Petr Julián Eymard, zakladatel Kongregace Nejsvětější svátosti. Tváří v tvář neduhům Evropy a ztrátě víry mezi samotnými katolíky ukázal velký francouzský světec na jediný lék: „Eucharistie, láska k eucharistickému Ježíši“.

„Musíme se okamžitě pustit do práce, zachránit duše eucharistií a probudit Evropu, která se ponořila do spánku lhostejnosti“ (dopis z 11. února 1852). Eucharistie je řešením ztráty víry ve světě. To je ústřední téma spirituality svatého Petra Juliána Eymarda, označovaného za „apoštola eucharistie“. Světec, který promlouvá k dnešnímu člověku v době, kdy lidé přestávají věřit ve skutečnou přítomnost Ježíše v eucharistii a kdy se mše stále více „protestantizuje“ a zapomíná se, že se v ní koná nekrvavá Ježíšova oběť za naši spásu.

Svatý Petr Julián Eymard v dětství mizel z domova na celé hodiny. Jeho rodiče si však nedělali starosti: věděli, že ho najdou, jak se modlí v kostele nedaleko jejich domu, opřeného o žebřík za svatostánkem. „Co tam děláš?“ zeptala se ho jednou sestra, když ho viděla v té podivné poloze. „Mluvím s Ježíšem… Tak ho lépe slyším,“ zněla upřímná odpověď dítěte, jehož život se už v eucharistii vzpínal k Ježíši.

Petr se narodil 4. února 1811 v La Mure (diecéze Grenoble, město na jihovýchodě Francie). Jeho matka byla velmi zbožná katolička, otec založil malý potravinářský průmysl. Od útlého věku malý chlapec často doprovázel svou matku na eucharistické požehnání a každodenní mši svatou. Měl neukojitelnou touhu jít k prvnímu svatému přijímání, i když musel dlouho čekat. Nakonec ve 12 letech přistoupil k prvnímu svatému přijímání. Toho dne požádal Ježíše o milost stát se knězem a pocítil vnitřní jistotu o svém povolání. Svatí nás však učí, že velké Boží plány vždy dozrávají v kříži. A skutečně, světcův otec byl kategoricky proti jeho povolání.

Mladý Petr však neztratil odvahu. Věděl, že Panna Maria ho neopustí. Prosil ji o milost, aby se jednou mohl stát svatým knězem. Proto tvrdě pracoval: přes den pomáhal otci s prací a tajně se učil latinu. V osmnácti letech konečně získal otcovo svolení vstoupit jako novic do Kongregace misionářů Oblátů Panny Marie v Marseille. Jeho radost však netrvala dlouho: krátce poté se musel vrátit domů, protože ho postihla vážná nemoc. Při přijímání viatiku se v slzách modlil k Ježíši, aby byl uzdraven a mohl se jednoho dne stát alter Christus a přinášet eucharistického Ježíše celému světu. Bylo mu vyhověno.

Ve 23 letech vstoupil do kněžského semináře v Grenoblu a stal se knězem. Bylo to 20. července 1834. Několik let byl farářem v Monteynardu. Brzy si však uvědomil, že to není Boží vůle. Cítil se povolán k řeholnímu životu. Proto opustil místo faráře a v roce 1839 vstoupil do noviciátu otců maristů v Lyonu. V následujících letech došlo ke dvěma klíčovým událostem, které ho přivedly k pochopení Božího plánu s ním.

V roce 1845, když nesl Nejsvětější svátost v procesí, dostal potvrzení vnitřní inspirace, kterou měl již delší dobu: hlásat Ježíše v eucharistii všem. Za svého patrona si zvolil svatého Pavla. O několik let později, v roce 1851, když se modlil před sochou Panny Marie v mariánské svatyni ve Fourvière, uslyšel ve své duši jasný hlas Panny Marie, která ho žádala, aby založil řeholní kongregaci určenou ke zvláštnímu uctívání eucharistie.

