Bylo to před dvaceti lety. V bývalém klášteře Nothgottes v Rüdesheim-Eibingen se konal kurs manželského dialogu. Klášter stojí zcela o samotě uprostřed lesa. Akce probíhala ve dvou týdenních soustředěních s odstupem šesti měsíců. Biskupství Limburg, které akci pořádalo, nepokládalo za potřebné věnovat pozornost duchovním potřebám účastníků. Mezi dvaceti pěti frekventanty byl jeden kněz z Berlína. Na dotaz, zda by nechtěl pro účastníky celebrovat, odpověděl jednoznačně odmítavě. Své věřící má v Berlíně a zde není jeho rajon. V objektu byla velká kaple se svatostánkem, ale žádné bohoslužby se po celou dobu obou soustředění nekonaly. Zájemci si mohli mezi programem jedině „odskočit“ do vzdáleného Rüdesheimu nebo benediktinského opatství.

Vzpomněl jsem si na tento zážitek, když jsem na internetových stránkách kath-net četl zprávu o tom, jak se mezi kněžími povážlivě rozšířil zvláštní půst, ovšem nikoliv půst přede mší, ale půst ode mše.

Není to zpráva překvapující, ale každopádně je to poznání pro věřícího velmi skličující a představuje velkou obžalobu cesty, na kterou se církev vydala z podnětu II. vatikánského koncilu.

Ztráty, které musí církev registrovat právě na poli kněží a kněžské služby a které se projevují v tak velkém rozměru, jsou evidentním důkazem, že se poslední koncil nekonal v režii Ducha Svatého, ale byl dílem zlovolného nepřítele, který by chtěl zničit církev Ježíše Krista. Každý rozumný křesťan by očekával, že pokud papež svolá uprostřed 20. století koncil, pak to bude proto, aby se rázně a definitivně vypořádal s modernismem. Místo toho jsme však zažili církevní sněm, který si rafinovaně zabalené bludy modernismu uzákonil a osvojil. Stalo se to tak důmyslně propracovaným způsobem, že by to žádný člověk vymyslet nedokázal. Je tedy zcela jasné, odkud tato iniciativa pochází, a vůbec nás neudivuje, že jeden z jedovatých šípů mířil právě na cíl, který je pro život církve nejdůležitější, a to je kněžský stav.

A následovaly ihned bolestné ztráty právě na poli duchovního stavu: představují nejen nesmírný úbytek kněží, kteří ve velkém odpadli, a rostoucí nedostatek nových kněžských povolání, ale patří sem také vážné nedostatky v životě a „výkonu“ mnoha kněží, kteří v církvi dosud působí. Kněží v katolické církvi však představují něco jako životně nezbytný systém krevního oběhu v živém organismu. Jeho selhání a nedostatečnost znamenají pro tělo smrtelné ohrožení

Nejnovější list kongregace pro klérus, který vyzývá kněze, aby každodenně sloužili mši svatou, je  nedostatečnou reakcí na zjištěný žalostný stav. Nedostatečnou jednak proto, že tito kněží sotva po dokumentu sáhnou, a tím méně si ho „vezmou k srdci“, ale jeho největší problém je v tom, že o samotném kořenu této situace není v dokumentu ani zmínka.

Jalové výmluvy kněží, kteří se ohrazují proti povinnosti každodenního setkání s Ježíšem Kristem ve mši svaté, jsou výmluvným svědectvím hlubokého úpadku a nejednou přímo absence jejich víry a lásky k Ježíši Kristu. Z výroků a argumentace těchto kněží, kterým se nechce k oltáři, je ovšem zcela zřejmé, jak nedostatečná byla jejich příprava na kněžský stav a kněžskou službu, jestliže zanedbala vlastně to nejpodstatnější. Pohled kongregace měl nutně mířit do seminářů, kde se již půl století zasévá do duší budoucích kněží bez jakýchkoliv překážek modernismus se všemi jeho smrtícími účinky a pro mladé adepty kněžství není snadné se jim ubránit. Kde je nějaké ovoce z nedávného Roku kněží? V listu který k této příležitosti napsal prefekt Kongregace pro klérus kardinál Claudio Hummes, se mluví o studijních setkáních, o teologických konferencích a vědeckých pracích o kněžství, ale o problému seminářů jakožto škol pravé kněžské svatosti, o jejich kvalitě a účinnosti tu není ani zmínky.

