P. Stefano, M. Manelli OFM
Doba díkůčinění po svatém přijímání je dobou reálné intimní lásky s Ježíšem. Je to láska totální vzájemné náležitosti: už ne dva, ale jeden v těle i v duši. Je to láska pronikání a splynutí. On ve mně a já v Něm, abychom se strávili v jednotě, a to v jednotě lásky. „Jsi moje láskyplná kořist, tak jako já jsem kořistí tvé nesmírné lásky,“ říkávala s něžností svatá Gemma Galgani Ježíši. „Blahoslavení, kdo jsou pozváni na Beránkovu svatební hostinu,“ říká Apokalypsa (19,9). Skutečně, v eucharistickém přijímání uskutečňuje duše opravdu nebeskou panenskou jednotu, svatební lásku s Ježíšem – Ženichem, kterému může říct něžná slova Nevěsty z Písně: „Líbej mě polibkem tvých úst.“ (Pís 1,1)
Díkůčinění po svatém přijímání je malý zážitek rajské lásky na této zemi: neboť jak budeme milovat Ježíše v ráji, ne-li tak, že budeme s ním věčně jedno? Drahý Ježíši, sladký Ježíši, jak ti máme poděkovat za každé svaté přijímání, které jsi nám dopřál! Neměla snad pravdu svatá Gemma, když řekla, že bude v ráji děkovat za Eucharistii více než za jakoukoliv jinou věc? Jaký je to zázrak lásky – vnitřně splynout s Tebou, Ježíši!
Svatý Cyril Jeruzalémský, učitel Církve, používá tři obrazy, aby objasnil splynutí lásky s Ježíšem ve svatém přijímání: „Kdo přijímá, je posvěcen, zbožštěn ve svém těle a ve své duši způsobem, jako když je voda postavena na oheň a vře… Svaté přijímání je jako kvas vložený do mouky: prokvasí celé těsto… Stejným způsobem – jako když se slijí dvě svíce a jedna se stane druhou, tak si myslím, že ten, kdo požívá Ježíšovo tělo a krev, splyne s ním v takové účasti, že se nachází on v Kristu a Kristus v něm.“
Proto Gemma Galgani hovořila s úžasem o eucharistické jednotě mezi Ježíšem – vším a Gemmou – ničím, a zvolala extaticky: Jaká je, Ježíši, sladkost ve svatém přijímání! Chci žít objata Tebou, objata Tebou chci zemřít.“ A blahoslavený Contardo Ferrini napsal: „Svaté přijímání! Jak sladké objetí Stvořitele se svým tvorem! Jaké nevýslovné pozdvižení lidského ducha! Jakou věc na zemi by bylo možno přirovnat k této nejčistší nebeské radosti, těmto zážitkům nebeské slávy?“
Je třeba si uvědomit také trinitární hodnotu svatého přijímání. Jednoho dne svatá Magdaléna de Pazzi poklekla po svatém přijímání mezi novickami, líbala kříž, obrátila své oči k nebi a řekla: „Sestry, kdybychom pochopily tu dobu, kdy v nás trvají eucharistické způsoby, Ježíš je přítomen v nás a působí obdivuhodně s Otcem a Duchem Svatým, to je zde celá Nejsvětější Trojice…“ A nebyla schopna dále mluvit, protože byla uchvácena ve vznešené extázi.
Proto světci, pokud jen mohli, neomezovali dobu díkůčinění, která trvala alespoň půl hodiny. Svatá Terezie od Ježíše doporučovala svým dcerám: „Setrvejme láskyplně s Ježíšem a neztrácejme hodinu, která následuje po svatém přijímání. Je to vynikající čas pro jednání s Bohem a pro to, abychom mu předložili zájmy své duše… Víme přece, že dobrý Ježíš v nás zůstává, dokud tělesné teplo nestráví způsoby chleba; musíme se pilně starat, abychom neztratily tak krásnou příležitost jednat s ním a představit mu naše potřeby.“
Svatý František z Assisi, svatá Juliána Falconieri, svatá Kateřina, svatá Paschalina, svatá Veronika, svatý Josef Kupertinský, svatá Gemma a mnoho jiných upadali ihned po svatém přijímání do extáze lásky: čas pak měřili jen andělé!
