Události, které se na nás valí ze všech stran, si každý interpretuje po svém. Tím rozhodujícím kritériem, ať už vědomě či podvědomě, zůstává převážně dojem, do jaké míry se kdo jimi cítí ohrožen.

Když se Rusko začalo přetahovat s Ukrajinou o Krym, bylo hrozícím okupantem Evropy. Atentát v Paříži otevírá perspektivy totální islamizace Evropy. Kdo k nim zítra přibude? Manifestace na tom pranic nezmění. Jsou to jen masově psychologické přetlakové ventily.

Největší ohrožení Evropy však není mimoevropské nýbrž vnitroevropské. Evropa je ohrožena tím, jak ohrožuje sama sebe i svět.

Arcibiskup Michel Cartatéguy z Niamey v Nigérii vděčí Evropě např. za skutečnost, že ze čtrnácti katolických kostelů bylo u nich dvanáct zničeno tak důkladně , že jedinou relikvií po těchto chrámech je jedno víčko z nádobky pro olej na poslední pomazání, které vyhrabali ze spáleniště. Proč? Odveta za karikatury z pařížské Charlie Hebdo. Nedovede to pochopit, protože donedávna tu žila rozdílná náboženství v docela přátelských vztazích.

Jak bláznovství charlieovců, tak zběsilost islamistů má ovšem shodné kořeny: jsou to současné formy ďábelské posedlosti. Teoreticky by ďábel už neměl existovat. Kdo by měl tu trpělivost a přečetl si onu novou koncepci víry a světa formulovanou pro „novou epochu“ v tzv. koncilních dokumentech, může získat dojem, jakoby se ďáblem a ustavičným bojem s ním a proti němu, který tak zaměstnával božského Mistra a jeho učedníky, už nebylo třeba zabývat.

Autorem této negace Satana je sám Satan. „Neexistujícímu“ Satanu totiž nic nebrání, aby přistoupil ke svému vrcholnému dílu jako inspirátor a autor největšího církevního „ekumenického koncilu“ v dějinách, koncilu, který naprojektoval jakožto „počátek počátků“. Nemohl dosáhnout většího úspěchu, než když si nechal svou nejdůmyslnější heretickou koncepci nového náboženství a víry schválit nezvratně nejvyšší možnou církevní autoritou. Po dlouholeté mravenčí práci si k tomu cíli připravil potřebný počet prelátů a především nezbytného papeže, který tento jeho projekt s velkým nadšením zahájí, preláta důkladně zasvěceného do jeho okultních tajemství, kterého korunuje kardinálským biretem nikoliv hlava církve, nýbrž hlava kolébky velké revoluce socialista  a  svobodný zednář Vincent Auriol. (viz)  (Co jiného si Satan přeje, než aby se mu lidé klaněli!)

Tento „koncil“ jako koperníkovský převrat způsobí neuvěřitelnou věc: od nynějška bude za zavrženíhodného platit nikoliv ten, kdo přijme za svou největší dějinnou globální a totální herezi, novou blasfemickou teologii a novou víru, ale ten, kdo by se chtěl dále přidržovat jediné pravé, Kristem zjevené a Církvi svěřené neomylné pravdy.

Druhé  Vatikánum nese po všech stránkách typickou pečeť otce lži: totiž velkou a nehoráznou lež. Nikoliv Duch Svatý, ale původce všeho neštěstí a zla tu inspiruje hlasatele optimismu, velkodušnosti a milosrdenství a všeobecného bratrství. Přichází s koncilem převratného typu, který údajně nebude odsuzovat ani definovat, a přitom ve skutečnosti neudělá nic jiného, než že rafinovaně odsoudí dosud platné pravdy a jejich hlasatele a definuje novou nehoráznou „teologii“, která by se ve skutečnosti měla nazývat „homologie“, protože důmyslně dosazuje na místo Boha samotného člověka. Není to velký výsměch všem dřívějším papežům? (viz) (viz)

Rouhavý charakter nové nauky se obzvláště skrývá v tzv. novém pojetí univerzálního „ekumenismu“, který ve skutečnosti zesměšňuje Boha, degraduje Církev a přiznává bohorovnost všem démonům a modlám. Prakticky tak zmrazil dvoutisícileté misijní působení, tedy první a základní poslání Církve. (viz)  Pyšná a rouhavá komedie kolem 6. a 9. Božího přikázání, která začala v loňském roce, je jen pokračováním stejně rouhavé komedie kolem 1. přikázání, která se odehrála v rámci „koncilu“. Pokud se někdo diví, co to František vyvádí, ať si uvědomí, že nedělá nic jiného, než že bez obalu uvádí do praxe to, co mu předkládá „koncil“ a jeho duch.

Každý může pochopit, že církev, která ztratí víru, přestane být Kristovou církví. Dlouho se jí může zdát, že nová víra jí usnadňuje život v dnešním světě, zpřístupňuje jí jeho světovládné elity a získává jejich uznání. Dirigenti současného světa jsou ovšem ze stejné líhně jako ti, kteří ji inspirovali ke „koncilu“ a dovedně diktovali, jak se má podle současného světa proměnit. Jenže za všemi těmito vůdci a inspirátory stojí hlasní Inspirátor, jehož posledním cílem je zničit církev i svět.

Bude mnoho těch, které tato slova pobouří. Zdá se jim, že jim nikdy nebylo v církvi tak dobře. Když první lidé ochutnali ovoce ze stromu uprostřed zahrady, také si nejdříve mysleli: Jak je to možné, že nám Hospodin zakazuje tak dobré ovoce? Až najednou zjistili, že jsou nazí. Nechce se věřit, že by např. karmelitán P. Bruno Secondin žil v tak velké izolovanosti, že by vůbec neregistroval, co se kolem děje. (viz) A přece je tomu tak. Jeho slova nakašírovaná obdivem a nadšením pro Františka nevyvolávají ve skutečnosti ani zdání optimismu, ale ty nejhlubší obavy. O čem to vlastně mluví? Z jaké „zatuchlosti“ a „temnoty“ máme vyjít? K jaké „vynalézavosti“ to potřebujeme odvahu? Jakou „novou a nevídanou epochu“ máme uvítat?

Nesmíme se ovšem divit. Náhražka pravé víry, kterou ďáblovi pohůnci předkládají jakožto profesionální návnadu, musí být té původní nejen velmi podobná, musí být také svůdnější, atraktivnější, výhodnější, pohodlnější a co nejméně podezřelá. Co se však nedá dlouhodobě skrýt ani zatajit, je ovoce z tohoto falešného kmene. (viz)(viz)  Jestliže dosavadní rány a evidentní hrozivý všeobecný úpadek nestačí, aby všem otevřely oči, naopak, probouzejí se u nich chiméry nových „jitřních hvězd“, co jiného zbývá Pánu, než aby dopustil další a další neúprosné lekce.

Čím později se oči otevřou, tím zoufalejší bude pohled na spoušť, kterou ke svému úžasu spatří. Všechny, které tato slova pohoršují, odkazuji na naléhavou výzvu sv. Pavla z Listu Římanům 12,1.

Kdo má uši k slyšení, ať slyší!