Otec Eymard, který se chtěl ihned pustit do práce, vysvětlil pařížskému arcibiskupovi svůj plán založit kontemplativní kongregaci adorátorů Nejsvětější svátosti, kteří by zároveň byli aktivní v životě, s apoštolátem zaměřeným především na pařížské dělníky a chudé. Arcibiskup okamžitě souhlasil. Dne 13. května 1856 se zrodila Kongregace Nejsvětější svátosti, která se okamžitě dostala pod ochranu Panny Marie, Matky Nejsvětější svátosti. Svatý Pius IX. světci řekl: „Jsem přesvědčen, že vaše dílo pochází od Boha a církev ho potřebuje.

První roky života kongregace byly velmi těžké, ale navzdory všemu díky intenzivnímu duchu modlitby zakladatele přišlo velké množství povolání. Musel snášet mnoho pomluv od svých dětí; v těchto případech svatý Petr, vždy s nadpřirozenou vizí, říkával: „Bojím se, že utrpení přestane“. Světec založil také ženskou větev a skupinu laiků „Agregáti Nejsvětější svátosti“. Vyčerpaný a zmožený svou horlivostí se v červenci 1868 vrátil do svého rodného města, aby si odpočinul. Dne 1. srpna přijal naposledy svaté přijímání a krátce nato zemřel.

Co může světec 19. století naučit dnešního člověka, který žije v hi-tech, individualistické, racionalistické a ateistické společnosti, v níž se zdá, jak řekl Nietzsche, že „Bůh je mrtvý“? V době, kdy světec vnitřně dozrával k rozhodnutí založit nový sbor, napsal následující: „Často jsem přemýšlel o léku na tuto všeobecnou lhostejnost, která se děsivě zmocňuje tolika katolíků, a našel jsem jen jeden: eucharistii, lásku k eucharistickému Ježíši. Ztráta víry pramení ze ztráty lásky“ (dopis z 22. října 1851).

Nepřipomínají nám tato slova náboženskou krizi, kterou prožíváme zejména dnes? Prázdné kostely, přijímání na ruku, mše podobné protestantským, zavřené kláštery, nemálo kněží a biskupů šířících hereze… Jaký je lék na všechna tato zla? Náš světec nám to jasně ukazuje: Eucharistie. Položme si tedy otázku: Je středem našeho života skutečně Ježíš, eucharistie? Jak a s jakou dispozicí ho přijímáme při přijímání? Jsme roztržití, nebo si opravdu myslíme, že přijímáme Krále králů? Svým častým přijímáním, samozřejmě přijímaným v milosti a se všemi dobrými předsevzetími, svým modlitebním životem, častými návštěvami Ježíše ve svatostánku můžeme svým malým způsobem změnit společnost, ve které žijeme, oživit víru tam, kde se ztratila, a vnést jiskřičky lásky do vlažných duší.

Svatý Petr Eymard je přesvědčen o síle eucharistie obnovovat celou společnost. Když už o tom mluvíme, dobře víme, jak v dnešní době převládá „lidská úcta“, tedy strach ukázat svou víru na veřejnosti, protože se bojíme, že budeme v očích druhých zdiskreditováni. Naopak, náš světec byl propagátorem veřejných procesí s Nejsvětější svátostí, inspirátorem eucharistických kongresů, tvůrcem sítě apoštolátu, která šířila eucharistického Ježíše do nejodlehlejších pařížských čtvrtí.

Láska k eucharistii nesmí zůstat uzavřena pouze mezi čtyřmi stěnami kostela nebo mezi malou skupinou věřících, ale musí se šířit mezi všechny. Musíme se stát „apoštoly eucharistie“ se stejnou horlivostí jako svatý Pavel.

„Slavnostní bohoslužba výstav Nejsvětější Svátosti je nutná k probuzení spící víry tolika poctivých lidí, kteří už neznají Ježíše Krista, protože už nevědí, že je jejich bližním, přítelem a Bohem… Je nutné zachránit společnost. Společnost umírá, protože už nemá centrum pravdy a lásky, nemá rodinný život. […] Ale společnost se znovu narodí plná síly, až se všichni její členové shromáždí kolem našeho Emanuela“ (Le Très Saint Sacrement, sv. I, 9-10).

Přijměme tedy pozvání tohoto velkého světce ke spáse církve a světa. Nyní jsme na řadě my.

 Chiara Chiesi  Nuova Bussola Quotidianan