Amoris laetitia je jen zrnko písku proti znesvěcení panujícímu v církvi

Jsme v roce 1994. Jeden muž Boží, pater Enrico Zoffoli z řádu pasionistů napsal několik stránek s titulem:

Církev a lidé církve – apologetika naruby

Stránky, které by bylo potřeba znovu přečíst a promeditovat, abychom jasně pochopili to, co se událo už před mnoha lety i před samotnou touto knížečkou. Stránky, které dnes představují drahocenný poklad pro toho, kdo chce žít v Pravdě a nikoli pěstovat lež, která, jak každý dobře ví, náleží Zlému.

Stránky se otevírají, a to nikoliv náhodou tímto citátem: Děti, poslední hodina je tu. Jak jste slyšeli, Antikrist přichází, a teď se skutečně objevilo mnoho antikristů. Z toho můžeme poznat, že poslední hodina je tady. Oni sice vyšli z našeho středu, ale nebyli z nás. (1 Jan, 18n)

Záměrem Zoffoliho bylo napsat vysvětlení, proč „potřebuje církev ke své obraně, aby byla poznána a představena světu a dějinám tak, jak ji Ježíš skutečně zamýšlel a založil“. To ostatní, co se týká církve, „je vyzařování její vitality a výkupné síly, anebo selhání a zrada nehodných synů, ve kterých má svět poznat a odsoudit pouze sám sebe“.

Není třeba bát se o Církev – tvrdí Zoffoli – ani o její Hlavu, která převyšuje všechny mocnosti temnot: On porazil svět. Strach je třeba živit kvůli lidem, které Matka Církev svolává, shromažďuje, znovuzrozuje, doprovází, očišťuje, zachraňuje, aniž by znásilňovala rozsudek, zůstavit je jako potenciální hříšníky a de facto velmi často podstoupila skrze ně obrat, zradu.

Zoffoli upozorňuje, že je třeba se zabývat jednáním těchto lidí »kvůli neurčitému osudu nás všech, nikoliv kvůli této Církvi, která nepotřebuje nikoho, zatímco všichni potřebují ji, která jako svátost spásy jen trpělivě očekává, napravuje, odpouští a triumfuje nad lidskou zatvrzelostí a hloupostí.

Jaký je počátek této zrady? Není to Bergoglio – jak si mnozí myslí – ani Amoris laetitia, jak mnozí věří, a tím méně prostřednost věcí, vyjadřovaná jeho skutky a projevy, které nikoliv náhodou nejsou nikdy oděny pláštěm neomylnosti, protože byly záměrně utkány soukromými skutky jeho magisteria, nebo přímo jako projevy (v telefonu či v letadle) které působí nejtěžší škody vůči duším, jež by měly být naopak vedeny ke spáse Kristovým náměstkem, který má jedinou povinnost: střežit a předávat poklad víry.

Původcem, chce-li to někdo vědět, je zběsilá bouře modernismu, »skutečné syntézy všech herezí, hydry tisícerých pokušení«, jak ji nazývá Zoffoli, která zuří již asi jedno století. Naukové úchylky modernismu se staly ještě zákeřnější, všude pronikají, všude jsou přijímány »s příslovečnou dvojznačností jazyka, jaký je vlastní intrikánům«, říká Zoffoli – docentům v katolických seminářích, katolických univerzitách, v institucích věd o náboženství.

A Pravda? Intrikáni ji rozmělňují. Když se tak děje, Kristus se vědomě a bolestně vzdaluje od lidí, protože On je Pravda, Jedna a Jediná Pravda. Velké publikum – říká Zoffoli – se oddává bludu, a tak ho absorbuje a asimiluje, že dnes jen málokdo je schopen rozlišit jeho rozdíl od pravdy. Její teoretická rovina je pro mnohé jakoby bezcenná, uznávají prakticky za pravé jen prožívané pravdy, chápané v relativistickém a historizujícím smyslu… totiž v její dimenzi lidské a sociální, která dovoluje opustit v jiném řádu definovaná dogmata a absolutní etické normy.

