Bohatě rozšířená úcta sv.Jana Nepomuckého v Itálii

Bohatě rozšířená úcta sv. Jana Nepomuckého v Itálii

Pramen: Giovanni Nepomuceno – Wikipedie, otevřená encyklopedie (wikipedia.org)

Existující dokumenty, církevní záznamy a kroniky té doby jasně uvádějí, že v roce 1393 byl jistý Jan Nepomucký generálním vikářem pražské arcidiecéze a že 20. března téhož roku byl na příkaz českého krále Václava IV. vhozen do Vltavy a tam se utopil

Tento Jan byl synem Velflina (nebo Wölflina), občana Pomuku (Nepomuk je malé město 30 km od Plzně v Čechách; vznikl ve čtrnáctém století začleněním vesnice Pomuk, doložené několika staletími) a studoval teologii a právo na pražské univerzitě. V roce 1373 přijal kěžské svěcení a stal se veřejným notářem v biskupském kancléřství, v roce 1374 byl protonotářem a poté sekretářem arcibiskupa Jana z Jenštejna[1]. Poté pokračoval ve studiu práva na univerzitě v Padově, kde v roce 1387 získal titul v kanonickém právu. Zpočátku byl kanovníkem v kostele sv. Jiljí v Praze a v roce 1389 se stal farářem kostela sv. Gallena a kanovníkem katedrály na Vyšehradě.

V roce 1390 se vzdal farnosti sv. Gallena, aby se stal arcijáhnem a zároveň kanovníkem katedrály sv. Víta, aniž by však pobíral církevní výhody, které patřily kanovníkům katedrály.

Krátce nato ho pražský arcibiskup chtěl jako předsedu církevního tribunálu a v roce 1393 jako jeho generálního vikáře.

Český král Václav IV. a císař Svaté říše římské, který si přál založit novou diecézi pro jednoho ze svých oblíbenců, nařídil, aby po smrti opata Raceka z kladrubského kláštera nebyl zvolen žádný nový opat a aby se opatský kostel proměnil v biskupství. Arcibiskupův generální vikář se důrazně postavil proti tomuto nařízení, které porušovalo kanonické právo.

Když v roce 1393 zemřel opat Racek, kladrubští mniši okamžitě uspořádali volby; volba padla na mnicha Olenuse a Jan, jako generální vikář, okamžitě potvrdil tuto volbu, aniž by vzal v úvahu přání monarchy.

Smrt[editovat | editovat wikitext]

Václav odpověděl tím, že nařídil uvěznění generálního vikáře, vikáře katedrály, probošta Václava Míšeňského, asistenta arcibiskupa a později i děkana kanovníků katedrály.

Čtveřice byla také mučena 4. března a tři z nich byli přinuceni ustoupit královým požadavkům; Jan však odolával do posledního.

Byl nucen podstoupit všechny druhy mučení, včetně spálení boků pochodněmi, ale ani to ho nepřimělo k poslušnosti. Nakonec 20. března 1393 král nařídil dát ho do řetězů, provést ho městem a hodit do Vltavy. Místo jeho popravy, na Karlově mostě, je místem úcty a připomíná ho pamětní deska. Podle všeobecného přesvědčení, dotyk náhrobku levou rukou vám udělá štěstí na příštích 10 let.

Další novinky[editovat | editovat wikitext]

Některé historické anály napsané 60-80 let po jeho smrti připisují mučednictví velmi odlišným příčinám. Podle této tradice měl být Jan Nepomuk také zpovědníkem královny Johany Bavorské a král, který měl pochybnosti o její věrnosti, ho požádal, aby odhalil, co královna ve zpovědi řekla. Jan nesouhlasil s porušením tajemství zpovědí, a proto byl hozen do Vltavy, kde se utopil. Následujícího rána bylo tělo nalezeno na břehu řeky obklopené podivným světlem; to se stalo 16. května 1383

Problémy s identitou [editovat | editovat wikitext]

Spor o identitu Jana Nepomuckého začal v šestnáctém století a na počátku dvacátého století ještě nebyl vyřešen.

