Kolik je na světě duší, tolik je různých způsobů obrácení. Případ Bruna Cornacchioly, muže, který nenáviděl Církev a papeže, přenechal Ježíš své Matce. Ona měla přivést násilníka a vůdce komunistické strany a současně fanatického hlasatele adventistů zpět do lůna Církve. V průběhu desetiletí vyprávěl Bruno více než stokrát o svém obrácení. Kamkoliv ho biskupové pozvali, přišel a pokorně vydal své svědectví, ať už v Jeruzalémě, v Kanadě, v Libanonu, či v Austrálii nebo v Africe či před švýcarskými protestanty. Dokonce v provincii Emilia Romana, v italském „malém Rusku“, po čtyřiceti jeho přednáškách vystoupilo 600 komunistů z IKS.
Na schodech Lateránu
Když se Bruno narodil v chudinské čtvrti Říma ve stáji, vládlo v domě Cornacchiolů pramálo radosti. Později o tom řekl: Moji rodiče byli negramotní, můj otec byl téměř stále ve vězení. Oba rodiče kleli, pili a zanedbávali pět svých dětí. Bosí a špinaví jsme byli nuceni žebrat. Moje mládí spočívalo v krádežích a v touze udělat někomu něco zlého. Byli dokonce lidé, kteří nás podpláceli, abychom kleli.
Výprasky byly na denním pořádku, proto Bruno raději spával na schodech před Lateránskou bazilikou. Jednoho dne pozvala věřící žena Maria Fresetti 14letého Bruna, aby s ní zašel do baziliky. Přitom se ho ptala, zda už přijal první svaté přijímání a biřmování. Když pak spolu jedli pizzu, Bruno, v těchto věcech zcela neznalý, řekl: Máma nám někdy uvaří makarony i fazole, ale přijímání a biřmovku nám ještě nikdy neuvařila. A co je to zdrávasmaria a otčenáš?
Po čtyřiceti dnech rychlé přípravy přijal Bruno svátosti. Plný úžasu běžel domů s růžencem v ruce, aby matku poprosil o odpuštění za všechno zlé, a především, že ji kousl do ruky a házel po ní kamením. Jaká biřmovka, co za přijímání, jaké odpuštění? obořila se na něho a nohou ho srazila ze schodů. Od té doby se stalo heslem zraněného chlapce: Nic jiného než pryč z domu!
Protloukal se bez práce a bez vzdělání, aby nakonec po třech letech vojenské služby vstoupil do komunistické strany. Po tomto období se jako 23letý v roce 1936 oženil s katoličkou Jolandou Lo Gatto, ale pod podmínkou: Jen v sakristii a farář ať nemluví nic o zpovědi, přijímání nebo mši! Mladý pár žil uboze v jednom baráku a koncem téhož roku se Bruno vydal na cestu, aby si jako dobrovolník vydělal peníze ve španělské občanské válce.
Ve španělské občanské válce neváhal Bruno páchat svatokrádeže, ničil kostely a tloukl řeholnice. Zavraždil několik kněží a jednoho biskupa. Když jednoho kněze zardousil, dostal strach z podobné smrti, který ho provázel po celý život. Jako 87letý skutečně zemřel udušením. Bylo to ve svátek Božského Srdce v roce 2001.
Ve Španělsku uzavřel přátelství s jedním německým protestantem, který stále nosil pod paží bibli a krásnými slovy vyprávěl o Ježíši Kristu. Jednoho dne, když stáli před kostelem Panny Marie de Pilar v Saragoze, objevil se v Brunovi paprsek víry a navrhl: Pojďme do kostela, vyzpovídejme se a přistupme k svatému přijímání, protože jsme to už dávno neudělali! Tu ukázal falešný prorok svoji pravou tvář: Ty chceš jít do synagogy satana, do toho loutkového divadla, kde vládnou kněží? Zpověď si vymysleli a v kousku chleba není Ježíš přítomen.
Bruno nevěděl, co mu má odpovědět. Popletl mi hlavu a úplně mě těmi novými „pravdami“ zmátl. Nakoonec jsme mu dal zapravdu a rozhodl jsem se: V Římě udělám pořádnou propagandu proti kněžím! Nato se ateista začal rouhat proti Panně Marii a podněcoval Bruna především k nenávisti proti papeži, který platí revoluci a válku a chce útisk lidu.
