, která se pro elfy stala aktuální v době Fëanorovy vzpoury. Jestliže v předchozích spisech byla Galadriel zapletena do hříchu, v tom posledním z toho vychází bez úhony a patří mezi nejhorlivější odpůrce neposlušnosti Noldor vůči Valar. Tato verze nebyla zahrnuta do „oficiálního“ textu Silmarillionu, ale pomáhá pochopit Tolkienovu touhu představit zcela svatou a neposkvrněnou postavu, která by byla „předobrazem“ Madony. Říkám anticipace, protože v Tolkienově mysli byl svět Ardy jen mýtem vzdáleným v čase, mýtem, který přišel před křesťanským Zjevením; mýtem, který ho v jistém smyslu předjímá, připravuje a připravuje.

Další postavou, která „předjímá“ Pannu Marii, je královna Valar (těch, které bychom nazvali anděly) Elbereth, královna hvězd a úhlavní nepřítelkyně Morgotha, padlého Valara zkaženého zlem (předobraz Lucifera). Elfové a lidé se k ní obracejí více než k ostatním, když hledají ochranu a útočiště před zlem uprostřed nebezpečí Středozemě. Sám Frodo ji vzývá v bezsvětelné noci v tunelu, který vede do temné země Mordor, a nachází v ní spásu, naději a sílu. A výčet by mohl pokračovat Arwen, nevěstou krále Aragorna, sama krása, moudrost a vznešenost, nebo mladou Rohanskou paní Eowyn, která usekne hlavu zlému králi Nazgulů, čímž naplní předpovězená proroctví… Všechny postavy, které v Tolkienově mysli nebyly ničím víc než malým odleskem, malým pokrokem, malým odrazem krásy a svatosti Madony.

Dalo by se říci, že i neživé věci v jeho příbězích čerpají poetickou inspiraci z Madony. Například samotné světlo je zobrazováno jako něco živého a ženského, co šíří čistotu a svatost a svými blahodárnými paprsky zahání zlo všude, kam dosáhne. Stručně řečeno, můžeme říci s Caldecottem: „Přírodní krása krajiny a lesů, hor a řek, morální krása hrdinství a poctivosti, přátelství a čestnosti – to vše je oslavováno v Tolkienově imaginárním světě – jsou dary Boha, které k nám přicházejí skrze ni, a ona je také jejich měřítkem, její krása koncentruje jejich podstatu.“

To je postava Marie, kterou měl Tolkien vždy na mysli, která byla středem jeho představivosti, zahalená do veškeré přírodní krásy, nejdokonalejší z Božích stvoření, poklad všech pozemských i duchovních darů“

Stratford Caldecott, Tajemný oheň, Città di Castello 2008