Tragédie judaismu

Povstaň, rozjasni se, Jeruzaléme, protože ti vzešlo světlo, vzešla nad tebou Hospodinova sláva (Iz 60,1).

Tragédie hebrejského národa – ale také její řešení – je celá obsažena v tomto verši: Jeho světlo přišlo před 2000 lety a Hospodinova sláva se zjevila na něm, ale jen na té části Izraele, která ji rozpoznala a přijala božské pozvání a skrze ně víru v Krista, a obdržela tak od Boha to, co měla slíbeno; většina však následovala své pohlaváry v odmítnutí Mesiáše a v zapření víry, což se latinsky vyjadřuje výrazem perfidia – proradnost. Od té doby vyvolený národ, pokladnice první smlouvy a zjevení, trpělivě vychovávaný Hospodinem v průběhu dvou tisíciletí, obdařený niternou nábožností, zahrnující každý aspekt a okamžik života, se zřekl spojení se svým Bohem, po čemž si uchovává neuhasitelnou nostalgii – tím, že ji zaměňuje, – jak se často stává těm, kdo svojí vinou ztratili objekt své lásky – za nesmiřitelný antagonismus, který ho ustavičně nutí, aby se stále proti němu vzpouzel a nenáviděl ho, místo aby ho sdílel.

Tato nezahojitelná lítost nachází únik v trýznivé modlitbě jejich tradice:

»Milovaný mé duše, milosrdný Otče, připoutej svého služebníka ke své vůli.
Tvůj služebník by běžel rychle jako gazela a poklekl před tvým majestátem.
Neboť tvoje láska je pro něho sladší než medový nektar a všechno příjemné«.

Ve světle božského otcovství, které zjevil Ježíš Kristus, může být tento zpěv oprávněně chápán jako žádost o milost nezbytnou k tomu, aby se obrátil k Bohu a klaněl se mu celou svou bytostí; podle tohoto křesťanského klíče by jen potřeboval, aby byl přijat do našeho duchovního života. Problém je v tom – jak se systematicky děje v této oblasti již padesát let – že texty předkládané k zbožnému studiu katolíků mohou obsahovat vize diametrálně odlišné.

To, co máme na mysli, náleží totiž ke kabalistické tradici, která je ryzí gnózou. I když připustíme dobrou víru židů, kteří věří a modlí se upřímně, otec, ke kterému směřují někteří rabíni, jistě není ten, kterého zjevil Mesiáš, nýbrž životní „světlo“, jehož jiskry jsou roztroušeny po světě jako vězni hmoty, kterých by se zbožný člověk khassid měl zmocnit vlastním osvíceným dílem.

Po dědičném pádu, který rozbil původní jednotu vesmíru (chápaného jako panteistická emanace světla) a lidstva (obsaženého v kolektivní duši Adamově) by posláním Izraele mělo být napravit svět v přípravě na jeho znovuzrození, ve kterém by měl přežít jen vyvolený národ a spravedliví mezi národy v jeho službě, zatímco jeho historičtí nepřátelé se mají znovu vtělit, aby byli zničeni. V mesiánské éře, do které bude připuštěno jen vybrané lidstvo, schopné mít na ní účast, měl by se člověk nacházet v podmínkách Adama před hříchem s nesmrtelným tělem světla, zbaveným nutnosti živit se a množit, ve stavu permanentního splynutí s „božstvím“ neboli s univerzálnímiduchovními paralelami (lépe řečeno s démonickým světem), ke kterým měli moudří dosud přístup, z nichž získávají moc poznávání a „uzdravování“ (okultismus a spiritismus).

Tato rabínská zbloudění vyplývají přímo z farizejských nauk, které Spasitel výslovně odsoudil: Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci, kteří uzavíráte království Boží před lidmi. Sami do něho nevstupujete, a těm, kteří chtějí vstoupit, v tom zabraňujete (Mt 23,13). V důsledku toho »vám bude království Boží odňato a bude dáno těm, kteří budou ve svůj čas odvádět výtěžek« (Mt 21,43). Historicky se tato pasáž uskutečňuje, když církev, složená z věrné části Izraele křtem vstoupila do nové a věčné smlouvy a přijala do svého lůna obrácené pohany; ta část, která následovala nauku rabínů, sebranou pak v Talmudu, ti kteří odpadli od zaslíbení, vytvářeli si vlastní privilegia a vyloučili se tak z mesiánské éry, která začala dnem Letnic.