Může se vůbec někomu z lidí dostat větší cti a vznešenějšího poslání, než být od věčnosti povolán a pozván nebeským Otcem, aby vstoupil do samého lůna Nejsvětější Trojice a stal se zde na zemi spolu s jeho vlastním Synem a v jeho jménu spoluobětníkem, spoluvykupitelem a prostředníkem nekonečných milostí, které Boží Syn získal svou poslušností a vykupitelskou obětí?

V tomto vědomí po celá staletí přistupovali kněží k oltáři Božímu cum timore et tremore. Úchvatné přípravné modlitby ke mši svaté, které jsou v původním Římském misálu ještě před vlastními mešními texty, nenapsali ti největší světci jako sv. Ambrož, sv. Tomáš Akvinský či sv. Bonaventura na nějakou objednávku, ale jsou to jejich vlastní osobní modlitby, ze kterých cítíme, s jakou úctou, pokornou, kajícností a současně touhou a láskou se připravovali na to nejdůvěrnější možné setkání, na jaké Bůh zde na zemi zve člověka.

Tradiční mešní ritus je sestaven tak, aby celebrant nekonal nic bezmyšlenkovitě.(viz) Každý jeho krok a gesto je provázeno zvláštní modlitbou a každá modlitba je provázená vhodným gestem. Než se celebrující kněz vůbec odváží přistoupit k Božímu oltáři, na onu posvátnou horu, ad sancta sanctorum, uvědomuje si pod stupni oltáře svou ubohost, klaní se a prosí o smilování Boha, který je jeho jedinou radostí. Lituje svých hříchů před tváří celého nebe, všech andělů a svatých a teprve pak může vystoupit a políbit s úctou oltář, přičemž znovu lituje své hříšnosti a dovolává se přímluvy světců, jejichž ostatky byly v oltáři uloženy. V nesmírně úctě chová on sám i jeho služebníci všechny předměty, které při mši používá, a tuto úctu vyjadřuje zřetelně úklony, políbením a žehnáním.

Aby pak mohl přinést před tváří Nejvyššího tu nejvyšší oběť, musí celebrant vstoupit do velesvatyně, kde stojí tváří v tvář před svým Bohem jako kdysi Zachariáš a rozmlouvá s ním samozřejmě jménem všeho lidu. Právě jeho tichá modlitba v odděleném presbytáři tvoří onu „chrámovou oponu“, která ho odděluje od ostatního světa. Proto tridentský koncil tak trvá na tiché modlitbě kánonu a postihuje přísným anathema každého, kdo by chtěl tuto nejposvátnější modlitbu pronášet hlasitě, jak to zavedl Luther.

Kdykoliv mluví kněz o obětních darech, soustřeďuje na ně všechnu svou pozornost a doprovází svá slova žehnáním či pokleknutím. Jeho přítomnost u oltáře je ustavičnou modlitbou, ustavičným rozhovorem s nekonečným Bohem, rozhovorem, který se uskutečňuje s tím přímo zdrcujícím vědomím:voláš mě ke svému oltáři, Pane, ale kdo jsi Ty a kdo jsem já?! Tento základní a zcela podstatný postoj podporují a projevují opakovaná gesta nejhlubší úcty a slovy je vyjadřují a prohlubují tzv. doxologie. Mylně se za doxologie pokládá jen mešní zpěv Gloria a ona Gloria Patri, jimiž končí žalmy. Doxologií však jsou např. i ona zakončení orací: Per Dominum nostrum Jesum Christum….qui tecum vivit et regnat in unitate Spiritus Sancti Deus per omnia secula seculorum. Amen. Takové doxologie jsou obzvláště významně umístěny na konci dvou zcela osobních modliteb kněze bezprostředně před svatým přijímáním. Mají mu živě připomenout a představit božskou nekonečnou velikost, slávu a vznešenost Nejvyššího, onen nepostižitelný a nekonečný „reaktor lásky“, kterou od věčnosti žije a překypuje Nejsvětější Trojice a z jejíž plnosti vychází všechno, co vůbec existuje, všechno bytí, všechno vědění a nade vše všechna láska. A tohoto takto od věků do věků „žijícího a kralujícího“ nekonečného Boha drží kněz ve svých hříšných rukou v podobě křehké a rozlomené Hostie, do které sestoupil, aby se stal svému tvoru jako Oběť lásky nejdůvěrnějším Hostem a Pokrmem. Přitom tato neuvěřitelná a nepochopitelná přítomnost a účast na Kristově sebeobětování se netýká jen kněze. To je Bohem stanovená cesta, jakou chce Pán všeho světa darovat sám sebe všem lidem: právě proto si povolal svého tvora a služebníka a přijal ho za svého vlastního syna, aby znovu a znovu konkretizoval to, co se skutečně historicky z vůle Otce a s pomocí Ducha Svatého stalo na Kalvárii a co se stejně skutečně zpřítomňuje na oltáři.

Je vůbec možno odmítnout Bohu spolupráci na této jím zvolené cestě, jak prokázat lidem tu nejdokonalejší a nejvýznamnější službu, jaká existuje mezi nebem a zemí? Něco takového se může odvážit jen ten, kdo vůbec nechápe, k čemu byl pozván a povolán, protože mu srdce obsadila nezřízená pouta k tomuto světu, k lidem a k sobě samému a změnila je ve slepý a necitelný kámen, který jedná stejně vypočítavě jako lidé tohoto světa, když se ptají: A co za to?

Přijde doba, kdy bude všem naprosto jasné, že Novus ordo o toto všechno své „předsedající“ připravil, protože jim k tomu ani nedává příležitost. Novus ordo má zcela jiný ráz. Mezi jeho liturgickými změnami a novotami není ani jediná, která by sledovala prohloubení zbožnosti, víry a lásky kněze, naopak „řádný ritus“ redukuje projevy víry v Boží přítomnost a úkony úcty k osobně přítomného Boha doslova na minimum. Nyní je pozornost kněží obrácena jiným směrem: Bůh se stal pouhou kulisou a předsedající je obrácen k „Božímu lidu“, na shromážděné společenství, aby využil také své vynalézavosti k jeho atraktivnímu a kreativnímu moderování: zaměstnává ho úkol provokovat a udržovat „aktivní účast věřících“. Tato snaha o udržení zájmu a pozornosti společenství ho někdy natolik zaneprazdňuje, že ztrácí ze zřetele to jediné podstatné: svou vlastní aktivní účast a osobní bezprostřední styk s Bohem. Horlivě a tvořivě komunikuje s lidem na úkor komunikace s Bohem, takže se pro něho stalo nepředstavitelné, že by měl být obrácen tváří k Bohu. Potřebuje nezbytně lidový jazyk, protože vede dialog především s lidem. Posvátný liturgický jazyk na komunikaci s Bohem nepotřebuje. Mše se přetvořila na společenskou akci. (Mnohé chrámy podle toho upravily svůj interiér, nejednou s politováníhodnou nešetrností k charakteru vzácné historické stavby).

Je sice pravda, že takové dovedně zaranžované mešní „spolčo“ může někomu připadat docela sympatické a při následném „agapé“ je pak příležitost slovy i rukou si poklepat na rameno, jak se nám to představení vydařilo. Ale co z toho, když Bůh zůstal při tom podobně stranou, jako byl odsunut stranou jeho svatostánek, aby svou božskou vznešeností „nezastínil“ reformou instalovanou postavu předsedajícího.

Není divu, že když takto vychovaní kněží nemají své publikum k dispozici, pak necítí potřebu celebrovat, protože není pro koho vystupovat. U těch, kteří mají zpřítomňovat Krista, zprostředkovat jeho milosti a jeho dary, kteří mají být studnicí jeho lásky a jeho milosrdenství, nutně dochází postupně k vysychání pramene života. Odcizují se své Lásce, svému Pánu, jeho dobrota a blízkost se jim stává obtíží.

Halasná koncilní liturgická reforma tak ve skutečnosti zmrazila a zmrazuje nezbytnou víru a lásku, u jednoho dříve, u druhého později. Kdo se nezbaví mentality toho koncilu a jeho deforem, kráčí, třeba nevědomky, po široké cestě, která nakonec neústí jinam než do záhuby.

Ale z této skutečnosti vyplývá další velmi závažný problém. Jestliže si dnešní kněz neumí představit, co by u oltáře dělal bez publika, pak vystupuje do popředí kritická otázka: s jakým úmyslem vůbec přistupuje k oltáři (respektive ke „stolu“)? Splňuje při takovém pojetí mešního obřadu vůbec ještě nezbytné podmínky pro platné slavení mše svaté? Jaká je vůbec jeho víra? Jaké má vůbec pojetí o své kněžské identitě, o podstatě svého poslání, o svých závazcích vůči Bohu, vůči Církvi bojující a církvi trpící? Kolik těchto „večeří Páně “ je vůbec platnou mešní obětí? Nejsou nešťastní věřící nejednou obětí velké kamufláže?

Takové jsou plody oné až neobvyklé osobní angažovanosti Pavla VI. na přestavbě mešního obřadu, kterou si může čtenář připomenout v textech Boj o liturgii. Co jiného se dalo čekat od díla, ke kterému si povolal svobodného zednáře arcibiskupa Bugniniho a dal mu k ruce šest protestantských a dva židovské poradce. Smutné žně této nešťastné setby sklízíme a ještě zřejmě dlouho sklízet budeme.

Pro konfrontaci si můžete porovnat, jak o mši svaté smýšleli světci jako P. Pio, či P. Crawley, anebo se můžete seznámit se zasvěceným výkladem, který nabízí nejvyšší autorita, neboť kdo je povolanější vyložit nám tajemství mše svaté a podstatu a velikost kněžství, než sám jeho Zakladatel, jehož důvěrná sdělení nám zaznamenala a předala ctihodná služebnice Boží Conchita Armida. Tato teologie kněžství, jak ji vykládá sám Ježíš Kristus, to je ten nejcennější a nevyčerpatelný pramen, který by měl ustavičně provázet každého bohoslovce, kněze, biskupa i papeže jako bezpečné a nezbytné vademecum, jak se líbit Pánu. Zatím však stojí bohužel v knižních regálech jako poklad, který teprve čeká a čeká na objevitele, který pak s radostí nad ním půjde, prodá všechno co má, a koupí ten poklad.

Ukázkou této Pánovy dobrotivosti a moudrosti nechť jsou tři z jejích příznačných kapitol: „V čem spočívá přetvoření kněze v Krista“, „Kněz žijící Eucharistií“ a „Úmysly při slavení Eucharistie“. Texty byly zapsány ve dvacátých letech minulého století a církevně schváleny v rámci procesu blahořečení Conchity Armidy. Kéž by byly nejen schváleny, ale i náležitě využity, neboť stále platí Pánova slova:

Kdyby mě můj lid uposlechl, kdyby chodil po mých cestách, hned bych pokořil jeho nepřátele, obrátil bych ruku proti jeho protivníkům. Ti, kdo Hospodina nenávidí, by se vtírali do jeho přízně, svůj lid bych sytil bílou pšenicí a medem za skály.

Ale můj národ na můj hlas nedbal..(Ž 80)

-lš-