Líheň totalitarismu

RS, další život vyřazen. Ale je to láska, kterou chtějí zabít, a Život.

RS, polský občan, „vězeň“ anglické nemocnice, zemřel. Další život potlačen novou totalitou, která netoleruje život. Je to stát, který rozhoduje o tom, kdo má právo žít a kdo musí zemřít, ale především tento stát netoleruje nezištnou lásku lidí, kteří se o druhého nestarají kvůli zájmu nebo zisku, ale jen proto, že ten druhý existuje. Je to láska, kterou chceme vykázat z technokratické společnosti, vymazat nezištnost lásky.

Další život je zmařen, zničen novou totalitou. Je to stát, kdo rozhoduje o tom, kdo má právo žít, a kdo musí naopak zemřít. Další případ popravy nevinného člověka, který měl jen tu chybu, že byl zdravotně postižený, bez vyhlídky na uzdravení, na návrat k aktivitě požadované podle světových kritérií. Zabitý dokonce tak, že mu byla odepřena důstojnost jména a tváře, které nosil. RS jsou fiktivní iniciály uložené soudcem: prý kvůli „ochraně soukromí,“ zní pokrytecká věta. Nikoliv, takový postup měl pouze zabránit tomu, aby se svědomí veřejného mínění náhodou neprobudilo z strnulosti.

Je těžké se pohnout a bojovat za anonymní iniciály, vše je abstraktní a vzdálené. Mocipáni to dobře vědí: je mnohem obtížnější skrýt barbarství, když vidíme tvář muže, který projevuje známky života, má své jméno a historii, ve které se mnozí mohou poznat, když je zřejmé, že jeden záměrně zabíjí člověka, a dokonce brání ostatním v tom, aby se o něho postarali. Se jménem oběti se také odstraní jméno a volání rodičů, manželek, dětí, sester a bratří, kteří jsou viditelně odtrženi od milovaného člověka.

Nejen, že chcete zabít život, ale také chcete zabít lásku; svobodnou lásku lidí, kteří se o sebe navzájem nestarají kvůli zájmu nebo zisku, ale pouze proto, že ten druhý existuje. Je to láska, kterou chceme vykázat z technokratické společnosti: nezištnost lásky. To je jediný způsob, jak vysvětlit tvrdohlavou Mocnost – prolínání spoluviny mezi lékaři, soudci a politiky – při zabíjení člověka, kterého by bylo mnohem snazší doručit polské rodině, aby ho převezla zpět do rodné země. Nemocnici v Plymouthu by to nic nestálo, postel by se okamžitě uvolnila, ušetřilo by se mnoho nákladů na soudní spory a zabránilo obtěžování diplomatickým sporem s polskou vládou. A po případech Charlieho Garda, Alfieho Evanse a mnoha dalších by se Spojené království vyhnulo být opět zemi, která eliminuje slabé a nemocné a nechává je umírat hladem a žízní.

V prevenci RS v Polsku jeho rodinou nebylo nic pohodlného, ani pýcha suverénního národa, který se cítí kritizován za svůj systém zdravotnictví, který je vlajkovou lodí země. Ne, jediným důvodem je, že chcete zabránit lásce, jako tomu bylo v případě Eluany Englaro v Itálii, jako u Vincenta Lamberta ve Francii a stovek a tisíců obětí bez tváře, které byly v posledních letech usmrceny všude možně v Evropě. Chceme vymazat lásku, nezištný altruismus, a proto svět bojuje také proti rodině, protože láska, bezpodmínečný dar sebe sama se rodí právě tam.

Je pro nás těžké to připustit, ale odpojení osob od záchranných přístrojů v podmínkách vážného zdravotního postižení, které je považováno za nevratné (i když nám někdy zkušenosti ukazují, že se podmínky naopak zlepšují), praxe, jak nechat bezbranné pacienty umírat hladem a žízní, se stala rozšířeným jevem v naší západní společnosti; je to fenomén, který je naplněn v tichosti, přerušené jen tu a tam členy rodiny, kteří si uvědomují toto barbarství a reagují, snaží se zastavit ten hrozný systém, jaký se v posledních letech několikrát aplikoval právě v Anglii. Nepochopení, stále nepochopení: lékaři, soudci, politici, pastoři, ale také veřejné mínění stále více přesvědčené, že koneckonců jsou některé životy opravdu zbytečné a neudržitelné.

Začalo to nenarozenými dětmi, neustálým zabíjením, až se toto vraždění stalo stalo právem; můžeme být překvapeni, že nyní přicházejí na řadu další životy považované za nehodné toho, aby žili? A hranice se posouvá dál a dále: nejprve nevyléčitelně nemocní, pak vážné, pak nevratné případy, pak kdokoli, kdo trpí, a další a další… Vše směrem ke společnosti podle hesla „málo, ale dobrých“.

Připomíná vám to něco? Ne, ne nacismus, ale to, co zplodilo nacismus: eugenika, která počínaje anglosaským světem se na počátku dvacátého století prosadila v celém západním světě; ona ideologie a kultura, které rezervují společnost pouze pro zdravé a efektivní jedince. Nacismus byl pouze jeho radikální aplikací, ale stejné věci se děly již dříve také ve Spojených státech a severní Evropě, kde potraty a nucená sterilizace pro osoby považované za „šílené“ byly zákonem. Hanba za tragédii nacismu a druhé světové války vytvořila pouze pauzu, a dnes je eugenika opět dominantní mentalitou. Je zvláštní ironií osudu, že truchlíme nad smrtí RS v Den památky. Mělo by se pamatovat na to, co se stalo, aby se zabránilo opakování holocaustu; ale vše končí s proslovy, moralistickými a patetickými závěry a proklamacemi „nikdy více“.

Jenže tento příběh se opakuje, možná v ještě horší verzi, se spoluvinou všech, včetně nás katolíků: mnohem více se dnes snažíme nenarušovat rovnováhu, nebýt příliš rozporuplní, obětovat vše stabilitě vlád. A tak podporujeme hrozný, vražedný systém proti člověku a proti Bohu, skutečně: proti člověku, protože je proti Bohu. Brzy budeme sklízet všechny jeho smrtonosné plody, již zde na zemi.

A to ještě jsme nemluvili o tom, že v poslední den se budeme muset také zodpovídat za všechny ony RS, které jsme záměrně ignorovali, abychom si zachovali svůj klid; budeme požádáni, abychom skládali účty za všechna opomenutí a mlčení, která umožnila, aby se nespravedlnost stala represivním systémem moci. Budeme požádáni, abychom skládali účty za lásku, kterou jsme pomohli vymazat ze Země.