Svatý Jan z Avily, svatý Ignác z Loyoly, svatý Alois z Gonzagy děkovali na kolenou po dobu dvou hodin. Svatá Magdaléna de Pazzi nechtěla díkůčinění nikdy přerušit a bylo třeba ji přinutit, aby se trochu posilnila. „Minuty, které následují po svatém přijímání,“ říkala světice, „jsou ty nejdrahocennější, jaké v životě máme. Jsou ty nejvhodnější, abychom hovořili s Ježíšem nebo aby Bůh nám sdělil svou lásku.“
Svatá Terezie od Ježíše upadala takřka vždy ihned po svatém přijímání do extáze. Svatý Ludvík Grignion z Montfortu po mši svaté setrval alespoň půl hodiny v díkůčinění a nebylo záležitosti nebo úkolu, který byl důležitější a přiměl ho opomenout díkůčinění, protože jak říkal, „nedal bych tuto hodinu díkůčinění ani za hodinu v ráji“.
Apoštol napsal: „Oslavujte a noste Boha ve svém těle.“ (1 Kor 6,20) Jak nehezké je proto chování těch, kteří ihned vycházejí z kostela, jakmile skončí mše svatá, nebo odejdou dokonce ihned po svatém přijímání! Vzpomeňme například sv. Filipa Neri, který poslal dva ministranty se zapálenými svícemi za věřícím, který vycházel z kostela ihned po svatém přijímání… Jaké dobré naučení! Když nic jiného, tak ze slušnosti, když přijmeme hosta, musíme se mu věnovat a zajímat se o něho. Což teprve, když Hostem je Ježíš, musíme si být dobře vědomi, že jeho tělesná přítomnost v nás trvá alespoň čtvrt hodiny, i déle. Z toho důvodu svatý Josef Cotolengo bděl osobně nad zhotovováním hostií pro mši svatou a pověřené sestře výslovně nařídil: „Hostie pro mě dělejte silné, protože se potřebuji zdržet s Ježíšem co nejdéle a nechci, aby se svaté způsoby rychle strávily.“
Proč svatý Alfons z Liguori plnil kalich až po okraj? Jen aby měl co nejdéle Ježíše ve svém těle.
Nejsme v opozici ke světcům, když pokládáme díkůčinění za příliš dlouhé a nemůžeme se dočkat, kdy skončí? Proto pozor! Jestliže je pravda, že „Ježíš při každém svatém přijímání stokrát oplácí přijetí, kterého se mu dostalo“ (sv. Terezie od Ježíše), pak také budeme stokrát odpovědní za naše chybějící přijetí. Jeden spolubratr P. Pia z Pietrelciny vyprávěl, že jednoho dne se šel zpovídat k svatému mnichovi a vyznával se, že opomněl díkůvzdání po mši svaté kvůli nějaké službě. P. Pio, který byl blahosklonný k jiným opomenutím, řekl pevným hlasem: „Snažme se, aby ‚nemohu‘ neznamenalo, že nechci. Díkůvzdání musíš provést vždy; když ne, draze to zaplatíš!“
Zamysleme se zcela vážně. Při věci tak drahocenné, jako je díkůčinění, dbejme na napomenutí Ducha Svatého: „Neztrácejme ani nejmenší část tak velikého dobra.“ (Sir 14,14)
Obzvláště krásné je díkůčinění vykonané spolu s Pannou Marií po jejím Zvěstování. Ihned po svatém přijímání i my neseme ve svém těle a ve své duši Ježíše – podobně jako ona po Zvěstování. Nemůžeme se mu klanět a milovat ho lépe, než když se spojíme s božskou Maminkou a osvojíme si její pocity lásky a klanění, které živila k Ježíši uzavřenému v jejím neposkvrněném lůně. Z toho důvodu bude užitečné pomodlit se radostná růžencová tajemství. Zkusme to! Nemůžeme než získat, když budeme spojeni s Marií a budeme milovat Ježíše jejím srdcem v ráji.
Překlad -lš-