Los von Rom!

Kardinál Reinhard Marx byl desetiletým chlapečkem, když mladý teolog Ratzinger „obrátil“ kardinála Fringse na „pravou víru“(viz)  , aby se pak oba velmi aktivně podíleli na tvorbě nového „paradigmatu“, jehož teologické „zdůvodnění“ propracovával a předkládal jiný německý odborník a hlavní teolog koncilu Karl Rahner. Na koncil mu pomohli kardinálové Döpfner, Frings a König. Stály mu po boku další německé hvězdy jako Härring, Küng, Semmelroth. A byla to německá Fulda, kde se upekla pod vedením Rahnera progresivní aliance,(viz) která přijímala postoj německy mluvících biskupů. Tento „německý vliv“ nepředstavitelně ovlivnil nejen koncil, ale také pokoncilní praxi, která se chovala docela bezuzdně.(viz)

Již v roce 1964 si Pavel VI. stěžoval, že se rozmohl protestantismus, modernismus a popírání legitimní autority. Za dva roky nato vytýkal Vatikán biskupským konferencím bludný výklad koncilu a etický subjektivismus zvláště v oblasti sexuálního chování. Jak se to pak projevilo na odmítání Montiniho encykliky Humanae vitae hlavně v Německu, je obecně známo. Také dlouhodobý souboj NBK s papežem o církevní poradny s hrdým názvem Donum vitae, které před státem legalizovaly potraty, patří do těchto dějin Los von Rom. Patří sem pochopitelně i známá vzpoura proti německému papeži v oblasti liturgie.

Jestliže je kardinál Marx dnes přesvědčen, že se na Německo nahlíží jako předvoj „nové církve“, není se tomu co divit. Celou dobu vyrůstal v této atmosféře a v tomto přesvědčení. Nové je to, že za pontifikátu papeže Františka se konečně „německá církev“ dočkala příležitosti, na kterou čeká bezmála padesát let. Navíc inspirátorem a rádcem argentinského papeže je německý kardinál, který udává tón.

Marxovy slovní projevy jsou šokující nejen svým obsahem, ale i svou formou. Není v nich už ani náznak víry, pokory a horlivosti, jakou bychom od nástupce apoštolů právem očekávali, ale naopak všechna suverenita, pýcha, drzost a neomalenost, s jakou před pěti stoletími vystupoval německý odpadlý a zvrácený mnich, který vyvolal tragické západní schizma se všemi dnešními důsledky a kterého se chystají co nevidět náležitě uctít a oslavit.

V demagogii bavorského kardinála se ozývá nejen wittenbergský mnich, ale také suverénní „mnichovský“ Vůdce, který viděl v Římu největšího nepřítele svých světovládných plánů a pro kterého navíc monogamní nerozlučné manželství bylo něčím, co je proti lidské přirozenosti.

Závrať, která Marxe opanovala, mu ani nedovoluje, aby se pořádně rozhlédl a konstatoval, co se dděje s jeho svěřeným stádem, které se během slavné a bojovné německé pokoncilní epopeje scvrklo sotva na desetinu. A proč také? Pokud mu tento počet stále ještě stačí na zajištění bohaté prebendy pro zbytek jeho života, nač si dělat s úbytkem věřících starosti? O výši příjmů se nerozhoduje v kostele. Církevní daň stále přináší horentní sumy: loňský výnos dosáhl rekordní výše 5 a půl miliardy € a to je zřejmě rozhodující ukazatel úspěšné „pastorace“, takže klidně si žij, jez a pij a buď veselé mysli.

Je ovšem pravda, že i ten nejhorší ze tří služebníků vracel při zúčtování hospodáři aspoň celou hřivnu, kterou obdržel, aby ji spravoval, i když se ukázalo, že je to vlastně žalostně málo. Jestliže skončil v temnotách, kde je jen pláč a skřípání zubů, co se stane s pastýřem, který svěřené ovce dokonce poztrácel a zbytek infikoval smrtelným morem pyšné svévole?

Tak vysoko a daleko se ovšem mnichovský primas nedívá. Proč by si měl dělat starosti, které si nedělá ani jeho římský spolubratr v biskupské službě? V nebi už zřejmě nemají čas na to, aby se zabývali pozemskými záležitostmi. Kdo za to může, že teprve současní a především němečtí preláti pochopili, že není možno stále tvrdošíjně trval na tom, co jen ztěžuje život putujícímu lidu. Je třeba si dodat odvahy a připravit nové paradigma přijatelné nejen pro věřící, ale pro všechny. To bude ta hledaná cesta a příspěvek k všeobecnému míru a blahobytu!

Kéž Neposkvrněná Královna, která vévodí Mnichovu, obnoví víru, pokoru a čistotu tam, kde zavládla pýcha a celý její neoddělitelný doprovod.

-lš-