Historik Václav Hájek z Libočan (1553) jako první naznačil, že existují dvě odlišné postavy stejného jména, dvorní kazatel, který byl zabit v roce 1383 za to, že neprozradil královnina vyznání a pražský biskup, který byl zabit v roce 1393 za potvrzení volby kladrubského opata Alberta. na rozdíl od vůle monarchy. Tato hypotéza vedla některé učence k přesvědčení, že je legendární postavou. V pozdějších dobách historici považovali za pravděpodobnější existenci jediné historické postavy, generálního vikáře zavražděného v roce 1393 a že spor vznikl kvůli chybě děkana katedrály sv. Víta Jana Krumlovského, který v roce 1483 omylem přepsal rok 1383 jako datum světcovy smrti[2].„

Soudobé historické dokumenty[editovat | editovat wikitext]

Byly nalezeny čtyři dobové dokumenty týkající se těchto skutečností.

  •  Obžaloba proti králi, předložená papeži Bonifácovi IX. 23. dubna 1393 arcibiskupem Janem z Jenštejna, který odjel do Říma s novým kladrubským opatem O několik let později ji opat Ludolf ze Saganu uvádí jak v katalogu opatů ze Żagań (Polko) (Sagan)[4] dokončeném v roce 1398, tak v pojednání De longævo schismate, lib. VII, c. xix[5]. Čtvrtý písemný důkaz poskytuje Chronik des Deutschordens, kronika rytířů Řádu německých rytířů, kterou sestavil Jan z Posilge, který zemřel v roce 1405[6].

Arcibiskup Jan z Jenštejna ve svém výše zmíněném obvinění (v čl. 26) nazývá Jana Nepomuckého „svatým mučedníkem“; v Jenštejnově životopise, napsaném jeho kaplanem, je Jan Nepomucký popisován jako gloriosum Christi martyrem miraculisque coruscum.

Je jasné, že jeho současníci již začali uctívat jako mučedník a světec generálního vikáře, kterého monarcha usmrtil za obranu práva a autonomie katolické církve. I proto je pravděpodobné, že tělo Jana Nepomuckého bylo nalezeno na břehu Vltavy a pohřbeno v pražské katedrále, kde byl ve skutečnosti, jak dokazují pozdější dokumenty, uctíván.

Tomáš Ebendorfer († 1464) ve své Chronica regum Romanorum, dokončené v roce 1459, uvádí, že král Václav utopil ve Vltavě kněze zpovědníka své manželky, označovaného jako Magister Jan, protože uvedl, že „… jen ten, kdo dobře vládne, je hoden jména krále“ a odmítl porušit tajemství zpovědi. Toto je první zdroj, který uvádí jako důvod rozsudku smrti odmítnutí porušení konfesního tajemství. Kronikář, který hovoří o jediném Janovi, utopeném na příkaz krále Václava, zřejmě odkazuje na Jana z Pomuku popraveného v roce 1393. V ostatních kronikách sepsaných v druhé polovině patnáctého století pravidelně nacházíme jako důvod pro popravu Jana, že odmítl oznámit králi, co královna řekla ve zpovědi. Text Instrukce pro krále od Pavla Žídka (sc. Jiří z Poděbrad), dokončený v roce 1471, obsahuje ještě více podrobností. [7] Uvádí se, že král Václav podezříval svou manželku, která se zpovídala magisteru Janovi, a apeloval na magistra Jana, aby získal jméno jejího milence. Král nařídil, aby bylJan utopen za to, že odmítl mluvit V těchto starověkých kronikách není uvedeno jméno královny ani žádné datum události. V roce 1483 uvádí děkan katedrály sv. Víta Jana Krumlovského jako datum světcovy smrti rok 1383[2], rok, kdy ještě žila Václavova první manželka Jana (zemřela v roce 1389). Může se jednat o chybu přepisu

Český historik V. Hájek z Libočan (zemřel 1553) ve svých Annales Bohemorum[8] jako první hovoří o dvou Janech Nepomuckých, kteří byli na příkaz krále Václava popraveni: jeden, zpovědník královny umučené za to, že odmítl porušit zpovědní tajemství, byl v roce 1383 uvržen do Vltavy; druhý, pomocný biskup pražský, se utopil v roce 1393, protože potvrdil zvolení mnicha Albrechta kladrubským opatem

Historici šestnáctého a sedmnáctého století uvádějí legendárnější podrobnosti o Janově všeobecně přijímané mučednické smrti, protože odmítl porušit zpovědní tajemství. Bohuslav Balbín, S.J., ve svém Vita b. Joannis Nepomuceni martyris[9] podává nejúplnější popis. Je zmiňován v mnoha detailech jako 16. května 1383 (toto datum již bylo zaznamenáno ve starších kronikách) Jan Nepomucký, protože odmítl prozradit králi vyznání královny Johany, byl na příkaz panovníka hozen do Vltavy a utopil se.

