Věrně s Matkou církve

Mezi třetí hodinou Velkého pátku a jitrem Pánova zmrtvýchvstání se zdálo, že víra rodící se církve zcela pohasla. A přece tu byl plamínek, který neuhasl a neuhasne a září v Neposkvrněném Srdci Panny a Matky. Tak jako v době zvěstování věřila Maria proti vší lidské naději, a tak jako se Abrahám na hoře Mória svou vírou stal otcem všech národů, tak se Maria díky své víře stala Matkou Církve.

Mluvíme o víře, která se projevuje láskou, (Gal 5,6), nikoliv o luteránském padělku této božské ctnosti, nezbytné ke spáse. Abrahám měl víru až k poslušnosti vůči Božímu příkazu, aby obětoval svého syna; Maria měla víru až k poslušnosti skutečně obětovat na kříži plod svého lůna.

Jsouc prosta všeho, ať osobního, ať dědičného hříchu a vždy co nejúžeji se svým Synem spojena, obětovala jej na Golgotě věčnému Otci zároveň s obětí svých mateřských práv a mateřské lásky. Obětovala jej jako nová Eva za všecky dítky Adamovy, poskvrněné jeho žalostným pádem. Obětovala jej tak, že ta, která byla podle těla Matkou naší Hlavy, stala se i z nového důvodu bolesti a slávy podle ducha Matkou všech jeho údů (Pius XII.: Mystici corporis).

Taková je pravá víra. Poslušná bez ohledu na jakékoliv lidské rozumování a plodná bez ohledu na jakékoliv lidské předvídání.

V tuto hodinu tak temnou pro církev a pro lidstvo musí tedy trvat v našich srdcích víra zářící jako tehdy v jejím srdci, spojeném s Ježíšem v jediné Oběti, která nás zplodila pro život věčný. Nezáleží na tom, zda je nás mnoho nebo málo: Maria byla vnitřně zcela sama během neochvějného očekávání, i když měla po boku milovaného učedníka, který představoval prvotinu z Jeho synů, nás všech, kteří jsme uvěřili. Stojíme s ní v očekávání, až bude odvalen hrobový kámen, který vězní Kristovo tělo. Je to kámen nevíry, která pronikla až na vrchol pozemské církve, oné nevíry, pro kterou zde nezbylo nic, co by mohlo odporovat nihilistické mentalitě tohoto zkaženého a zvráceného světa, ale všechno musí být vhodné k tomu, čemu je schopen dnešní člověk ještě uvěřit, tzn. prakticky ničemu, a to od té doby, co samotní pastýři a učitelé mu řekli, že křesťanská víra není ke spáse nezbytná, protože spaseni budeme bez rozdílu všichni. Ale jak? – to zůstává otázkou.

Pokud neexistuje peklo, pak umučení a kříž nemají smysl, či se stalo jen obrazem v řeči o migrantech nebo obětech drog. Není-li zde nebe, zmrtvýchvstání se stává dokonale zbytečné. Ostatně podle jednoho pána jménem Kasper, kterému říkají kardinál, prý k němu stejně vůbec nedojde, je to jen literární výplod víry učedníků. Ale nebojte se, to jsme už potvrdili a zdůrazňujeme bez jakýchkoliv obav, že to bude zrušeno: kdo popírá katolickou víru, je odpadlík, stojí tedy mimo církevní společenství a nezastává v církvi legitimně žádný úřad – jinými slovy, je to pro nás pan Nikdo. Horší problém nastává, jestliže jeho bezprostřední nadřízený se ho zastává a prezentuje ho jako „teologa“; ale to je jeho věc a bude se za ni zodpovídat tomu, koho má sám představovat. Pokud jde o nás, milost nás činí nyní nevnímavými vůči takovéto nicotné komedii. Jediná otázka, kterou je ještě třeba rozhodnout, se týká kněží, zda mají přijímat ještě pastorační úkoly, při kterých budou nevyhnutelně vystaveni velkým dilematům svědomí; a pro věřící, zda se mají účastnit liturgie, při které jsou svatokrádeže normou.

Nastala doba, kdy je třeba vytvářet malá hnízda odporu: malá večeřadla, sdružená kolem naší Matky, ve kterých se zachovává víra a pečuje o milost pod vedením vhodných kněží, ochotných podstoupit to riziko.

Máme o tom slavné historické příklady ve Francii, Rusku, Mexiku, Španělsku… Rozdíl je v tom, že pronásledovatelé jsou na vedoucích místech v církvi. Nevadí, prosme dále o pomoc z nebe s vírou v Marii. Doba hrobu pomalu končí, kámen bude brzy odvalen a budeme moci vyjít na světlo jako údy zmrtvýchvstalého Krista, který skutečně vstal ve svém ukřižovaném těle a ukázal své slavné rány, které už nejsou zdrojem utrpení a smrti, nýbrž nesmazatelným znamením pravdy, která přináší spásu.

Ta, která přijala ve své duši každou ránu, kterou zasadili jejímu Synu, nechť nám pomáhá nést s odvahou kříž a posiluje naši jistotu, že každé naše utrpení fyzické i duchovní přináší nepředstavitelné plody svatosti a milosti pro obnovenou církev.

Don Elia, Chiesa e post concilio