Není ti dovoleno mít manželku svého bratra! Za toto neoblomné svědectví pravdě položil Ježíšův předchůdce neohroženě svůj život. Svědectví o tom podává i Josef Flavius. Co jiného očekává dnes Pán od svých služebníků, než aby vydávali slovem i životem stejné svědectví. Místo toho však nachází ve své církvi zbabělé hlasatele kompromisu.
Podrážděnost, s jakou hned dva preláti zareagovali na slova faráře, který ve svém příkladu docela věcně upřesňuje rozdíl mezi setrvalým hříšným stavem a jednorázovým přestoupením závažných Božích přikázání, silně připomíná nedůtklivost, jakou se na obranu své zvrácené ideologie používají přívrženci světovládné homoloby. (viz)
Co je tak popudilo? Zdálo se jim snad, že zmínka o vraždě v souvislosti s cizoložstvím by mohla nadmíru zdůraznit hříšný charakter nedovoleného soužití? Kdyby si přečetli listy sv. Pavla k Timoteovi, asi by se museli rozlítit i na Apoštola národů, který si dovoluje dávat vrahy, smilníky a prznitele chlapců do jednoho pytle. Každopádně pokládá svatý Pavel smilstvo a cizoložství za něco tak neslučitelného s křesťanským životem, že požaduje, aby se mezi křesťany o takových zvrácenostech ani nemluvilo: „Smilstvo, nečistota, chlípnost, ať není ani jmenována mezi vámi. Kdo takové věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království..“
Co by řekl svatý Pavel tomu, kdyby stanul mezi námi a stal se osobně svědkem do nebe volající nehoráznosti: církev chce rokovat dokonce v posvátném shromáždění o tom, jak i těmto nezřízenostem zajistit mezi věřícími docela bezpečném místo? Myslí si snad Kasper a spol., když pro cizoložníky prosadí u stolu Páně „rovnoprávnost“, že se tím změní v očích Božích charakter této hanebné neřesti? Smilstvo a veškerá nečistota která ho nevýslovně uráží, protože je ohavným zneužitím posvátného ustanovení o vznešené spolupráci Boha a člověka na jeho stvořitelském díle. Kdo si dovoluje zasahovat do tohoto nejvyššího Božího řádu, nedopouští se stejné hanebnosti jako ten, kdo tuto neřest provozuje? „Venku zůstanou nečistí, zaklínači, smilníci, vrahové, modláři – každý, kdo si libuje ve lži“ říká nám Apokalypsa.
Ale tato aféra je jen jedním z důsledků současné demolice a pokračujícího rozkladu pokoncilní církve:
Co v ní vůbec ještě zůstalo na svém místě a plní svou funkci?
To, co by mělo sloužit k jejímu posvěcování, slouží k hanobení. To co by mělo sloužit k jejímu šíření, slouží k jejímu úpadku. To co by mělo sloužit k její ochraně a jejímu upevňování, slouží k jejímu podvracení. Ti, kteří jejichž posvátným povoláním je působit jako její spolehliví a svatí pastýři a vůdci, stali se dnes jejími škůdci a hrobaři.
Ať už dopadne synod o manželství a rodině jakkoliv, sama skutečnost jeho svolání, jeho přípravy dokumentuje katastrofální situaci, v jaké se církev nachází.
Dosvědčuje to i průzkum provedený před synodem. Odhaluje především zoufalý stav základního kamene, t. j. víry u tzv. Božího lidu: Jeho charakteristickým znamením se dnes stala hluboká neznalost základních náboženských pravd.
Generalita církve by si měla konečně uvědomit, že ve stavu takové nevědomosti přece nemohou žít věřící podle víry a účastnit se svátostného života! Je o nich vůbec možno mluvit jako o „věřících“? Dokud se v tomto směru nezjedná zásadní náprava, všechny ostatní kroky jsou nesmyslné. Jsou to všechno ve skutečnosti ubohé zbloudilé ovce, oběti padesátiletého zmatku hladovění, a jejich pastýři, místo aby přiznali svou neomluvitelnou nedbalost, lenost a nevěrnost víře a Bohu, vymýšlejí pyšně, jak by se dala obcházet Boží přikázání, jen aby jim ještě nějakou dobu vydržel aspoň ten zbytek, který dosud neodpadl. Třikrát denně by si měli připomínat 32. kapitolu proroka Ezechiela: „Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe!“ Chce – li současná hierarchie o něčem radit, tak ať se radí s velkou starostlivostí, co si počne, až bude Bůh žádat z jejích rukou nepřehledné zástupy duší, které jejich vinou propadají věčné záhubě.