Úcta [editovat]

Úcta k tomuto mučedníkovi zůstala v tradici samotné české církve po mnoho staletí. Pražská kapitula zahájila kanonizaci Jana Nepomuckého až v roce 1675 a v následujících letech na tom opakovaně trvala. V letech 1715-20 byly důkazy seskupeny a případ zkoumán. Když byla v roce 1719 otevřena jeho hrobka v pražské katedrále, bylo prohlášeno, že jeho jazyk byl shledán neporušeným, jakkoli scvrklým.

V roce 1721 došlo k blahořečení Jana Nepomuckého a v roce 1729 k jeho svatořečení. Akty kanonizace jsou založeny na tradici, že světec zemřel 16. května 1383, zabit za to, že odmítl odhalit, co bylo řečeno ve zpovědi královny.

V roce 1777 se augustiniánský poustevník Athanasius a Sancto Josepho pokusil na základě obvinění arcibiskupa Jenzensteina napsaného v roce 1393, ale znovuobjeveného až v roce 1752, dokázat, že světcem není nikdo jiný než ten, kterého Václav v roce 1393 usmrtil Jan z Pomuku. Vznikla kontroverze, která trvá dodnes. Kvůli pochybnostem o historicitě Jana Nepomuckého bylo v letech 1919 až 1920 zničeno mnoho památek, které mu byly v Čechách věnovány[2].

V roce 1973 antropologický výzkum ostatků Jana potvrdil jejich chronologickou kompatibilitu s historickým obdobím, kterému byly připisovány. Po těchto hledáních kult znovu nabral na síle. Rok 1993, šest století po jeho smrti, vyhlásil pražský arcibiskupmiloslav Vlk „rok sv. Jana Nepomuckého“.

Důvody pro šíření uctívání  

Někteří protestantští historici, včetně Ábela, tvrdí, že uctívání Jana bylo zavedeno jezuity, aby zakázali kult Jana Husa z Čech, ale Tovaryšstvo Ježíšovo bylo založeno staletí poté, co byl světec uctíván již v Praze a jezuité proto nemohli být u zrodu „legendárních“ aspektů světcovy historie.

Šíření kultu Jana Nepomuckého během protireformace bylo pravděpodobně podporováno, aby se zdůraznil význam svátosti pokání a absolutní závazná povaha zpovědního tajemství, v rozporu s některými protestantskými vyznáními, které svátost zrušily. Ve skutečnosti se však zdá, že kult, alespoň v Itálii, je spojen především s jeho rolí ochránce před povodněmi (srov. sochy na mostech) a smrtí utopením (srov. role patrona benátských gondoliérů).

Uctívání v Evropě [editovat | editovat wikitext]

Úcta ke sv. Janovi Nepomuckému je rozšířena v různých evropských zemích. Z tohoto důvodu ho někteří navrhují jako jednoho z patronů evropského kontinentu.

Bylo mu věnováno mnoho uměleckých děl, především velkolepá stříbrná hrobka postavená na jeho počest v Praze uvnitř gotické katedrály sv. Víta a vždy v Praze socha na Karlově mostě, kde mnoho oddaných hladí podstavec s místem mučednictví jako záruku štěstí (starší Pražané si pamatují, jak ještě před několika desítkami let bylo zvykem sundat klobouk před světcem z 5 hvězd).

Za zmínku stojí také kostel v srdci Mnichova, který je mu zasvěcen, skutečné mistrovské dílo rokokového umění. Architekti Kosmas Damian a Egid Quirin Asam (1730-1750) využili umění štuku v jeho nejrůznějších možnostech, napodobující nejen tvrdé materiály architektury, jako jsou drahé mramory, polodrahokamy a kovy, ale také nepoškrtitelné textilní závěsy, umístěné na balustrádách s břichem, které rozdělují na dvě části fasádu úzkého vnitřního prostoru.

