O kolik světců by byla církev ochuzena, kdyby jejich matky byly feministky?

Mezi ty, kteří měli tu milost, že jejich matka byla rozhodujícím činitelem jejich cesty k pravému křesťanství, patří sv. Alois z Gonzagy.

                                              Kdo nežije, by sloužil, nezaslouží, aby žil

Byl prohlášen blahoslaveným ani ne 15 let po své smrti, zatímco jeho matka ještě žila. Církev chtěla představit katolíkům vzor nevinnosti a čistoty, jako svědectví pro sekularizovaný svět, který žádostivostí a nekázní reagoval na některé protestantské bludy, které duchovně ovládly Evropu.

Zřídkakdy uskutečnila církev blahořečení v tak krátké době. Jeho kult se po Evropě rozšířil nesmírně rychle. Již několik měsíců před blahořečením, které se konalo 19. Tana Gonzaga října 1621, povolil Pavel V. vystavit jeho obrazy v chrámech. Když se kardinál Cesare Baronio z řádu Oratoriánů modlil nad jeho hrobem, prohlásil: Byl to světec!

Jezuita Robert Bellarmin, profesor teologie na Collegio Romano a ctitel sv. Aloise ho navrhl svým žákům za vzor a jako člen kardinálské komise pro jeho blahořečení přednesl r. 1600 kázání o pěti privilegiích tohoto světce, který se dožil pouhých 23 let: žil ve svatosti od svých sedmi let; byl uchráněn jakékoliv náklonnosti k tělesným hříchům; nepoznal roztržitost při modlitbě; byl uchráněn hříchů; vyznačoval se příkladnou pokorou a poslušností. Nezapomínejme také, že sv. Maria Magdaléna de Pazzi viděla sv. Aloise, jako ho andělé vynášejí do nebe.

Nesčetné jsou svatyně a oltáře postavené v Evropě na jeho památku. Jen jezuitský řád mu zasvětil během 150 let 2000 oltářů. Nesčetné jsou zázraky a milosti, které se uskutečnily na jeho přímluvu.

Rodina Gonzaga byla mezi prvními, která se těšila z jeho přízně, ale brzy přicházely z celé Itálie, Francie, Španělska, Polska, Belgie a Německa zprávy o uzdraveních a zvláštní ochraně, o milostech na jeho přímluvu a používání olejů z lamp, které svítily k jeho poctě.

Bratrstva a sdružení se svěřovala pod ochranu sv. Aloise, kterého zapsal do Římského martyrologia papež Klement XIII. Kanonizoval ho Benedikt XIII. 31. prosince 1723 a prohlásil ho za patrona křesťanské mládeže.

Byl by to hrubý omyl redukovat jeho postavu na andělského mládence, který měl milost láskyplné vřelosti, vždyť sám sebe označil za kus pokřiveného železa, které bylo třeba narovnat řeholním životem. Měl totiž energický charakter, strohý a nepoddajný, který pro nic zanic upadal do sentimentalismu.

Jeho nápady se vždy zakládaly na hluboké úvaze a dal si předsevzetí, že pokaždé, když se ocitne před novou skutečností, přivede ji do konce s největší dokonalostí. Tyto dispozice byly posilovány skutečností, že odpovídaly jeho otci, který si mnoho zakládal na důležitosti a slávě svého rodu.

Sňatek rodičů Františka Ferrante Gonzagy a matky de Conti Tana di Chieri se slavil v královském paláci v Madridu, protože markýza byla ve služkách krále Filipa II. Španělského, onoho Španělska, které se souhlasem feministek dává dnes přednost ženám před muži ve vládních kruzích.

Jako nejstarší syn byl Alois vychováván pro vojsko. Ale v sedmi letech onemocněl malárií, která podlomila jeho zdraví. Otec, který pro něho chystal brilantní politickou kariéru, ho 1577 poslal spolu bratrem na Ferante Gonzaga   florentský dvůr jako páže.

Tamní nevázaná společnost plná intrik ukázala mladému Aloisovi všechnu krutost a hrubost panující mezi lehkomyslnými ženami, vždy ochotnými se oddat se mužům, kteří měli na svědomí i vraždy a otravy. I v tomto prostředí si Alois zachoval hlubokou zbožnost, kterou získal od matky, smysl pro závažnost života, odpovědnost a osobní integritu.

   Sv. Alois jako páže

Ve Florencii absolvoval studia s velkým prospěchem. Ve věku 22 let ovládal šest jazyků. V roce 1579 odešli spolu s Rudolfem do Mantovy. Jedna knížka mu pomohla k velkým pokrokům v duchovním životě: Růžencová tajemství Gaspare Loarteho. Byl to rozhodující rok, jak díky četbě, tak díky přítomnosti vynikající matky a díky zvláštnímu setkání se sv. Karlem Boromejským. V tomto období četl Meditace na každý den Petra Canisia, souhrn křesťanské nauky, který oceňoval jako vysoce inteligentní a metodický spis, a konečně Dopisy z Indie, které ho uchvátily. Tak se sblížil s apoštolátem jezuitů.

