Královtví Antikrista

Království Antikrista



„Ve všem, co se děje, je hluboký nadpřirozený smysl.“ To jsou slova Juana Manuela De Prady, autora knihy Enmienda a la totalidad, v níž španělský spisovatel baskického původu, čelící homologaci politických sil a institucí technokratické ideologie, obnovuje tradiční myšlení, počínaje nadpřirozeným rozměrem lidské existence, a odsuzuje převládající nenávist vůči životu.

***

Emiliano Fumaneri

Juan Manuel De Prada, vynikající spisovatel baskického původu, je jedním z předních intelektuálů španělského katolicismu. Je známý svým nonkonformismem, který se výrazně projevuje v jeho poslední knize Enmienda a la totalidad, jejíž název odkazuje na potřebu „totální změny“ současných ideologií, které jsou chybné ve svých předpokladech a zničující ve svých závěrech.



Ve svém posledním eseji staví do kontrastu tradiční myšlení a jedinečné myšlení ideologie. Zatímco ideologie, vysvětluje De Prada, obhajují „člověka v neustálém vývoji“ a nekonečně modifikovatelného podle přání moci, tradiční myšlení hájí „stabilního člověka, který ve své přirozenosti rozpoznává „datum“, něco daného, neodstranitelného“, „specificky duchovní přirozenost, kterou ideologie zavrhují, nebo jí nerozumí“.

Tato vize lidské přirozenosti se odráží v radikálně odlišném pojetí svobody, která je pro ideologie „prométheovskou svobodou, je sebeurčením“, zatímco pro tradiční (a křesťanské) myšlení „je svobodou spojenou s řádem bytí, s lidskou pravdou“.

Po vzoru kněze a spisovatele Leonarda Castellaniho (1899-1981) De Prada připomíná potřebu hodnotit všechny přirozené skutečnosti ve světle „nadpřirozeného a specificky eschatologického“ pohledu, který dnes bohužel „ve velké části katolické kultury chybí“. Proto se musíme vrátit k apokalyptickému žánru. Apokalypsa je proroctví, které k nám promlouvá o konci světa a dějin, ale je to také kniha teologie dějin, která nás učí „vidět ve znameních času předobrazy konce časů“.

Odvolávat se na potřebu apokalyptického čtení není totéž jako tvrdit, že žijeme v posledních časech, nebo v době vlády Antikrista. Takové vyjádření je třeba chápat ve smyslu snahy o hlubší pochopení dějin. Vyjadřuje potřebu dát nadpřirozený výklad událostem, které se nám dominantní kultura snaží prezentovat jako čistě vědecká fakta nebo pouhé politické intriky.

De Prada je přesvědčen, že „vše, co se děje, má hluboký nadpřirozený smysl“. Nejde o katastrofismus nebo něco podobného, ovšem máme povinnost být ostražití.

Současné události nepochybně poskytují mnoho takových znamení („řada přírodních jevů, které jsou doprovázeny duchovním jevem: odpadnutím od víry“), která při eschatologickém čtení dávají tušit přítomnost tajemství nepravosti.

Také v oblasti politiky se objevují signály, které je třeba pečlivě vyhodnotit. Byl to Josef Pieper (1904-1997), jeden z Ratzingerových učitelů, který připomněl, že podle Tradice nebude Antikrist pouhým „kacířem“, ale „mocným mužem na zemi“, který má ve svých rukou soustředit obrovskou moc.

Homologace politických sil a veřejných institucí pod praporem technokratické – neřkuli transhumanistické – ideologie, která se chystá překročit tradiční kategorie levice a pravice, je skutečně velmi podnětná.

Z tohoto hlediska De Prada zdůrazňuje, že „koncentrace moci, které jsme svědky, je velmi specifickým rysem Antikristovy vlády“. Opět „nejde o to říci, že se nacházíme v království Antikrista, ale zjevně jsme ponořeni do situace, která toto království předznamenává“.

Stejnou dynamiku koncentrace můžeme pozorovat i v ekonomické oblasti, kde se stále více globalizuje kapitalismus, který má tendenci shromažďovat majetek a bohatství v rukou několika málo osob, což devastuje národní ekonomiky. A co víc – další protikřesťanské znamení – je to kapitalismus, který, jak tušil už Chesterton ve 30. letech 20. století, zahrnuje vlastnictví a plodnost v jedné nenávisti, neboť je „spojen s antinatalismem, s nenávistí k plození“.

Je nemožné, aby křesťanské svědomí zůstalo lhostejné k této „zhoubné nenávisti k plození, k dětství“, která živí „potraty a posedlost tím, že se děti necítí dobře v pohlaví, které jim bylo dáno přírodou“. Zlo se může maskovat tisíci způsoby, ale nikdy nemůže potlačit původní nepřátelství k ženě a jejímu potomstvu (srov. Genesis 3,15). Proto je třeba „otevřeně útočit na dětství“. Proto se „do dětských filmů dostávají zrůdná poselství a do škol se zavádí genderová ideologie“.

Novum oproti protiživotní ideologii Chestertonovy doby spočívá ve vyzdvihování toho, co De Prada definuje jako „práva brachetta“ (přední část pánských kalhot, dnes ji ztotožňujeme s „poklopcem“ kalhot). Tímto výrazem španělský spisovatel označuje všechny ty transgresivní svobody (masová erotika, sexuální revoluce), které uvolňují všechny druhy pudů a uvádějí do oběhu ve společnosti sžíravý nihilismus s cílem zničit přirozená společenství, sociální vazby a rodiny.

Konečným výsledkem tohoto sociálního inženýrství je přeměna lidí v jakousi homogenní kaši bez identity a sounáležitosti, zcela závislou na „právech brachetta“. Pak budeme mít „lidi bez skutečné lásky, lidi, kteří se zřekli plození dětí, kteří netouží po založení rodiny. Jen tak zajistí, že lidé nebudou mít nic a budou šťastní,“ v souladu s požadavky Agendy OSN pro udržitelný rozvoj 2030.

Všeobecné odpadlictví, ekonomičtí potentáti a veřejná moc, kteří se prezentují jako spasitelé všech problémů (tvrzení, která jsou v příkrém rozporu se skutečnými neúspěchy jejich politiky), agrese proti životu a přirozeným vazbám lidské bytosti, rostoucí bezvýznamnost církve jako viditelného znamení Kristovy přítomnosti v lidských dějinách. To všechno jsou skutečnosti, které by nás měly přimět k zamyšlení.

Fatalismus je také pokušením, které je třeba odmítnout. V této souvislosti nás De Prada vybízí, abychom si spolu s Bensonovým Pánem světa přečetli jedno z kázání o Antikristu od svatého kardinála Newmana, který „říká něco tajemného, totiž že na konci času, který je zjevně božským plánem, se určitým způsobem podílí i člověk. My věřící svými činy, modlitbami, nadějí a vírou také oddalujeme všechny kruté události konce časů, to znamená, že lidé jsou určitým způsobem spojeni s Bohem a že Bůh má radost z našich činů, které mohou tento konec oddálit.“

Kéž nás Pán, až se vrátí ve slávě, nenajde v rozbrojích před zlem, ale plné víry, naděje a lásky.

Zdroje: iltimone.org; religionelibertad.com