 Uctívání v Itálii[ editovat | editovat wikitext]

V Itálii existuje mnoho soch sv. Jana Nepomuckého na mostech a náměstích a vyrobených poté, co papež Inocenc XIII. uznal kult světce na počátku osmnáctého století:

v Marsale (TP), v katedrále sv. Tomáše z Canterbury, v kapli zdobené obrazem

ve Vipiteno, krásná socha na hlavní ulici

Ve Val di Funes, v Maso di Ranui, kostel sv. Jana Nepomuckého postavený v roce 1744, s cyklem obrazů o životě světce a oltářním obrazem, ve kterém světec nabízí Madoně s dítětem svůj vlastní jazyk jako znamení ticha; obrazy snad od Nikolause Weise, malíře na dvoře Bressanone;

v Morbengu v Lombardii, provedeném ticinským umělcem G.B. Adamim, je nad mostem, který překračuje prudký potok Bitto, umístěna krásná socha sv. Jana Nepomuckého;

v Lecco v osadě Castello, kde byla vztyčena socha světce vylovená z řeky Adda po bitvě u Lecco v roce 1799;

další socha jemného zpracování se nachází v Colornu, nedaleko Parmy;

socha je také přítomna v Pontenove di Bedizzole (Bs) na řece Chiese;

oltář v kostele sv.. Jan Battista v Brenu (Bs);

v Pavii je kaple Krytého mostu zasvěcena světci, z něhož se dochovala dřevěná socha z osmnáctého století.

v Brescii v kostele Santa Maria della Pace krásný obraz Pompeo Batoni;

v Sonico (Bs) nedávno (2017) během obnovy aedikule umístěné v horní části vesnice poblíž potoka Re, který ji protíná a který občas zaplavuje okresy, byla vynesena na světlo freska zobrazující světce. Freska je umístěna na straně aedikule s výhledem na vesnici níže.

v destinaci Bassano del Grappa v provincii Vicenza;

v Bressanone, oltářní obraz v Duomo a dvě sochy; jeden z osmnáctého století nad vstupním obloukem ke schodišti a jeden ve veřejných zahradách, které lemují potok.

v Salarnu na cestě do Pochi krásná kaple postavená v roce 1743;

na hlavním náměstí Vigevano, v provincii Pavia a ve stejném hlavním městě na krytém mostě;

v Livornu v historickém centru se most sv. Jan Nepomucký rozšiřuje přes della Madonna s okresem Venezia Nuova u kostela Santa Caterina.

v Terstu mimo hraniční zeď Scuola Allievi Agenti della Polizia di Stato „Vincenzo Raiola“, ve via Damiano Chiesa, okres sv.. Jan. Kasárna jsou pojmenována po vévodovi z Aosty.

v Miláně byly vztyčeny tři sochy a jedna umístěna na nádvoří Castello Sforzesco (stále na místě) a na již neexistujících mostech Porta Orientale a Porta Romana, to bylo známé mezi milánským obyvatelstvem jako „San Giuàn né pü né men“ nebo sv.. Jan v lombardském jazyce

v Chiavenně v provincii Sondrio na mostě, který překračuje potok Mera a na plátně slavného malíře Valtellina Pietra Ligariho ve farnosti San Lorenzo.

v Bormiu obraz z osmnáctého století od Torricelliho a některé fresky skromné kvality ve farním kostele.

v Garda;

v Riva del Garda, před přístavem

v Bardolinu na stejnojmenném náměstí;

v Gattatico (RE) v lokalitě „Il moro“ na mostě, který prochází přes řeku Enza; socha byla postavena v roce 1736 hrabětem z Kevenhulleru, který přišel do Parmského vévodství s 300 husary, vyslanými Habsburky, aby vyhnali Španěly. Památník byl umístěn na hranici majetku na oslavu válečného podniku;

v Glurns/Glorenza (Jižní Tyrolsko) na mostě, který překračuje Rio Adige;

v Piedimuleře

a malém náměstí podél silnice do údolí Anzasca;

ve Vigasiu uvnitř oratoře věnované Sant’Eurosii a sv. Janu Nepomuckému;

v Punta San Vigilio před kostelem;

směrem k jezeru, v Borghetto di Valeggio;

hlavní město v Arcole