Z toho se rodí názvy – slyšíme, jak jimi dnešní dny plýtvají – prázdné a neužitečné vzhledem ke spáse, kterou Bůh ve své nekonečné dobrotě a milosrdenství nabízí lidstvu postiženému dědičným hříchem. Tak se předkládá k věření, že Osoba – Dogma – Kristus si zvolil kříž, aby si vytvořil zásobu konkrétních odpovědí na problémy lidského života (nedostatek práce, chudobu, solidaritu vlídného přijetí nebo míru, který se tak podobá tomu, čeho chce dosáhnout Novus Ordo Mundi, ale který je na hony vzdálen od pokoje, o jakém mluví Kristus), a který Církev – jím založená – se má přetvořit na jakýsi druh asistenčního bytí, zříci se své přirozenosti a svého poslání, které je pouze a jen metafyzické.

Spekulativní rovina metafysická a právně teologická už nejsou k ničemu, protože jsou překonány nároky, zcela cizími slovům Slova: onen ekumenismus, který je předkládán a praktikován tak, že musí ignorovat Kristovu nauku, jak ji svěřil apoštolům a své Církvi: »Dána je mi veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy a učte všechny národy. Křtěte je ve jménu Otce i Syna i Duch Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa« ( Mt 28, 18.5-20).

Základem této nauky je láska, jakou Druhá Osoba Trojice v jednotě s Otcem a Duchem Svatým živí skrze své vztahy celé lidstvo. Zoffoli píše: »Pravá Církev se pozná jedině podle této nauky zcela protikladné proti rozšířené tendenci ateistického humanismu nesčetných lidí Církve, kteří nesou odpovědnost za desakralizaci, která rozvrací biblickou exegezi, dogmatickou teologii, liturgické slavení, kanonické zákonodárství, etické principy a pastorační kritéria. Dezorientace věřících je totální, trýznivá a obecné zpustošení stoupá až k samému vrcholu těch, od nichž lidé slyší projevy a přijímají rady, jsou přítomni na jejich obřadech a vnímají jejich způsoby, jak jdou s dobou, s obsahem úplně cizím a scestným, takže vyvolávají podezření, že křesťanství je nesmírný podvod.

Podvod, podle Zoffoliho, se vyznačoval v oněch letech zvláště v těchto bodech:

První: Reálná přítomnost v Eucharistii.

Jak říká Zoffoli, je těžké v ni ještě věřit, »když řádní a mimořádní služebníci vystavují Nejsvětější Svátost profanaci a svatokrádežím, když odstavují svatostánky do koutů chrámů bez světla a bez květů, opomíjejí poklekání a vysmívají se každému projevu víry.

Druhý: Mše svatá jako oběť.

»Mše, říká Zoffoli, vyznívá jako útok početného nezodpovědného kléru, který ji odmítá slavit jako oběť a trvá na pouhém pojmu hostiny s podporou projevů neúcty, zábavy a hlučného veselí… Kněží a mniši … rebelové v Církvi, dospívají do stavu, že pokládají za zneužití pouhé individuální mše slavené bez účasti věřících«.

Třetí bod: transsubstanciace.

»Navádějí k nevíře, tvrdí Zoffoli, a demonstrují, že nikdy nepochopili zázrak přepodstatnění, a učí, že v úlomcích hostie se ruší reálná přítomnost Páně. Vůbec nepřejí eucharistickému kultu, když často a s arogancí ukládají zvláště dětem, aby přijímaly Eucharistii do rukou.

A konečně: Dogma o vykoupení.

Zoffoli píše: »Po staletí se opakovalo: Deus, qui nobis sub Sacamento mirabili Passionis Tuae memoriam reliquisti. Místo toho se říká nyní: …zanechal jsi nám památku na Tvé Velikonoce… Liturgisté, autoři nové formy, ani všichni nevědí, že po tisíciletí – podle přesného slovníku italštiny chápou lidé výraz Pasqua jako svátek připomínající zmrtvýchvstání, ale vůbec ne jeho Umučení? I poslední z věřících ví, že jedna věc je zmrtvýchvstání jako přechod ze smrti do života a jiná umučení jako přechod ze života do smrti. A v našem případě je to právě Kristova smrt, ve které se Kristus obětoval, a nikoliv zmrtvýchvstání, čím smířil naše hříchy a zajistil nám spásu.

