Víra v Ježíše Krista, a to ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, je rozhodujícím rozlišovacím znamením mezi věřícími a nevěřícími. Je to víra, kterou máme nejen pevně věřit, ale o které máme být také pevně přesvědčeni. Proto se naše víra opírá nejen o svědectví Církve, ale i o přesvědčení našeho rozumu. Předmětem víry jsou sice skutečnosti nadpřirozené povahy, ale ani ty nemohou odporovat logice zdravého rozumu. Proto je potřebné, abychom věnovali pozornost také všem dostupným důkazům a argumentům, které mohou potvrzovat přesvědčení, které vychází z naší víry.

Jestliže si shromažďujeme důkazy o existenci Ježíše Krista a jeho zmrtvýchvstání, není to tedy jen proto, abychom jimi mohli usvědčovat ty, kteří v něho nevěří, ale potřebujeme je v prvé řadě pro sebe jako vlastní výzbroj, která nás chrání proti pochybnostem a polopravdám odpůrců, kterým se nemůžeme vyhnout.

Příklad židovských předáků nám totiž jasně dokládá, že ten, kdo nechce uvěřit, neuvěří, i kdyby všechno svědčilo proti němu a podporovalo skutečnost kterou odmítá. Obzvláště to platí v případě, že nevěřící je v postavení, které mu umožňuje použít mocenské prostředky. Naše důkazy mohou dokonce vyvolat opačný účinek. Čím jsou přesvědčivější, tím více podněcují odpůrce, aby se proti nim všemožně a dokonce vynalézavým způsobem bránili. Emauzským učedníkům při Ježíšově výkladu hořelo srdce. Ježíš jim pomohl najít to, co intenzivně hledali, ale sami nedokázali najít. Najednou všude tam, kde nic neviděli, anebo viděli nesoulad, spatřili shodu, a to nejen takovou, jakou by si přáli, ale takovou, která obstojí i před přísnou kritikou rozumu. Vidí, že jejich víra v Ježíše Krista není něco, co si namlouvají, že to není nějaká pravděpodobná konstrukce, která by se také mohla zhroutit, ale je to skutečná pravda, která odpovídá objektivní skutečnosti, protože za ní stojí Boží záruka. Kdyby však Pán stejným způsobem vykládal Písmo svým soudcům, jen by je utvrzoval v přesvědčení, že je hoden smrti, protože se podle nich rouhá.

Každý je nakloněn především hledat důkazy a oporu pro svůj vlastní názor a postoj. Čím více je jeho přesvědčení zpochybňováno, tím usilovněji začne hledat další zdůvodnění pro své tvrzení. Velekněží na to dokonce vynaložili značnou sumu peněz, aby záměrně vyvolali takové veřejné mínění, o které by se ve své nevěře sami mohli opírat, i když všechna fakta svědčí o opaku. Různé pseudohistorické romány a filmy, které mají podkopat věrohodnost víry, mají podobný cíl jako korupční úplatek velerady korunním svědkům zmrtvýchvstání.

Přijetí víry se totiž dotýká nejcitlivější oblasti člověka. Požaduje zpravidla úplnou přestavbu dosavadní hierarchie hodnot a postojů k sobě, k okolí i ke světu a člověk to může chápat tak, jako by měl přistoupit na úplné vyvlastnění. Boha a Krista přijme teprve ten, kdo začne pociťovat, že ho potřebuje. Kdo zjistí, že jeho problémy a nesplněné tužby jsou dosavadními znalostmi, postoji, vztahy a hodnotami neřešitelné, vydá se na cestu hledání nových hodnot.

Obrácení nemůže člověk přijmout jako kapitulaci, jako porážku, ale přijme je teprve tehdy, když je prožívá jako úspěch, jako šťastný výsledek dlouhého hledání, jako konečné dosažení vytouženého cíle, jako výstup z mlhy a mrákot na jasné sluneční světlo. Jen ten, kdo našel opravdový poklad, je ochoten prodat všechno, co dosud má, jen aby ho získal. U mnoha horlivých apoštolů se setkáváme v jejich životě s obdobím, kdy opustili Krista a obrátili se k jiným bohům. Vrátili se k němu teprve tehdy, když je životní zkušenosti přesvědčily, že Ježíš je jediný, kdo opravdu může dát odpověď na všechny jejich otázky, jediný, na kterém mohou opravdu spolehlivě budovat svůj život a své přesvědčení. Hodnoty, které nám Ježíš přináší, daleko přesahují hodnoty tohoto světa, Ježíš nám otevírá perspektivy, o jakých se lidem tohoto světa ani nesnilo, ale abychom je začali vidět, musíme překročit sami sebe.

To všechno ovšem platí nejen pro ono velké, první obrácení, kdy se z Leviho stává Matouš, ale pro všechna ta další, Šavlovo či Augustinovo, Františkovo, Ignácovo. První osobou, na kterou se musíme obrátit se svým apoštolátem, zůstáváme vždy my sami. Stále znovu musíme zkoumat sami sebe, zda je pro nás Kristus základním svorníkem, bez kterého se celá stavba nutně hroutí, anebo se pro nás stal jen jedním z dekorativních prvků, který nám náhodou dobře zapadá do naší vlastní mozaiky. Stále a vytrvale musíme pohřbívat starého člověka, abychom mohli oblékat člověka nového v onom závazném velikonočním znovuzrození.

