Odstavec 107 v Sacrosanctum Concilium obsahuje jednu prapodivnou větu: „Liturgický rok ať je nově uspořádán… ovšem se zřetelem k současným životním podmínkám. Tyto „současné životní podmínky“ jsou ve skutečnosti jediným uvedeným zdůvodněním, proč se vůbec má liturgický rok nově uspořádat.

Čím se vyznačují „současné životní podmínky?“ Výčet by mohl být velmi dlouhý, ale když si budeme všímat toho pro nás podstatného, že totiž jediným naším úkolem na tomto světě je naše posvěcení a naším posvěcením je oslava Boha skrze Ježíše Krista“, pak současné životní podmínky křesťanů se vyznačují právě tím, že ztratili ze zřetele tento svůj jediný cíl. Jinými slovy, současné životní podmínky se vyznačují ztrátou víry. A touto ztrátou víry se vyznačuje všechno, co je nejhlubší podstatou 2. vatikánského koncilu.

Ztratit víru neznamená stát se bezvěrcem. Ztratit víru znamená také se zřetelem k současným životním podmínkám změnit její obsah a její autoritu. Obsahem pravé víry je Bůh a jeho zjevení. Garantem této pravosti je Boží pravdomluvnost. Při ztrátě pravé víry se na místo Boha tlačí sám člověk. Biskup Schneider to označuje jako záměnu kristocentrismu antropocentrismem.

A v čem se toto žádoucí nové uspořádání liturgického roku projevilo? Z nového misálu se ztratilo nejen mnoho světců, ale ztratily se i podstatné charakteristiky svatosti u mnoha z těch, kteří tam ještě zůstali jako torzo. „Současným životním podmínkám“ zřejmě neodpovídají nadpřirozené jevy, zjevení, milosti, ba ani založení nového řádu. Jen si dejte tu práci, prohlédněte si a srovnejte, jak vykuchané jsou nyní orace v současném misálu a breviáři. Byly to ovšem právě „nadpřirozené jevy“, které z těchto světců činily vyvolené Boží posly, kteří sehrávali tak důležitou roli jak v životě jednotlivců, tak u různých společenství i v životě církve a národů.

Obdivuhodný je Bůh ve svých svatých. Bůh dává moc a sílu svému lidu (Ž 67, 37) Přeslavný je Bůh ve svých svatých, podivuhodný ve své velebnosti, když koná zázraky (Ex 15,11). Volali spravedliví a Pán je vyslyšel, ze všech jejich soužení je vysvobodil (Ž 33, 18 – 19).

Jediným naším úkolem na tomto světě je naše posvěcení a naše posvěcení je naše oslava Boha skrze Ježíše Krista. Svatí a světice jsou rozloženi do dvanácti měsíců církevního roku a jako Slunce na své zdánlivé pouti pochází postupně jednotlivými souhvězdími, tak můžeme vidět, jak se v nich odráží Kristova sláva a svatost v nejrůznějších odstínech a vůních osobních ctností a hrdinství. Jako zářivý plod jeho milosti jsou pro nás jeho darem. Mimořádným způsobem to vyniká u bratra kapucína bl. Marka z Aviánu, kterého si Bůh a Maria vyvolili k zvláštnímu dílu při záchraně Vídně a Evropy. Nebylo by více než absurdní, kdyby se nám toto nebeské společenství mělo zdát už natolik předimenzované, žebychom se začali těchto vítězných Božích svědků zbavovat? Může vůbec nastat situace, že by nám začali překážet na naší cestě ke spáse ti, kteří nám ukazují cestu tím, jak nás předešli?

Svatí, které nám Bůh posílá jako vzory a průvodce na cestě spásy, se nám stali nepohodlní. Svatí se stali nepohodlní a nepříjemní, protože vlastně všichni patří k oněm zaostalým a nepřizpůsobivým „tradicionalistům“ a právě proto byli připočtení k zástupům vyvolených a na věky chválí Pána. Žili způsobem, o kterém jsme prohlásili, že se nedá praktikovat. Trestali své tělo a uváděli do poslušnosti, nepřizpůsobovali se tomuto světu, ale dovedli rozeznávat, co je vůle Boží, co je Bohu milé a dokonalé. Nikdo z nich nepocházel z rozvedeného a znovu sezdaného manželství. Brali na ramena Kristův kříž a kráčeli cestou úzkou a strmou, která vede k nebi. Byli ztělesněním Krista pokorného, poslušného a trpícího a sebeobětujícího, promítali závazný příklad Ukřižovaného všech stavů a do každého lidského věku. Jejich nebeská sláva je trvalým napomenutím, že není jiné cesty ke spáse. Žili zcela jinak, než žijeme my, a pro naši „křeťanskou praxi“ by vůbec neměli pochopení.

Z církevního kalendáře při onom „liturgickém“ tažení zmizely tehdy také svátky Jmen největších a nejsvětějších: svátek Jména Ježíš, vtěleného Boha, a Jména té, která ho porodila. Nebylo to opovážlivé? Silně to připomíná nedávné převraty, ony „diskontinuity“ kdy při změně režimů se musely ztratit z očí a mysli významné osobnosti a jejich památníky.

Konkrétně se svátkem Jména Panny Marie je to charakteristické. Byl to hlavou církve oficiálně ustanovený trvalý hold díků za zázračnou záchranu Evropy v době smrtelného nebezpečí. Jak se ukázalo, i takové skutečnosti je možno záměrně ignorovat nebo prostě nevidět. Stačí k tomu výše uvedená změna víry.

Připomeňme si co nejstručněji, o co vlastně onoho 12. září 1683 šlo. Tatarské obléhání Vídně v r. 1683 mělo vysloveně náboženský charakter. Ohrožení invazí tureckého vojska se týkalo celé Evropy. Na první pohled neměla Vídeň proti 260 000 vyzbrojených Turků pod vedení Kary Mustafy žádnou naději. Tento mohamedánský vojevůdce armády sultána Mohameda IV. chtěl umístit na svatoštěpánský dóm půlměsíc a dával hlasitě najevo plán nahradit stejně i ostatní kříže v Evropě. Sultán měl vládu půlměsíce a porobení si křesťanské Evropy naplánováno, když z Bělehradu 13. 5. 1683 vyhlásil Leopoldu I. válku s výzvou k bezpodmínečné kapitulaci. Vyhrožoval zničením Rakouska a připojených zemí, prohlásil doslova, že budou „bez milosti srovnány se zemí ohněm a mečem. Císař a polský král i jejich spojenci a každý džaur, tedy nejubožejší z tvorů, budou vyhubeni jako červi a zhynou potupnou smrtí.“ Zmocnit se Vídně považoval Mustafa za hlavní krok k podrobení Evropy.

Podle tehdejší vojenské teorie bylo město 12. září 1683 již prakticky dobyto, protože tureckým ženistům se podařilo poddolovat městská opevnění a vybourat v nich minami průlom široký více než 10 metrů. Ale obležení se proti všem pravidlům z vyššího vnuknutí nevzdali a udělali dobře, protože svým houževnatým odporem soustředili na sebe všechnu pozornost nepřítele. To, co mu zasadilo zcela nečekanou první šokující ránu, nebylo ostří zbraní, ale zcela ohromující válečný pokřik ze 60 tisíc hrdel: „MARIA!“.

Co může výmluvněji popsat výsledný efekt, než líčení samotného tureckého kronikáře:

Nevěřící psi se vynořili se svými oddíly na svazích jako bouřkové mraky a tyčili se jako tmavomodrá ruda. Jedním křídlem vyrazili proti Valachům a Moldavanům na dunajském břehu a druhým pronikli až k vnějším oddílům Tatarů, zaplavili horu i pole a zformovali se do srpovitého bojového útvaru. Bylo to, jako by se valila záplava černé smoly, která všechno, co se jí staví do cesty, rozdrtí a sežehne. (Silâhdar Mehmed Agă)

Takřka vítězní dobyvatelé nakonec v panice všechno opustili a dali se na bezhlavý útěk.

Ten, kdo rozhodl v roce 1971 o zrušení této děkovné slavnosti, se musel domnívat, že se s odstupem času přišlo na něco, na co účastníci oněch událostí nepřišli: že vlastně není za co děkovat. Ranní prosebná mše svatá, při které sám král a nejvyšší vojevůdce ministroval, prapory s obrazem Neposkvrněné a všechny modlitby věřících i sama Neposkvrněná nemohli zřejmě podle jeho „víry“ nijak podstatně ovlivnit historický průběh událostí.

Změna víry se zřetelem k současným životním podmínkám se může někomu jevit jako obrovská úleva a veliký skok vpřed. Platí to natrvalo? Církev bez své pravé víry je neplodný fíkovník. Nová víra se nakonec projeví jako rána mnohem nebezpečnější a smrtelnější, než záplava muslimů pod hradbami.

Po ovoci ho poznáte. Špatný strom nemůže nést dobré ovoce. Jak mohla pokoncilní církev zbourat svou vlastní definici, svou podstatu? Zbourala ji, protože si změnila víru. Zdecimovala církev vítěznou a zradila církev bojující. A kam doputoval za padesát let její nový – už nikoliv bojující, jen „putující“ Boží lid?

Svědectví o tom vydává Ute Eberl, která je na arcibiskupství v Berlíně odpovědná za pastorační péči rodin a která se chystá, jak bude vystupovat na podzimním synodu: Prohlašuje: „Výsledky dotazníku dokazují, že věřící žijí způsobem, který neodpovídá tomu, co požaduje církev.“ Tato putující křesťanka však nepožaduje změnu životního způsobu věřících, aby odpovídal tomu, co požaduje církev, ale očekává od církve jasné odpovědi na základě dotazníku, který byl na podzim rozeslán.Moje očekávání je veliké, protože jsme se vydali společně na cestu, abychom se podívali, jak je možno sloužit lidem, kteří žijí v manželství a rodině.

Změna neboli ztráta víry, která byla koncilem instalována a pustoší systematicky život církve od hlavy až k patě, je nepředstavitelně hrozivější katastrofa, než islámská záplava u Vídně. Už desítky let církev přímo oficiálně řízeným masovým hříšným životem svolává na svět Boží hněv. Přihlásil se už někdo k odpovědnosti za tuto Sodomu a Gomoru?

A současná světová situace? Je jen vnějším obrazem a důsledkem vnitřní morální katastrofy. Je možno ignorovat Mariiny zázraky a její svátky. Ignoruje se však tím pomoc a jediná možnost, jak vyváznout ze smrtelného ohrožení, které jsme si sami připravili v přítomnosti a pro budoucnost. Letadla naložená těžkými zbraněmi nic nevyřeší.

À propos: Karol Wojtyla má už dnes nesporně naprosto jasno o tom, nakolik máme s muslimy (a nejen s nimi) jednoho „společného Boha“. A také o tom, jak je kniha zvaná Korán doopravdy hodna úcty a papežova zulíbání. Kdyby jeho krajan, král Jan Sobieski sdílel jeho mytologické představy, sotva by se nechal získat pro riskantní úkol zachránit Vídeň, a tím Evropu z tatarského obležení.

http://zpravy.idnes.cz/dodavky-munice-zbrani-z-ceska-kurdum-dva-/domaci.aspx?c=A140911_104638_domaci_skr