Zoffoliho komentář, napsaný – opakuji – 1994, představuje nejlepší odpověď těm, kteří vědomě ignorují skutečnosti, které vidí, ale podrobně rozebírají poznámky na okraji stránek Amoris laetitia: vidí prst, aniž by pohlédli na měsíc, aniž by vyslovili zdravý úsudek, jak to Kristus požadoval činit s předměty této země.

Zoffoli píše: »Tyto a jiné ničemnosti si dovolují šířit určití mužové Církve, podle nichž kázeňské normy kanonického práva a liturgické předpisy mají pouze fakultativní a orientační platnost a přenechávají všechno spontánnosti podle svědomí jednoho každého… Ostatně – při obecném zesměšňování – opakují s iritujícím přesvědčením, že Pán hledí na srdce a jeho milosrdenství všechno doplní; pro něho je zcela zbytečná kontrola ze strany představených a byla by to urážka lidské osobnosti používat dokonce sankce… Nakonec … ústí do žvanění … že všichni jsou určeni ke spáse a mají usilovat, aby v časných a společenských věcech byli klidní a plni důvěry, protože peklo je pozůstatkem překonané katecheze a bylo by v rozporu s univerzálností a účinností Vykoupení.

Neřekl snad Bergoglio 23. srpna 2017, když mluvil o obrazu konce dějin, že se bude jednat o „nesmírnou oponu, kam Bůh přijme všechny lidi, aby zde definitivně přebývali spolu s ním? Nepoznamenal snad 11. října 2017, že „koncem dějin je milosrdný Ježíš a všechno bude spaseno. Všechno.“? Nezapomněl snad Bergoglio15. října 2017 komentovat také slova: »Tam bude pláč a skřípění zubů«?

Závěr těchto stránek patera Zoffoliho, který si jistě nemohl představit, že horlivost ve znesvěcování se stane tak výslovnou a autoritativní, tak rozšířenou a pustošící, obsahuje tvrzení, které plně sdílíme: »V ‚knězi‘ člověk nemůže potlačit Krista; neboť lidská přirozenost v něm nikdy nemůže učinit neúčinnou milost jeho kněžství; toto kněžství v plánu Prozřetelnosti je stejně nutné – skrze analogii – jako bylo nutné samotné vtělení Slova. (…) Mohli jsme sami osobně konstatovat, že často, když se mluví o dogmatech a neměnných mravních normách, dochází k projevům nevíry a pohrdání u těchto kněží i laiků, kteří jsou jakoby posedlí démonem bezbřehé svobody. Jenomže oni – ubozí a nešťastní lidé církve – protože nejsou Církev, nemohou mluvit jejím jménem: jsou anti-církev. Je třeba se za ně modlit, aby se vzpamatovali, ale je třeba na ně také veřejně upozornit, aby mnoho věřících, dobrých, ale naivních, neupadlo do léčky jejich arogance.

Doba poslední hodiny, hodiny antikristů, jak píše svatý Jan – a hodiny falešného proroka, který ho předchází, je onen čas, v němž právě žijeme. Jsme teprve na počátku. Nyní je to jasné. Je potřeba času, aby Pravda zvítězila definitivně, ve své podstatě, ve své kráse, ve své Královské důstojnosti. Tento čas duchovního boje, který bude velmi tuhý, však nesnáší pronášení polopravd. Kristus od nás žádá, abychom žili v plné Pravdě a křičeli ji ze střech, protože souboj, který nás čeká, není proti lidem, ale proti mocnostem temnoty. To jsou ti, kteří se opíjeli polopravdami. Následovníci Toho, který se dal přibít na Kříž, vědí, že polopravdami je dlážděna cesta do pekla.

Danilo Quinto

¨