V roce 1580 se setkal s Karlem Boromejským, arcibiskupem v Miláně, který procházel touto zemí jako apoštolský vizitátor. Když se arcibiskup dověděl, že tento mládenec dosud nepřistoupil k prvnímu svatému přijímání, připravil ho na ně v červnu toho roku a také mu je podal. Od té chvíle se Eucharistie stala centrem života tohoto mladého Gonzagy, který se stal více asketický, naplněný modlitbou, postem a pokáním. Proti vůli matky otec ho stále zrazoval od řeholního života, po kterém Alois velmi toužil.

Když byl Ferante jmenován komorníkem španělského krále, doufal, že zlomí duši Aloise, když ho přivede spolu s matkou na madridský dvůr. Byly to dva roky dramatického boje mezi otcem a synem. Alois se stal pážetem infanta Diega a z povinnosti musel podstoupit zkoušky účastí na slavnostech, bálech a vojenských parádách, turnajích, a současně studoval literaturu, filozofii a vědy. V té době napsal velmi zdařilé pojednání o díle slavného El Greca.

Tak zatímco kolem něho se rozvíjel světský život, v nitru mu dozrávalo stále pevnější povolání k životu zasvěcenému Bohu.

15. srpna 1583 měl mystické vidění, které mu ukázalo cestu: vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Po návratu do Itálie 1584 se otec snažil nabídnout mu všechny kratochvíle dvorů ve Ferraře, Parmě, Turíně, s úmyslem odradit ho od jeho záměrů. Ale marně, Alois již vedl život zcela jako mnich.

Odebral se do Mantovy, kde v červnu 1585 vykonal duchovní cvičení. 2. listopadu podepsal akt, kterým se vzdával všech svých práv ve prospěch svého bratra Rudolfa, a pak odjel do Říma, kde ho 21. listopadu přijal na audienci papež Sixtus V. a následující den ve věku 17 let vstoupil do noviciátu Sv. Ondřeje na Quirinálu. Po třech měsících jeho otec zemřel s příkladnými projevy křesťanské zbožnosti.

Po dvou letech noviciátu složil Alois první řeholní sliby 25. listopadu 1587 a 25. února 1588 přijal tonzuru a nižší kněžská svěcení. Stal se členem Tovaryšstva Ježíšova jako velký šlechtic, platný kapitán v boji proti nepřátelům naší spásy: proti světu, tělu a ďáblu.

Poznal velmi dobře průměrnost, uvolněnost a nevědomost svých současníků, a to ho přivádělo pevně k pokoře, hlavnímu tématu jeho spisů: Sloupy nebes padly a zlámaly se. Kdo mi zajistí vytrvalost? Svět je ponořen do strašného zla. Kdo může utišit hněv Všemohoucího? Světci, světci jako Gonzaga, který si zvolil obětovat se Bohu jako nástroj k nápravě. Bude mu zjeveno, že mu zbývá málo času k životu. Aby se upevnil, čte sv. Augustina a sv. Bernarda a životopis sv. Kateřiny Sienské.

Je klidný, přijímá mystické dary a současně pečuje o potřebné. Mezi léty 1590 a 1591 navštívil Řím, kde řádí epidemie moru, která kosí lidské životy, takže během 15 měsíců se vystřídali tři papežové: Sixtus V., Urban VII. a Řehoř XIV.

Alois požádá pro sebe a desítku jezuitů o povolení pečovat o postižené. Pracuje s velkým nasazením a nešetří se. Je si vědom, že riskuje, ale je šťastný. Cítím mimořádnou touhu sloužit Bohu, svěřuje se sv. Bellarminovi, a nevěřím, že by mi ji Bůh dal, kdyby měl v úmyslu vzít mě k sobě. Proti morové hekatombě bojuje také sv. Kamil z Lellis se svými spolubratry a Alois se svými druhy se k němu připojí.

V určitém momentu mu říkají, aby už této práce zanechal, protože je u konce svých sil a zakusil již mnoho: svého času malárii, život v pokání a nynější námahy… Najde na ulici jednoho opuštěného nakaženého, neváhá, na svých zádech ho odnese do nemocnice sv. Kamila, kde o něho osobně pečuje. 13. března 1591 ulehne, a už nevstane.

10. června píše poslední dopis adresovaný matce, která zasluhuje, aby přijala slova, která by měly číst matky, jejichž víra je přechodná a iluzorní, aby si připomněly, jaká je jejich odpovědnost

Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana