Církev a její lidé

14.9.2018

Odvážné odhalení vnitrocírkevních skandálů, se kterým vystoupil arcibiskup Carlo Maria Viganò, se setkalo se souhlasem velkého množství věřících, ale současně vyvolalo nevoli těch, kteří jsou přesvědčeni, že celá záležitost se měla přikrýt mlčením, protože to představitele církve diskredituje.

Tato touha chránit církev je pochopitelná, jestliže se jedná o skandál, který je zcela ojedinělý. Jiná situace nastává, jestliže je nemorálnost prezentována jako pravidlo, nebo je již tak rozšířená, že je přijímána jako něco normálního.

V tomto případě je veřejná obžaloba prvním krokem k nezbytné reformě mravů. Prolomit mlčení je povinností pastýře, jak k tomu napomíná sv. Řehoř Veliký: Co jiného je strach pastýře říct pravdu, než krýt záda nepříteli svým mlčením?Jestliže bubnuje k obraně stáda, vytváří proti nepříteli ochrannou zeď kolem domu Izraelcova. Z toho důvodu Pán napomíná Izaiáše: Křič z plna hrdla, neber na nic ohled, pozvedni svůj hlas jako polnici (Iz 58,1).

Na počátku hříšného mlčení je často nedostatečné rozlišování mezi církví a lidmi církve, ať už jsou to prostí věřící, biskupové nebo kardinálové, či papež. Jedním z důvodů tohoto zmatku je právě ohrožení autority zapletené do skandálů.

Čím vyšší je jejich hodnost, tím více tíhnou k tomu, aby se s církví identifikovali. Tím, že přisuzují dobro a zlo bez rozlišování jednoho od druhého. Ve skutečnosti dobro se týká pouze církve, zatímco všechno zlo jde pouze na vrub lidem, kteří ji představují.

Z toho důvodu církev nikdy nemůže být hříšnicí. Jak napsal P. Roger T. Camel OP (1920 – 1998), církev žádá Pána za odpuštění hříchů, kterých se dopustila nikoliv ona, ale kterých se dopouštějí její děti v míře, v jaké neposlouchají svou matku (Breve apologia della Chiesa di sempre, Editrice Ichtys, Albano Laziale 2007, p. 91).

Všechny údy církve, ať jsou to ty, které vyučují, nebo ty, které se učí, jsou lidé, jejichž přirozenost je zraněna dědičným hříchem. Ani křest nečiní lidi neschopnými hříchu, ani svátostný řád členů hierarchie. Samotný nejvyšší pastýř může hřešit a může se mýlit, pokud právě neaplikuje charizma neomylnosti.

Je třeba připomenout, že církev netvoří věřící, jak je tomu u lidských společností, utvořených z lidí, ze kterých se skládají, a které přestanou existovat, když se tito lidé rozejdou.

Říkat „my jsme církev“, je mylné, protože příslušnost pokřtěných k církvi nevyplývá z jejich vůle: Je to sám Kristus, který je zve, aby se stali součástí jeho církve, a opakuje každému: Ne vy jste si zvolili mne, ale já jsem vyvolil vás (Jan 15,16). Církev založená Ježíšem Kristem má konstituci lidsky-božskou: lidsky, protože lidé jsou její pasivní a materiální složkou, utvářenou všemi věřícími, ať už jsou to příslušníci kléru nebo laici; je nadpřirozenou a božskou pro svou duši.

Ježíš Kristus, její Hlava, je jejím základem, Duch Svatý je jejím nadpřirozeným oživovatelem. Církev tedy není svatá svatostí svých členů, nýbrž jsou to její členové, kteří jsou svatí díky milosti Ježíše Krista, která ji řídí, a díky Duchu Svatému, který ji oživuje. Tedy přisuzovat církvi viny je totéž jako obviňovat Ježíše Krista a Ducha Svatého. Od nich pochází všechno dobré, totiž všechno, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, nevinné, co slouží dobré pověsti (Fil 4, 8) a od lidí církve pochází všechno zlé: zlořády, skandály, svévole, násilí, hanebnosti, svatokrádeže.

