Adventní úvava Mons. Viganò

Veni, ut facias salutem in terris, in caelo gaudium.

„Quaere, inquit, servum tuum, quoniam mandata tua non sum oblitus.“

Veni ergo, Domine Jesu, quaere servum tuum, quaere lassam ovem tuam; veni, pastor, quaere sicut oves Joseph. Erravit ovis tua, dum tu moraris, dum tu versaris in montibus. Dimitte nonaginta novem oves tuas, et veni unam ovem quaerere quae erravit. Veni sine canibus, veni sine malis operariis, veni sine mercenario, qui per januam introire non noverit. Veni sine adjutore, sine nuntio, jam dudum te expecto venturum; scio enim venturum, quoniam mandata tua non sum oblitus. Veni non cum virga, sed cum caritate spirituque mansuetudinis. [1]

Posvátné období adventu je starobylé a nacházíme o něm zmínku někdy v pátém století jako o období liturgického roku, který je určeno k přípravě na Narození našeho Pána Ježíše Krista podle těla. Advent je totiž začátkem liturgického roku, který nám umožňuje využít příležitosti následovat hlas Církve se svatými úmysly.

Kázeň pokání a půstu během postní doby v přípravě na Velikonoce je jistě apoštolského původu, zatímco kázeň v expectatione Domini (očekávání Pána) je pozdější a inspirovaná tou první, ale méně přísná a přešla během staletí pouze na zdrženlivost v některých dnech týdne. „Je pravda, že svatý Petr Damián v jedenáctém století ještě předpokládá, že adventní půst trval čtyřicet dní, a že svatý Ludvík o dvě století později ho v této míře dodržoval i nadále; ale možná ho tento svatý král praktikoval tímto způsobem z podnětu zvláštní zbožnosti“ [2]. Měkkost moderních generací vedla k měkkosti moderní doby. Lenost moderních generací přiměla mateřskou moudrost církve, aby zmírnila přísnost minulosti, aniž by nám bránila v jejím dobrovolném praktikování; ale možná nás současná situace vede k tomu, abychom považovali za přiměřené – právě proto, že není vnucené – odříkání, které praktikovali naši předkové v poslušnosti církevnímu předpisu.

Liturgie adventní doby vděčí za mnohé dílu svatého Řehoře Velikého, nejen za texty oficia a mše, ale také za samotné skladby zpěvu. Starobylý tropus Sanctissimus namque, který uvádí introitus Ad te levavi první neděle adventní, připomíná vnuknutí svatého papeže Duchem svatým, který se zjevil v podobě holubice [3]. Původně se zrodil v počtu šesti týdnů a poté pěti, mezi koncem 9. a začátkem 10. století se počet týdnů přípravy na svaté Vánoce snížil na čtyři, takže je staré nejméně tisíc let. Ambrosiánská církev stále zachovává šest týdnů, celkem dvaačtyřicet dní, po vzoru postní doby.

Svatý Ambrož, lékař a učitel církve, patří mezi první autory homilií na téma adventu. Tuto meditaci bych rád zahájil modlitbou z Komentáře k Žalmu 118. Incipit modlitby Quaere, inquit, servum tuum. Jak sami vidíte, celý text je prošpikován citáty z Písma svatého: ne proto, aby se předváděl biblickou kulturou, kterou svatý milánský biskup jistě měl, ale kvůli znalosti Božího slova, která je plodem důvěrné a pro duši téměř životně důležité vytrvalosti, tak jako je vzduch nezbytný pro dýchání. Tato vytrvalost vedla svatého Ambrože k tomu, že sám mluvil i psal s použitím slov posvátného autora, ne proto, že by chtěl kopírovat božskou Moudrost, ale proto, že si je natolik přivlastnil a opakoval, aniž by si toho téměř všiml.

Když přistupujeme ke spisům těchto světců téměř jako pohani, můžeme se cítit poněkud dezorientovaní a zmatení, ale máme-li tu milost zapojit se do liturgické modlitby účastí na mši svaté a recitací Božského oficia v tradiční formě, zjistíme, že je to hlas samotné církve, který nás provází v tomto rozjímání nad Písmem, a to hned od pozvánky na matutinum. A to platí i pro adventní liturgii: Regem venturum Dominum, venite adoremus, zpívá se v první modlitbě, která se intonuje uprostřed noci, když očekáváme východ pravého nepřemoženého slunce. Po této slavnostní výzvě k uctívání božského Krále následuje začátek knihy proroka Izaiáše, který zní jako přísné pokárání jeho lidu:

.“Slyšte, nebesa, slyš, země, takto mluví Hospodin: ‚Vychoval jsem děti, ale vzbouřily se proti mně. Vůl zná svého pána a osel jesle svého pána, ale Izrael to neví, můj lid to nechápe. Běda vám, hříšný lide, lide nepravosti! Vy zlí, zkažení synové! Opustili Hospodina, pohrdli Svatým Izraele, obrátili se zpět. Proč si stále přejete být zasaženi a hromadíte vzpouru? Celá hlava je nemocná, celé srdce chřadne. Od chodidel nohou až po temeno hlavy nemáš nic zdravého, jen rány a modřiny a otevřené vředy, které nebyly vyčištěny, obvázány ani ošetřeny olejem“ (Iz 1,2-6).

