Nedělejte si starosti o svůj život

Abuna Nirwan je františkán iráckého původu; nejdříve studoval medicínu a pak se stal knězem. Byl poslán do Svaté země. V roce 2004 dostal od sester dominikánek Sv. Růžence, které založila sv. Maria Alfosina Danil Stahat (kanonizovaná 2015) její relikvii a růženec, který používala a který Abuna Nirvan nosí stále u sebe.

Když v roce 2009 Benedikt XVI. schválil zázrak pro její blahořečení, požadoval Svatý stolec její exhumaci a místní biskup požádal Abunu Nirwana o zpracování lékařské zprávy.

Dva roky předtím se stala neobvyklá událost, o níž vypráví františkán na svém blogu Kněz ze Svaté země. Vyprávěl to v homilii při mši svaté v Bell Yalla.

Bylo to v době, kdy nebylo možno použít letadla k návštěvě rodiny. Bylo to zakázáno. Dopravním prostředkem byl jedině automobil. Potřeboval jsem cestovat z Bagdádu do Mosulu, kde žili moji rodiče.

Řidič měl strach vzhledem k situaci, jaká v Iráku panovala. Jedna rodina – otec, matka a dvouleté dítě – nás požádali, zda by mohli cestovat s námi. Taxikář mi to řekl a já jsem neměl námitek. Taxikář byl křesťan. Řekl jsem, že v autě je místo a že můžou jet s námi. U čerpadla nás o svezení požádal mladý muslim, který potřeboval jet do Mosulu. Protože bylo místo, jel s námi i on.

Hranice mezi Jordánskem a Irákem se otevírala až po východu slunce. Zvedla se závora a asi 50 – 60 aut pokračovalo v cestě zvolna jedno za druhým. Za hodinu jsme dojeli na místo, kde prováděli kontroly. Původně to bylo vojenské stanoviště, ale islámští teroristé službu zabili a kontrolní místo obsadili.

Když jsme tam přijeli, požádati nás o pasy. Z auta jsme nevystupovali. Pak se jeden islamista vrátil a řekl: Vezměte si své věci a pojďte se mnou. Šli jsme asi čtvrt hodiny k baráku, který nám ukázali. Když jsme tam došli, vystoupili dva muži s maskou na tváři. Jeden z nich měl v jedné ruce telekameru a v druhé nůž. Druhý, vousatý, měl v ruce Korán. Jeden z nich se mě zeptal: »Pátere, odkud jedeš?« Řekl jsem, že cestuji z Jordánska. Pak se zeptal řidiče a chlapce, který cestoval s námi. Zezadu ho chytil za ramena a zabil ho nožem. Svázali mi ruce. Pak mi řekli: »Natočili jsme to pro televizi Jazeera. Chceš něco říct? Ne více než jednu minutu.« Řekl jsem: »Ne, chci se jen pomodlit.« Nechali mi minutu na modlitbu.

Pak mě ten druhý srazil na kolena a řekl: »Jsi kněz a je zakázáno, aby tvoje krev padla na zem, protože by to byla svatokrádež.« Odešel tedy pro kbelík a vrátil se, aby mě podřezal. Nevzpomínám si, jaké modlitby jsem se modlil. Měl jsem velký strach a řekl jsem Marii Alfonsině: »Není to náhoda, co mě přivedlo k tobě. Je-li třeba, aby mě Pán vzal k sobě, jsem připraven, ale pokud ne, prosím, aby nezahynul nikdo jiný«. Muž mě popadl za hlavu, držel mě pevně za ramena a zvedl nůž. Po chvíli ticha řekl: »Kdo jsi?« – »Mnich.« A on: »A proč nemohu hnout nožem? Kdo jsi?« Pak, aniž by mi dal čas na odpověď, řekl: »Ty a vy všichni vraťte se do auta.« Odešli jsme k vozidlu.

Od té doby jsem přestal mír strach ze smrti. Vím, že jednoho dne zemřu, ale teď je mi zcela jasné, že se to stane tehdy, až to bude chtít Bůh. To, co se mi stane, bude vůle Boží, a On mi dá sílu, abych přijal jeho kříž. Bůh se stará o ty, kteří v něho věří.

Chiesa e post concilio