Semeno nenávisti vniklo do Brunova srdce tak hluboko, že si v roce 1938 koupil v Toledu dýku a do její rukojeti vyryl: Morte al papa! – Smrt papeži! A zapřisáhl se: Jakmile najdu v Římě vhodnou příležitost, zavraždím papeže!
Smrt papeži
Po návratu ze Španělska ho doma čekala žena Jolanda a jeho malá dceruška Isola. Vyděšené manželce ihned vysvětlil: Musíme zachránit lidstvo, zničit kněze, katolickou církev a papeže.
Přidal se k sektě adventistů, která spolupracovala s komunisty v boji proti Církvi. Přetáhnout ženu na svou stranu mi dalo mnoho práce. Abych ji přesvědčil, každý den jsem ji bil a týral, dostala mnoho ran a pěstí jsem jí roztrhl rty.
Nakonec souhlasila pod podmínkou, že s ní Bruno nejdříve vykoná pobožnost devíti prvních pátků k Božskému Srdci Ježíšovu. V případě, že i pak bude chtít k adventistům, i ona povolí. Po uplynutí devíti měsíců se u něho nic nezměnilo, a tak se i ona s nechutí přidala k adventistům. Bruno bezohledně odstranil z bytu všechny náboženské předměty a spálil je: růženec, modlitební knihy a obrazy.
Nebyl jsem ještě spokojený, protože na zdi visel obraz Panny Marie Růžencové z Pompejí. „Ten musí zmizet,“ řekl jsem Jolandě. Ale ona namítala: „Před tímto obrazem jsem se mnoho modlila s naším dítětem, aby ses vrátil ze Španělska zdravý.“ Ale já jsme ho rozdupal a třísky hodil do ohně. Nakonec jsem vzal kříž, který visel nad naším lůžkem a na který jsem se nemohl dívat, zlomil jsem ho přes koleno a hodil do odpadků.
Jako revizor jízdenek v tramvaji dělal mezi svými kolegy fanatickou propagandu proti papeži a opakovaně psal na tramvaje a autobusy nápisy: Smrt papeži! Jako pohlavár komunistické strany a vedoucí adventistické mládeže se stal zkušeným štvavým řečníkem.
Ani doma se nezdržel od své agitace. Mezitím se nám narodily tři děti. Učil jsem je plivat na kněze a vysmívat se Eucharistii, Panně Marii a papeži. Myslím, že tehdy měl ze mne strach i ďábel, protože jsem byl horší než on.
Bruno Cornacchioli se svou rodinou
Bella Signora
12. dubna 1947 v sobotu před nedělí Božího milosrdenství šel Bruno se svými třemi dětmi Isolou (10), Karlem (7) a Gianfrankem (4) ke Třem studničkám (Tre fontane), místu, kde kdysi za císaře Nerona zemřel mučednickou smrtí svatý Pavel a za Diokleciána celá římská legie. Tam si Bruno naproti klášteru trapistů hledal nějaké klidné místo. Bylo to na kopci v eukalyptovém háji nedaleko jeskyně, kterou často vyhledávaly zamilované páry. Co se pak stalo, popsal sám nesčíslněkrát:
Všichni čtyři jsme ze zvědavosti vstoupili do jeskyně, abychom se podívali, co je uvnitř. Kvůli nepříjemnému zápachu jsme rychle vyšli ven. Co tu bylo špíny! Bylo to místo hříchu.
Bruno nechal děti, aby si hrály s míčem, a ponořil se do přípravy své nové přednášky. V této přednášce jsem chtěl všem dokázat, že Maria nebyla ani pannou, ani neposkvrněnou a ani nebyla vzata do nebe. Psaní mě namáhalo a děti, které ztratily míč, mě znervózňovaly a velice rozčilovaly.
Nakonec šel Bruno s Karlem z kopce dolů. Šli hledat míč. Ale když se vrátili zpět, nechtěl věřit svým očím. Nejmladší chlapec klečel nehybně před jeskyní a ustavičně opakoval: Bella Signora! Krásná Paní! Isola běhala kolem a nakonec řekla: Podívám se, možná, že někdo je v jeskyni. Nic nenašla, ale najednou si klekla vedle svého bratra a také opakovala: Bella Signora!