Pasionista Enrico Zoffoli (1915 – 1996) věnoval tomuto tématu několik pěkných stránek: nemá vůbec zájem zakrývat viny špatných křesťanů, nehodných kněží, zbabělých, netečných, neslušných a arogantních pastýřů. Hloupý a neužitečný by byl záměr bránit jejich důvod, obhajovat jejich odpovědnost, snižovat důsledky jejich omylů, odvolávat se na historické souvislosti a kontexty jednotlivých situací, aby se všechno vysvětlilo a všechno schválilo. (Chiesa e uomini di Chiesa, Edizioni Segno, Udine 1994, p. 41).

Dnes je v církvi velká špína, jak řekl jednou kardinál Ratzinger při Křížové cestě na Velký pátek 2005, která předcházela jeho nástupu na Petrův stolec. Jak málo víry je v tolika teoriích, jak mnoho prázdných slov. Jaká špína je v církvi právě mezi těmi, kteří svým kněžstvím by měli zcela náležet Jemu (Kristu).

Svědectví Mons. Viganò je záslužné, protože vyneslo tuto špínu na světlo a zdůrazňuje naléhavost díla očisty církve. Musí být jasno, že chování nehodných biskupů a kněží se neřídí morálními dogmaty církve, ale představuje jejich zradu, protože znamená popření zákona evangelia.

Svět, který obviňuje církev za její hříchy, ji obviňuje, že porušuje mravní řád: ale podle jakého zákona a nauky si svět troufá církev obviňovat? Životní filozofie, kterou vyznává svět, je relativismus, podle kterého neexistují absolutní pravdy a jediným zákonem pro člověka je život zbavený zákonů: výsledkem je hedonismus, který za jedinou formu štěstí pokládá uspokojováni vlastních rozkoší a pudů. Jak může svět, zbavený všech principů, posuzovat církev, když jen ona má absolutní a neměnnou nauku.

Moderní svět, dítě principů Francouzské revoluce rozvíjí ideje libertinistického markýze de Sade (1740 – 1814), směs volné lásky, svobodného rouhání a naprosté svobody při popírání a ničení všech zásad víry a morálky, jak tomu bylo ve dnech dobytí Bastily, kde byl Sade právě vězněn. Výsledkem všeho toho byl rozpad morálky a zákonů občanského soužití, což přivodilo epochu nejtemnějších století v dějinách.

Život církve jsou také dějiny zrady, dezerce a odpadu, odmítání odpovědi na Boží milost. Ale tuto tragickou slabost vždy současně provází mimořádná věrnost: pády, jakkoliv strašné, u mnoha údů církve se proplétají vždy s hrdinstvím a ctností mnoha jejích synů a dcer.

Řeka svatosti vytéká z probodeného Kristova boku bohatě v průběhu všech staletí: jsou to mučedníci, kteří čelí dravcům v Koloseu, jsou to poustevníci, kteří opouštějí svět, aby trávili život v pokání, jsou to misionáři, kteří se vypravují až k nejzazším končinám světa, jsou to neohrožení vyznavači víry, kteří bojují s rozkoly a herezemi; jsou to kontemplativní řeholnice, které podporují svou modlitbou obránce církve a křesťanské civilizace; jsou to všichni ti, kteří různými cestami sjednocují svou vůli s vůlí Boží. Svatá Terezie z Lisieux chtěla shromáždit všechna tato povolání v jediném nejvyšším úkonu víry.

Světci jsou každý zcela jiný, ale pro všechny je společné jejich spojení s Bohem. A tato jednota, která nikdy nevezme zasvé, působí, že církev, ještě dříve než je jedna, katolická a a apoštolská, je především dokonale svatá. Svatost církve nezávisí na svatosti jejích členů, je to svatost ontologická, bytostná, protože je spojena se samotnou její přirozeností. K tomu, aby se církev mohla nazývat svatou, nepotřebuje, aby všechny její děti nutně žily svatě: postačí, že díky životnímu toku Ducha Svatého i malá část z nich setrvává v hrdinné věrnosti evangeliu právě v dobách zkoušky.

Roberto de Mattei, Chiesa Cattolica