K obsahu dnešní velké slavnosti vrací se naše vyznání víry po celý rok větou: „Vystoupil na nebesa, usedl po pravici Otce.“ Je to vlastně původní a prvotní svátek vrcholné oslavy Božího Syna jakožto Krista Krále, který je současně oslavou nevýslovného tajemství a zázraku: Boží Syn dosáhl svého od věčnosti stanoveného cíle: nevrací se k Otci jen sám o sobě, ale současně pozvedá k nejvyšší důstojnosti i vykoupené lidství, které sám přijal a posvětil. Na Boží trůn usedl Jeden z nás. Tím je dovršena, potvrzena a korunována jediná podoba kultu, kterým chce být Bůh uctíván a oslavován a kterému On sám naučil své tvory. Je naší nejvyšší ctí a samozřejmou povinností vzdát mu dnes důstojný hold a obnovit slib věrnosti svému Králi i jeho svatému zákonu.

Jediná opravdová bohopocta je spojena a podmíněna samou podstatou Boha, kterého oslavuje a uctívá: Jeho jedinečnost nespočívá pouze v tom, že skutečně  je, nýbrž v tom, čím od věčnosti nejvyšším, nejdokonalejším a nejsvětějším způsobem žije.

Jediný Bůh může být Bohem jen ve svém svrchovaném a nerozdílném trinitárním společenství. Jeho bytí se naplňuje v nekonečné Lásce, s jakou jakožto Otec plodí sobě rovného Syna a jakou jakožto Syn miluje Otce. Boží bytí je ustavičné a nevyčerpatelné sdílení nejsvětějšího svrchovaného božského Života, věčný koloběh života tří božských Osob v jejich nevyčerpatelném a překypujícím sebedarování.

To, co nám vtělený Boží Syn přišel zjevit, do čeho nás přišel zasvětit a učinit účastnými, je velkorysá nabídka podílu na tomto životě, naroubování tvora na Boží život, sjednocení, ztotožnění s Bohem. Boží Syn sestoupil k člověku s tím záměrem, aby ono nekonečné zalíbení lásky, které má Otec v něm, mohl nacházet i v každém z nás pro naši podobnost, pro naše spojení a sjednocení se Synem. Cílem lidského života je dosažení co nejvěrnějšího živého obrazu Syna a jeho zrcadlení v člověku.

Je možno v této Boží výlučnosti a nenapodobitelné jedinečnosti spatřovat třeba jen stín nesnášenlivosti? Není zcela logické, že to, co není shodné se Synem, se Otci nikdy nemůže líbit? My nemůžeme nabízet Otci, aby hledal zalíbení v naší odlišnosti, protože jakoukoliv odlišnost od jediného pravého Boha nemohl inspiroval nikdo jiný než jeho Nepřítel. Proto také veškerá pluralita, všechna různost a nesoulad s jediným, věčným a nekonečným Dobrem, plností Krásy a Pravdy je předem sama sebou odsouzena k nekonečnému odloučení, tedy k věčném soužení.

Když do důsledku a nekompromisně zvážíme a domyslíme skutečný obsah a smysl Ježíšova odkazu v jeho jedinečném a nepřekonatelném evangeliu, musí nám být zcela jasné, že Boží Syn nám nepřišel představit nějaký další konkurenční model náboženství, který má soutěžit s těmi již existujícími či s těmi, která se ještě objeví. Pokud se někdo zajímá, odkud se vůbec vzala všechna ta ostatní, třeba světová, která nemohou být nic jiného než pseudonáboženství, která těžce postihla tento svět, odpovídá nám Hospodář zcela jednoznačně a nesmlouvavě: člověk Nepřítel to učinil.

To jsou tedy skutečnosti, které dávají pravý smysl všemu tomu, čemu Pán své učedníky po tři léta učil, co vykonal a vytrpěl a co jim také znovu zdůraznil při svém loučení jako svou „svatou závěť“ a „poslední vůli“, než se vrátil ze země k Otci. Tato jeho trvale platná slova je třeba číst a přijímat s největší úctou, pozorností a vděčností:

Nesestoupil jsem z nebe, abych konal vůli svou, ale vůli toho, který mě poslal. A proto jako mne poslal Otec i já posílám vás.

Jděte tedy, získejte mi za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal (Mt 28, 19).

Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům počínaje od Jeruzaléma byly odpuštěny hříchy. K tomu budete vyzbrojeni mocí z výsosti (Lk 24, 44-49).

Až na vás sestoupí Duch Svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země (Sk 1, 8).

Nic víc a nic méně.