Nakonec k nim přiklekl i Karel, složil ruce, nepřetržitě se díval do jeskyně a všichni tři opakovali: Bella Signora! Bruno se rozhněval a přišel k nim. „To už je příliš,“ řekl jsem a chtěl jsem Karla zvednout a kopnout. Ale byl příliš těžký. Zmocnil se mě strach a chtěl jsem zvednou Isolu. Nešlo to, byla těžká jako cent. Šel jsem k nejmladšímu a pokoušel jsem se zvednout jeho. Nešlo to. Začal jsem plakat. Kdo tu učaroval mým dětem? Křičel jsem do jeskyně: „Kdo jsi? Jsi-li kněz, vyjdi ven!“
Pokoušel jsem se pohnout děti laskavými slovy, ale byly jako zkamenělé. Začal jsem hlasitě křičet: „Pomoc, pomozte mi!“ Nic. Plný hrůzy jsem se postavil za ně a díval jsem se do jeskyně. S poslední nadějí jsem zvedl oči k nebi a zvolal: „Můj Bože, zachraň nás!“
Sotva jsem to vyslovil, cítil jsem, jako by někdo odňal pásku z mých očí a z jeskyně vyšlo nádherné světlo, stále jasnější a krásnější. Jeskyně zmizela. Necítil jsem už vůbec svoje tělo a náhle do mne vstoupila hluboká radost. Uprostřed nádherného světla skutečně stála bella Signora. Byla bosá, oblečená do zářivě bílého šatu, přepásaná růžovou šerpou a přes bedra měla dlouhý, k zemi sahající zelený plášť. V levé ruce držela šedivou knihu, kterou pravou rukou tiskla k sobě.
Svatá Panna stanula přede mnou a já jsem byl rázem na kolenou se složenýma rukama. Paní levou rukou ukázala na něco u svých nohou. Byla to černé sukno a při něm zlomený kříž, ten kříž, který jsem doma zlámal. Potom se ke mně sklonila a začala promlouvat.
Pronásledoval jsi mě. Teď je tomu konec!
„Jsem ta, která přebývá v Nejsvětější Trojici. Jsem Panna zjevení. Pronásledoval jsi mě. Teď je tomu konec. Vstup do svatého stáda, do nebeského sídla na zemi. Boží příslib je a zůstane nezměněný: devět prvních pátků, které jsi vykonal, laskavě donucený svou ženou, tě zachránilo.“
Při tomto poselství ukázala Panna Maria náhle nalevo na černé sukno – talár a zvedla zlomený kříž: „Toto je znamení, že Církev bude trpět, bude pronásledovaná a rozštěpená.“ Panna Maria povzbudila Bruna, aby se denně modlil růženec zvláště na tři úmysly: za obrácení hříšníků, za nevěřící a za jednotu křesťanů. A dala krásný příslib: „Ty nejtvrdošíjnější obrátím prostřednictvím zázraků, které uskutečním s touto zemí hříchu.“
Jako potvrzení dogmatu o nanebevzetí, které mělo být vyhlášeno až o tři roky později, krásná paní řekla: „Moje tělo se nemohlo rozložit a není v rozkladu. Můj Syn a andělé přišli, aby mě přivítali při příchodu domů.“
Ihned nato žádala od vizionáře velkou oběť k jeho vnitřnímu očištění: Jakmile potkáš v kostele nebo na ulici kněze, obrať se na něho s těmito slovy: „Pater, musím s vámi mluvit!“ Když ti odpoví: „Ave Maria, můj synu, co chceš?“, tehdy ho popros, aby tě vyslechl. řekneš mu, co ti vnukne tvoje srdce. Poslechni ho, protože on tě odkáže na jiného kněze těmito slovy: „To je ten správný pro tvůj případ.“
Pak mu odevzdala osobní poselství pro papeže Pia XII. Svůj příchod ukončila slovy: „Dříve než odejdu, říkám ti: Zjevení je Boží slovo. Toto zjevení hovoří o mně. Proto jsem si dala tento titul: Panna zjevení.“
Potom se obrátila a pomalu zmizela.