Apoštolové, alespoň to první jádro, byli Ježíši Kristu pozitivně nakloněni ještě dříve, než ho poprvé spatřili. Žili totiž ve stavu trvalého hledání Mesiáše, proto se velice zaradovali, když ho našli: „Našli jsme Mesiáše!“ Ale pak žili tři roky po jeho boku, a přesto že ho celé ty tři roky dále poznávali a hledali, našli ho doopravdy až po jeho zmrtvýchvstání.

Mesiáš, který chodil a dobře činil, nebyl celý Mesiáš. Ani Mesiáš, který hlásal příchod Božího království, nebyl celý Mesiáš. I Jan hlásal příchod Božího království, po Palestině chodili ještě jiní, kteří také konali zázraky. Apoštoly to pohoršovalo, ale Pán jim řekl: Nebraňte mu, kdo není proti vám, je s vámi.

Ale celý Mesiáš byl teprve ten Nazaretský, který vzal na sebe muka a kříž, který zemřel a vstal z mrtvých. Apoštolové teprve po třech letech života s Pánem začali svlékat starého a oblékat nového člověka. To, co před jeho smrtí poznali a načerpali z Pána, nestačilo na to, aby byli opravdovými „christiani – kristovci“. Petrovo selhání je svým způsobem reprezentativní selhání. Ten, který jménem všech vyznal Božího Syna, ten ho také jménem všech zapřel. V noci na dvoře veleknězova paláce však měl vlastně svým způsobem pravdu. Mesiáše zbitého, zraněného a poplivaného on opravdu neznal a s ním ani ostatní apoštolové. To ovšem proto, že tuto skutečnost nechtěli vzít na vědomí, takového Mesiáše nehledali. Oni všichni museli na Bílou sobotu a v neděli až do večera zpytovat svědomí a uvědomovat si svou vlastní slabost, všichni se teprve museli naučit bdít a modlit se, aby nevešli do pokušení: nikdo z nich se svého Pána a Mistra nezastal, všichni se rozutekli. Pod křížem byl jen Jan, ale nebýt Ježíšovy Matky Marie, asi by tam nebyl ani on. Ale protože ona nedokázala opustit svého Syna ani v nejdramatičtější a nejtragičtější situaci, uvědomil si, že ji nemůže v té šílené vřavě nechat samotnou, a velkoryse ji doprovázel, což je další doklad jeho výjimečného postavení mezi apoštoly. Jan také byl první, kdo po zmrtvýchvstání pochopil a uvěřil.

Proto jim dal Pán dostatek času k zamyšlení. Proto jim ono slavné ráno jen vzkázal: – Vstal jsem a žiji, ale osobně přišel za nimi až večer. Pak teprve museli uznat, že všechno je skutečně úplně jinak, než jak si to tři roky představovali, pak teprve začali tak říkajíc překračovat sami sebe. Nicméně na to, aby se mohli stát skutečně Ježíšovými apoštoly a nástupci, potřebovali ještě dalších padesát dní.

Vědomí tohoto napětí dalšího postupného přerodu, který nakonec musí dokonat Duch Svatý, v nás nesmí velikonoční radost uhasit, ale naopak probudit. Nesmíme se nechat zmást čteními ze Skutků, která jsou v Novus ordo zařazena na velikonoční období. To všechno, co v nich slyšíme, se stalo až po Letnicích. Ještě před čtyřiceti lety naslouchali věřící ve velikonoční dobu ve čteních slovům apoštolů, která připravují k onomu vnitřnímu přerodu, jaký v nás dokoná teprve Duch Svatý a na jaký nestačí jen sama velikonoční noc.

Období po zmrtvýchvstání neprožívali apoštolové jako dobu hlásání. Ačkoliv už vlastně byli vybaveni všemi kněžskými a biskupskými pravomocemi, vlastně si se všemi těmito nesmírnými dary nevěděli rady. Výsledek byl návrat zpět: šli zase jen lovit ryby a nikoliv lidi. Všechno skutečně propuklo až po seslání Ducha Svatého.

Nalezením a přijetím Ježíše ještě naše obrácení nekončí. Musíme nejdříve poznat, jak daleko máme jakožto údy ke vzoru své Hlavy, a potřebujeme se zcela odevzdat Duchu Svatému, aby nás teprve přetvořil a uschopnil hlásat Boží království slovem i příkladem. Musíme opravdu začít upřímně milovat Ježíše více než všichni ostatní, musíme milovat opravdu JEHO a nikoliv jen tu příjemnost, že jsme s ním. Dát se uschopnit, abychom s ním pak byli připraveni vytrvat i v Getsemanech, i ve vězení, i na křížové cestě a na Kalvárii. Tam všude zavedl Božího Syna Duch Svatý a ani nás tam nikdo jiný přivést nemůže.

Jak naprosto nezbytné je hluboce se naučit pravé pokoře. I kdybychom byli jakkoliv přesvědčeni, že Pána nikdy neopustíme, skutečnost je jiná. Nechceme-li to přijmout, musí nás o tom přesvědčit naše vlastní zkušenost, tak jak přesvědčila apoštoly, jmenovitě Petra. Bylo by to velmi bolestné zjištění, kdybychom teprve na konci života zjistili, že jsme vlastně nesloužili Pánu, ale sobě, že jsme se neřídili jeho, ale svojí vůlí. Je to nejtěžší obrácení: opustit sebe, umřít sám sobě. Prosme Ducha Svatého o odvahu k modlitbě: „Pane, udělej se mnou to, co chceš ty, i když já to ještě tak velice nechci!“

-lš-