Můžeme tedy jen znovu konstatovat, že katolické náboženství se nebetyčně vymyká z řady všech ostatních ‚vyznání‘. Přináší lidem pozvání a poselství, jehož obsah nemá nikde jinde obdoby: je to poselství o samotné podstatě a smyslu bytí a o tom, co rozhoduje o věčném životě člověka v Bohu a s Bohem.

Každý Kristův učedník se musí podle jeho vzoru naučit závažnému rozlišování: Rozhodné odmítání všech jiných poselství a nauk není důvodem ani pokynem k pohrdání a nevraživosti vůči nevěrcům a jinověrcům. Katolíkovi musí být z hloubi srdce líto každého z nich, se kterým se setká i kterého třeba nikdy neuvidí. My přece nemůžeme být lhostejní k žádnému lidskému osudu. Stali jsme se přece pro ně Boží adopcí povolanými a zplnomocněnými prostředníky a posly nejvýš milujícího Boha. Jeho lásku a radost jsme zdarma neobdrželi proto, abychom si ji ponechali jen pro sebe. Pokud nejsme jejími štědrými a neúnavnými šiřiteli i za cenu vlastního života, nejsme podobni jeho Synu ani nositeli a podílníky Lásky. Tak jako nekonečná blaženost a láska samotného Boha spočívá v jeho nezištném sebedarování, tak tomu musí být i u každého, kdo chce mít s ním podíl. Jinak klameme sami sebe, těšíme se jen ze své sebelásky a sebezalíbení a vystavujeme se smrtelnému nebezpečí. Jestliže se totiž před svým Pánem ocitneme jako služebníci ničemní a nešlechetní s prázdnýma rukama, můžeme nakonec sdílet trpký osud těch, kteří naší vinou a naší pohodlností nepoznali životně nezbytnou pravdu o trojjediném Bohu a jeho Synu Ježíši Kristu.

Učedníci a služebníci Ježíše Krista nemohou dělat, co si sami usmyslí. Byli obdařeni zvláštní nadpřirozenou mocí nikoliv k pouhému vytváření pozemské solidarity mezi lidmi, ale k šíření uzavírání věčného přátelství s jediným pravým Bohem, jedním ve třech osobách, tedy k odpuštění hříchů ve jménu Ježíše Krista ukřižovaného a zmrtvýchvstalého. S žádným jiným poselstvím a celoživotním úkolem jsme nebyli vysláni. Zabývat se něčím jiným je alibismus, zbabělost, zrada, lenost a znesvěcení posvátného poslání a daru. Jakoby lékař vybavený mocí a prostředky k úplnému a trvalému uzdravení nemocných a umírajících zcela zamlčel svou moc, své prostředky a své skutečné poslání a myslel si přitom, co pro ně nevykonal, když s nimi navázal přátelství a jak byl k nim tolerantní, když zcela pomlčel o jejich smrtelné chorobě i o jediné cestě k uzdravení.

Svět postrádá mír nikoliv proto, že nejsou uzavřena přátelství, ale proto, že v lidských srdcích se zabydlel hřích, tedy sám ďábel a jeho plody. Jejich přátelství slouží jen k tomu, aby démonické síly mohly nerušeně spolupracovat a bez překážek působit a šířit své plody a zlo.

Jestliže členové církve Ježíšem Kristem zvláště proto založené, povolaní a vybavení zvláštní mocí, aby hlásali pokání a pokřtili všechny národy, nehlásají neúnavně Krista a pokání a místo toho obracejí pozornost k nabubřelým frázím o toleranci, humanitě, bratrství, spolupráci, přátelství, charitě či ekumenismu, degradují trestuhodně sami sebe i Kristovu církev v očích všech, jimž měla přinést spásu. I kdyby těmto zbloudilým představitelům tleskal a oslavoval je celý svět, nic jim to neprospěje. Budou sdílet osud těch, které uvedli do záhuby, protože jim svým přitakáním bláhově schvalovali jejich klamnou bezbožnou cestu. Ekumenismus se stal krycím názvem pro polyteismus.

Při nesmírném množství darů a milostí, jimiž nás Pán zahrnuje, nás také plným právem varoval již před 2500 lety: „Řeknu-li já bezbožnému: „Smrtí zemřeš!“, a nebudeš-li ho varovati, nebudeš-li mu domlouvat, aby se odvrátil od své bezbožné cesty a byl živ, a on, bezbožník, umře ve své nepravosti, budu jeho krev vymáhat z tvé ruky (Ez 3,19).

Čiňme proto pokání, abychom mohli intronizaci Krále – Bohočlověka oslavovat s kajícím srdcem a nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy!

29. května 2014

-lš-