Falešní pastýři zdůvodňují nezbytnost svého bludařského vynalézání tvrzením, že se společnost vyvíjí a věřící se nacházejí v novém prostředí, a proto potřebují nový přístup a nové pojetí víry. V čem však spočívá skutečná podstata této změny? Nikoliv v tom, že pokročila věda a technika a přinesla s sebou změnu života. Podstata této domnělé „novosti“ nespočívá v materiální, ale v morální stránce. Změna je způsobena tím, že se svět pro dlouhodobou vlažnost a nedbalost hlasatelů evangelia zcela odklonil od Boha a přestal respektovat jeho přikázání. Toto jeho smrtonosné zbloudění však pokládá pokoncilní církev za samozřejmost, kterou je třeba ve jménu svobody respektovat jako takřka nedotknutelnou. Všichni, kdo opustili jedinou pravou víru, dovedli jen do důsledků tzv. ekumenismus: Jestliže je tomu tak, že to sám Bůh vnukl Indům hinduismus, Číňanům buddhismus a Arabům islám, proč by nemohl vnuknout Západu jeho materialismus a ateismus?
A tak pastýři reagují na tento katastrofální vývoj ještě katastrofálnějším řešením: nesměřují snad jejich populistické návrhy o manželství k tomu, aby se i jejich „věřící“ mohli v těch nejzávažnějších životních situacích chovat, jakoby Boha a jeho přikázání vůbec nebylo?
Celá předsynodální diskuze, kterou vedou mezi sebou preláti, vyvolává velké pohoršení v pravém slova smyslu, a to nejen u věřících, ale i u lidí tohoto světa, kteří ji chápou v tom smyslu, jakoby církev byla konečně nucena uznat, že její dosavadní morální požadavky jsou neúnosné a musí být proto v důsledku demokratického nátlaku zrušeny. Tím ovšem církev jen utvrzuje svět v jeho cestě do neodvratné katastrofy, protože tak přispívá k pádu posledních zbytků morálních tabu a zábran.
To všechno by nebylo možné, kdyby koncil neznamenal odklon od podstaty náboženství, když jeho východiskem, středem i cílem učinil nikoli Boha, ale člověka. Církev si sice zachovává svou vnější podobu, ale je to jako povoz, který se pohybuje jen proto, že to s ním jde s kopce. Zbavila se své podstatné hnací síly, své naprosté oddanosti, věrnosti a závislosti na Bohu, bez něhož nemůže učinit ani krok.
To všechno se nemuselo stát, kdyby církev včas uposlechla varovný hlas Panny Marie, který měla oznámit v roce 1960. Důsledek? Vydala se na cestu bez vedení Ducha Svatého, když odmítla rouhavě jeho výzvu a milost. Duch Svatý svou církev neopustil, dále vede svou církev, jak slíbil Boží Syn, ale jeho skutečná církev je nyní skrytá. Kdyby byla zcela zjevná, „nová církev“ by neváhala ji všemi silami zničit.
Spolu s tím, jak se podle návodu masonerie „otevřela světu“, osvojila si totiž také jeho metody, intriky a lsti. Prokázala to způsobem, jakým naložila právě s velkým darem Ducha Svatého, poselstvím Panny Marie Fatimské, ve kterém zastánci „pokroku“ vycítili hrozící nebezpečí a pohotově si je upravili ke svému prospěchu.
„Odhalení třetího tajemství by posílilo tradicionalismus, který by se projevil jakožto plně podporovaný fatimskými tajemstvími, zatímco progresismus by byl odhalen jako protiklad k zjevením, a proto by běsnil proti němu skandálním způsobem jakožto proti brzdě ve svém postupu v pokoncilní církvi.“ (La Vérité sur le Secret de Fatima », R.P. Alonso,Téqui, 1979).
Tato slova by P. Alonso nenapsal černá na bílém, kdyby si nebyl skálopevně jist jejich skutečnou váhou. O hlubokém úpadku víry, tedy o mnohem závažnějším problému, než jsou všechny materiální tresty, nenajdeme ve „zveřejněném tajemství“ ani zmínku, stejně jako ji nenajdeme v tendenčním komentáři kardinálů Sodana a Ratzingera.
„Nejlepší experti na tuto otázku a lidé, kteří vážně studovali tento problém, dospěli všichni jednoznačně ke stejnému závěru: třetí fatimské tajemství hovoří o ztrátě pravé víry v nejvyšším možném měřítku. Existuje jen jedna možnost ze dvou : Buď všichni odborníci včetně sestry Lucie nás klamou, a pak je třeba najít, jaký to má důvod; nebo nám Vatikán v hrozné intelektuální a duchovní zaslepenosti zatajil podstatu tajemství; v tom případě, který je nejpravděpodobnější, všechno skončí odhalením skutečné pravdy v budoucnosti, ale jak strašný bude muset být trest, aby přiměl římské autority k tomuto doznání!“ ( Abbé Fabrice Delestre « Bulletin saint Jean Eudes », juin/juillet 2000.)
***
Bože, tys povolal svatého Jana Křtitele, aby se stal předchůdcem tvého Syna i svou mučednickou smrtí, a vydal tak svědectví spravedlnosti a pravdě. Dávej i nám sílu, abychom statečně prosazovali plnění tvých přikázání. (Denní modlitba církve 29.8)
Onorio Marinari 1680