Nádherná líbezná vůně
Isola si vzpomíná: Otec byl celý bledý, když Panna Maria odešla, a my jsme se ho ptali: „Co ti říkala?“ Bruno neodpověděl, ale zeptal se svých dětí, co viděly. Bylo to přesně totéž, ale děti viděly jen pohyby rtů, ale nic neslyšely. Proto si ten nejmenší myslel, že měla sešit s domácími úkoly a žvýkačku. Bruno se posadil a napsal, co mu Panna Maria říkala. Vzpomněl si úplně na všechno.
Před odchodem ještě vyčistili jeskyni a Bruno překvapeně konstatoval: Jaká je tu vůně! Celá jeskyně! Stěny, zem, všude vůně.
Byla to směs hřebíčku, vanilky, lilií, růží a fialek. Nebeská vůně, kterou ucítí na omilostněném místě brzy stovky poutníků. Rozplakal jsem se a děti nadšeně volaly: „Viděli jsme krásnou Paní!“ Tu se Bruno svým dětem přiznal: „Podívejte se, otec vám vždy říkal, že Ježíš v katolickém kostele není, že je to klam, vynález kněží. Teďvám ukážu, kde přebývá.“ S těmito slovy je zavedl od Tří studniček do trapistického opatství.
Poprvé tam spolu vstoupili do kostela a potichu poklekli. Jejich otec s pokorou přiznal: „Děti, ta krásná paní v jeskyni řekla, že Ježíš je zde. A já cítím, že vám mám říct: Tam, kde hoří červené světélko, tam je Ježíš skutečně přítomen.“ „Ale tatínku, ty jsi nás vždy učil, že tu není.“ „Ano, učil jsem vás to, ale Ježíš je skutečně v tom malém domečku.“
„V tom případě bychom se měli modlit,“ navrhla Isola. Protože si Bruno už nepamatoval žádnou modlitbu, Isola velmi zvolna předříkávala Zdrávas Maria, modlitbu, kterou se od maminky tajně naučila.
Její otec přitom plakal dojetím a spolu s oběma chlapci opakoval modlitbu po ní. Bylo to poprvé, co jsem se se svými dětmi modlil Zdrávas Maria.
Odpusť mi!
Matka Jolanda ihned vycítila, že se s jejími drahými něco stalo, a uložila děti ihned do postele. Potom chytil Bruno svou ženu za ruku a odvedl ji do kuchyně. Později o těchto neobyčejných minutách řekl: Já, který jsem byl vždy hrubý a v napětí, pokusil jsem se být v tomto okamžiku tak klidný, jak jen mohu. Tak často jsem svoji ženu bil a podváděl. Dokonce i tu noc předtím, 11. dubna, jsem nespal doma, ale u své přítelkyně. Nyní jsem si před manželkou klekl: „Cože, ty si přede mnou klekáš?“ divila se Jolanda. „Jindy jsem já klečela před tebou a prosila tě, abys mě přestal bít. Prosila jsem o odpuštění za věci, které jsem nikdy neudělala.“ Tu jsem jí řekl: „Viděli jsme Pannu Marii a teď tě prosím za odpuštění všeho zlého, které jsem ti způsobil, za všechny fyzické bolesti. Prosím tě, odpusť mi všechny zlé věci, které jsem tě učil – proti Eucharistii, proti Panně Marii, proti papeži, kněžím a svátostem. Nevím, co se se mnou stalo. Jsem celý změněný.“
Isola, která všechno tajně pozorovala, viděla své rodiče, jak si spolu klekli a modlili se růženec. Poprvé!
Ave Maria, můj synu!
Bruno okamžitě splnil přání Panny Marie, které ho stálo velmi mnoho. Denně jsem vycházel do ulic hledat onoho kněze. Na ulici, v kostelích, při kontrole cestovních lístků, všude jsem oslovoval kněze: „Pater, mohu s vámi mluvit?“ Ale nikdo z nich neodpověděl: „Ave Maria, můj synu!“
Ani si neumíme představit, jaké pokoření to znamenalo pro bývalého nenávistného vraha kněží při tak velkém počtu kleriků, kteří se pohybují v Římě. Považovali mě za blázna a byl jsem všem pro smích. Moji kolegové se mi vysmívali, protože jsem už nenadával na papeže, a adventisté mi vyhrožovali.
16 dní neúspěšného hledání. A co když jsem se zmýlil? Bruno nemohl jíst ani spát. Z vnitřního rozrušení několikrát vyplivoval krev a ze strachu, že je to všechno klam, se málem vrhl pod tramvaj.