Tuto smutnou a zaviněnou zatvrzelost výmluvně popsal sv. Řehoř Veliký:

»Při všech zázracích, které se ukázaly při Pánově narození nebo při jeho smrti, musíme se zamyslet nad tím, jak tvrdá byla srdce oněch Židů, kteří ho nepoznali ani z daru proroctví ani z jeho zázraků. Všechny tyto prvky přece vydávaly svědectví o příchodu jejich autora. Promlouvaly jakoby lidskou řečí: nebesa poznala Boha, protože ihned vyslala hvězdu. Poznalo ho moře, protože pod jeho nohama se stalo schůdné. Poznala ho země, protože se třásla při jeho smrti. Poznalo ho slunce, protože zakrylo světlo svých paprsků. Poznaly ho skály a stěny, protože v okamžiku jeho smrti pukaly. Poznalo ho peklo, protože propustilo mrtvé, které zadržovalo. A jakkoliv všechny tyto necitelné prvky ho poznaly, srdce nevěrných Židů ho dosud neuznala za Boha, a protože jsou tvrdší než skála, nechtějí se otevřít kajícnosti« (Homilie na Evangelia, 10 ).

Pravé světlo není ono Luciferovo (boha vesmíru podle kabaly), ale ono Ježíše Krista. Vyřešení židovské tragédie spočívá v tomto: uznat Mesiáše, přijmout jeho osvícení. Kdo vzdává poctu ďáblu, ví velmi dobře, že Bůh existuje, ale dává přednost tomu, že také Satan je bůh jemu rovný, dokonce „bůh“ opravdu dobrý a dobrodinec lidí, na rozdíl od onoho žárlivého a přísného z křesťanské tradice, který by měl být neutralizován a vyloučen tím, že budeme následovat jejich náboženství v gnostickém smyslu. Jak vidíte, je zcela evidentní, že neuctíváme s židy stejného Boha, ani nemůžeme vést žádný dialog s těmi, kteří nás chtějí zničit, nebo alespoň přivést do svého otroctví. Ve světle falešného judaistického mesianismu zatím nastíněného je jasné, že konflikt na Středním Východě má hluboké ideologické kořeny a je lidsky neřešitelný, dokud se židé neobrátí. Zřízení Izraelského státu není nic jiného než premise a předehra mesiánské éry, v níž všichni lidé musí přijít do Jeruzaléma, poklonit se jejich bohu v obnoveném chrámě, pokud zůstanou naživu ve velké konečné bitvě, abychom byli jejich otroky.

Kdo je k těmto tvrzením skeptický, může se poučit přímo z pramenů aktuálního kabalistického judaismu (tj. oficiálního judaismu). Pro věřícího katolíka každopádně zůstává mimo veškerou pochybnost, že obrácení ke Kristu je jediná cesta ke spáse a žádná jiná paralela pro židy neexistuje; každé tvrzení v tomto smyslu je rozhodně heretické. Jediná mimořádná možnost spásy je v síle všeobecné spasitelné vůle Stvořitele připustit jako rozšíření této řádné cesty ve prospěch těch, kteří bez vlastní viny neznají Spasitele a touží alespoň implicitně po křtu svatém, což Bůh může uznat a přijmout jako dostatečnou zásluhu pro vyloučení pekla a přijetí spásy, ale vždy jako výkupný plod Ježíše Krista, jediné cesty smíření pro všechny lidi bez výjimky.

Modleme se tedy za židovský národ, aby na přímluvu farizea, kterého osvítilo Kristovo světlo, apoštola Pavla, stejně jako nedávných konvertitů bratří Ratisbone, Edith Steinové a rabína Zolliho, kteří představují vznešené zázraky milosti, jaké jsou i dnes možné a nutné, aby se Mesiáš vrátil ve slávě.

Don Elia, La Scure