Světový episkopát a německé odpadlictví

Georg Bratzing

První odpovědnost zde spočívá na římském biskupovi, papeži Františkovi, který by měl dělat to, co udělal papež sv. Klement I. s hlučnými Korintskými v bezprostředním po-apoštolském období a co udělal papež sv. Řehoř Veliký se svými bratry biskupy během onoho věku Otců: připomenout německým biskupům „víru, která byla jednou provždy doručena křesťanům“ (Juda 1: 3). Tato odpovědnost však není jen papežova. Ostatní biskupové po celém světě by měli informovat biskupa Bätzinga o svém vážném znepokojení nad sžíravou podstatou základního textu synodní cesty“.

Úvaha George Weigela o německé „synodní cestě“, která se stále více vydává cestou odpadlictví

Článek se objevil v Centru pro etiku a veřejnou politiku a připojuji jej ve svém překladu.

Mons. Georg Bätzing, předseda Německé biskupské konference.

Jak naznačují jména Ambrože, Augustina, Atanáše a Jana Chrysostoma, ústřední století prvního tisíciletí, éra církevních otců, byla zlatým věkem katolického episkopátu. Katolická církev uznává 35 mužů a žen za příkladné učitele; 14 z nich – 40% z celého seznamu „učitelů církve“ – byli biskupové, kteří v té době žili. Nebyly to klidné časy. Ale když tito odvážní pastýři bojovali proti herezím v Církvi a vládcům, kteří se snažili podřídit Církev své moci, vytvořili duchovní dědictví, z něhož máme užitek dodnes, protože Církev pravidelně medituje o jejich kázáních, dopisech a biblických komentářích např. v liturgii hodin.

Charakteristikou tohoto zlatého věku biskupů byla praxe bratrské výzvy a nápravy v rámci episkopátu. Místní biskupové v polovině prvního tisíciletí věřili, že patří ke světovému společenství a sdílejí za něj odpovědnost. Přesvědčeni, že to, co se děje v jedné části těla, ovlivňuje celek, biskupové jako Cyprián, Basil z Cesareje, Ambrož a Augustin neváhali napravovat bratry biskupy, jejichž nauku či disciplinární praxi považovali za špatné – a někdy to dělali také silným jazykem.

Tento koncept vzájemné odpovědnosti biskupů za světovou církev byl převzat z učení Druhého vatikánského koncilu o biskupské kolegialitě. Praxe otců zpochybňovat a bratrsky napravovat však musí být obnovena. Toto uzdravení je nyní zásadní, protože církev v Německu upadá do odpadlictví – popírání pravd katolické víry, které hrozí rozkolem.

Mechanismem toho je takzvaná „Německá synodní cesta“, víceletý proces, jehož cílem je podstat změnit víru v otázkách nauky, řádu církve a morálního života, a tak zradit papeže Jana XXIII., záměry pro II. vatikánský koncil. Podle svého nedávno zveřejněného „Zásadního textu“ německá synodní cesta

opraví Pána Ježíše ohledně ústavy církve a její biskupské vlády („čas předběhl přes tyto modely“, prohlašuje německý text); synodní cesta napravuje a zdokonaluje učení církve o „genderové spravedlnosti….hodnocení podivných sexuálních orientací, a nabízí např. řešení manželského bankrotu a nových začátků (například „manželství po rozvodu“) „.

Jak je to možné? Podle základního textu je to možné, protože prý „neexistuje jediná pravda o náboženském, morálním a politickém světě, ani žádná myšlenková forma, která by si mohla nárokovat konečnou autoritu“. Tedy »v církvi legitimní názory a způsob života si mohou navzájem konkurovat i v základních přesvědčeních. Teologicky odůvodněná tvrzení o pravdě, správnosti, srozumitelnosti a poctivosti… mohou být v rozporu. . . . «.

To není jen slovní salát od ideologicky zvrácených akademiků a mocných církevních byrokratů. Je to odpadlictví ve službě postmoderní víry o tom, že může existovat „vaše pravda“ a „moje pravda“, ale nic, co by se dalo správně popsat jako pravda. A abyste si nemysleli, že tento přístup povede k nové toleranci rozmanitosti, varuje Základní text ty, kteří vyznávají Nicejské krédo, nikoli postmoderní, že budou nuceni „podporovat“ a „propagovat“ to, co odmítají jako odklon od víry. Zdá se, že instinkt pro totalitní nátlak v některých kulturách tvrdě zkomírá.

Biskup Georg Bätzing z Limburgu, předseda německé biskupské konference, tvrdí, že německá „synodní cesta“ je nadšeně hledána i jinde ve světové církvi. Pokud je tomu tak, děje se to pouze mezi omezenými kádry Catholic Lite, kteří se z německého příkladu nedozvěděli, že Catholic Lite vede ke katolické nule ilustrované tímto základním textem. Je proto bezpodmínečně nutné, aby bratři biskupové odradili biskupa Bätzinga od iluze, že on, velká většina německého episkopátu a nafouklá byrokracie německé církve jsou odvážnými průkopníky odvážného nového katolicismu.

První odpovědnost zde leží na římském biskupovi, papeži Františkovi, který by měl dělat to, co udělal papež sv. Klement I. s hlučnými Korinťan v bezprostředním po-apoštolském období a co udělal papež a sv. otcové: připomenout německým biskupům „víru, která byla jednou provždy předána věřícím“ (Juda 1: 3). Tato odpovědnost však se netýká jenom samotného papeže. Všichni biskupové po celém světě Církev by měli biskupa Bätzinga informovat o svém vážném znepokojení nad sžíravou podstatou synodní cesty.

To by udělali muži ráže Ambrože, Augustina, Atanáše a Jana Zlatoústého, kteří by tváří v tvář oslavě „dvojznačnosti“ hlásaného textu byli neústupní.

Sabino Pacciolla Corrispondenza Romana