Předtím, než udělal pokus ve své vlastní farnosti, kde ho pokládali za nepřítele číslo 1, řekl: „Jolando, jestliže nenajdu kněze a ty mě uvidíš přijít domů s dýkou, buďsi jistá, že zabiji tebe, děti i sebe, protože já už tak dále nemohu žít.“ Bruno uviděl ve farním kostel kněze, potáhl ho za kleriku a řekl mu: „Pater, musím s vámi mluvit. Jsem protestant a chci se stát katolíkem.“
Kněz se pomalu otočil a řekl mu: „Ave Maria, můj synu!“ Potom ho zavedl k Donu Gilbertu Carnielovi přesně těmi slovy, která mu řekla Panna Maria. „Jdi k němu, ten je vhodný na tvůj případ.“ Šel jsem do sakristie a klekl jsem si před tímto knězem, kterého jsem před rokem brutálně vyhodil, když k nám přinesl velikonoční požehnání. Všechno jsem mu vyprávěl.
V Brunově duši zavládl hluboký pokoj. Po důkladné přípravě jsem se i se svou ženou 7. května u toho kněze vyzpovídal a složili jsme přísahu, že se zříkáme všech bludů. Když jsme 8. května podepsali formulář přísahy, byl velký svátek. Konečně jsme se mohli vrátit do Kristova stáda, já, moje žena i děti. Isola přijala svátost biřmování, protože byla pokřtěna, když jsem byl ve Španělsku. I Karla dala žena tajně pokřtít, ale Gianfranko přijal křest teprve nyní. Vstoupila k nám radost, po které jsem toužil. Dobrovolná oběť za současný svět v agonii
Luigina Sinapiová
Luigina Sinapiová (1916–1978), duchovní dcera otce Pia, byla už v mladém věku mysticky omilostněná. V roce 1937, deset let před zjevením Panny Marie Brunovi, se jako 21letá katechetka procházela u Tří studniček. Přišla k jeskyni a náhle uviděla usmívající se Pannu Marii, která jí slíbila: „Vrátím se sem a posloužím si jedním mužem, který dnes bojuje proti Církvi a chce zabít papeže. Nyní jdi do baziliky sv. Petra. Tam potkáš ženu, která tě zavede ke svému bratru kardinálovi. Jemu odevzdej mé poselství. Brzy se stane papežem.“
Luigina udělala, jak jí Panna Maria uložila. U svatého Petra našla Marcesu Pacelli, která ji zavedla ke svému bratru Evženu Pacellimu. Tomu se svěřila se vším, co jí Panna Maria uložila. Po dvou letech se kardinál Pacelli stal papežem Piem XII.
Protože věděl o zjevení Brunovi už deset let předem, ihned uvěřil, že se tam Panna Maria zjevila. Není proto divu, že Vatikán uznal toto zjevení tak rychle a povolil úctu k „Panně zjevení“.
Na místě zjevení se událo mnoho zázraků a během II. vatikánského koncilu navštívilo toto místo mnoho církevních hodnostářů.
Dnešní kaple Panny Zjevení u Tre Fontane
9. prosince 1949 se vizionář Bruno osobně setkal s Piem XII. v jeho soukromé kapli. Bruno Cornacchiola se slzami v očích poklekl před Svatým otcem: „Zde je dýka, kterou jsem vás chtěl zabít. Prosím vás o odpuštění!“ Pius XII. ho s úsměvem objal: „Můj synu, tím bys jen daroval Církvi nového mučedníka a Kristovi vítězství lásky. Můj synu, nejlepší odpuštění je lítost.“
Pak odevzdal Bruno papeži poselství, které se týkalo jeho osoby. Později vyšlo najevo, že Pius XII. nejednou telefonoval Cornacchiolovi nebo ho dal k sobě zavolat, když potřeboval radu. Když starý prorok Říma už nemohl vycházet pro nemoc z domu, přicházeli za ním mnozí kněží, biskupové i kardinálové a v roce 1998 i italský prezident Oscar Salfaro.
Pramen: Leo Maria Ort OFMCap., Cornacchiola bekennt, Řezno 1956.
Z Víťazstvo srdca 50/2006 přeložil -lš-