Prorokova věštba ukazuje Hospodinovo rozhořčení nad nevěrností jeho lidu, který se tvrdošíjně vzpouzí proti jeho svatému zákonu. Doslovný či historický smysl [4] Izajášova verše o Židech je však doplněn smyslem morálním, tedy o tom, co máme dělat. Proto se k nám obrací Boží Velebnost – „Takto mluví Hospodin“ (tamtéž, 2), aby nás znovu napomenula, ukázala nám naše zrady a podnítila nás k obrácení.

Když tedy prosíme Pána, aby nás vysvobodil de ore leonis et de profundo lacu, (ze lví tlamy a hlubokého jezera) uvědomujeme si, jak málo si zasloužíme Boží milosrdenství, jak nehodní jsme jeho milosti a jak si zasloužíme jeho tresty. Deus, qui culpa offenderis, pœnitentia placaris… (Bože, jenž jsi hříchem urážen a pokáním usmiřován). K prostitucím – jak je nazývá Písmo -, do nichž upadli Židé, se připojují nové a mnohem horší prostituce nikoli lidu, jemuž byl Vykupitel zaslíben, ale toho, co se zrodilo z jeho boku, mystického Těla samotného Vykupitele; resp. těch, kteří se nazývají katolíky, ale svou nevěrou zneuctívají Beránkovu nevěstu jako členové sestupující i učící církve. Nový Izrael se neukázal o nic méně vzpurný než starý a nový římský sanhedrin není o nic méně vinný než ti, kdo vyrobili zlaté tele a nabídli je k uctívání Židům. Jestliže tedy Prorok hrozí strašnými pohromami těm, kdo neposlechli Pána, aniž by viděli přicházejícího Mesiáše, oč větší musí být slova Proroka „posledních časů“ před vzpourou lidstva vykoupeného Krví tohoto božského Mesiáše, které mohlo vidět naplnění Proroctví a Vtělení druhé Osoby Nejsvětější Trojice?

V dramatické krizi, která postihuje Kristovu církev již šedesát let a která se dnes ukazuje v celé své závažnosti, prosí pusillus grex (maličné stádce) svého Pána, aby ušetřil zbloudilé lidstvo, když zkaženost a odpadlictví pronikly i do posvátných prostor a až na nejvyšší práh. A je to pusillus, protože většina těch, kteří byli obnoveni ve křtu a zasloužili si tak být nazýváni „Božími dětmi“, pod vedením žoldáků a falešných pastýřů denně popírá zaslíbení tohoto křtu.

Pomyslete na to, kolik je věřících, kteří vyrostli v naprosté neznalosti základů víry, přestože navštěvovali katechismus, jsou ponořeni do heretických filozofických a teologických nauk, přesvědčeni, že všechna náboženství jsou rovnocenná; že člověk není zraněn prvotní vinou, ale je od přírody dobrý; že stát musí ignorovat pravé náboženství a tolerovat bludy; že posláním církve není věčná spása duší a jejich obrácení ke Kristu, ale ochrana životního prostředí a nevybíravé přijímání přistěhovalců. Pomyslete na všechny, kteří, ačkoli plní sváteční přikázání, nevědí, že ve svaté hostii je obsaženo Tělo, Krev, Duše a Božství našeho Pána, a myslí si, že je to jen symbol; pomyslete na všechny, kteří jsou přesvědčeni, že stačí, aby se kajícně klaněli sami sobě, aby mohli přijmout svaté přijímání, aniž by si představili, jaká muka visí nad těmi, kdo přijímají Tělo a Krev Páně nehodně. Pomyslete na to, kolik kněží, kolik řeholníků, kolik řeholnic a sester věří, že koncil přinesl do církve závan obnovy, že podpořil znalost Písma svatého nebo že umožnil laikům porozumět liturgii, kterou dosud masy ignorovaly a kterou žárlivě střežila kasta rigidního a netolerantního kléru. Pomyslete na ty, kteří v něm viděli nezničitelný maják proti temnotám světa, žulovou a nedobytnou pevnost proti útokům „moderní“ mentality, rozšířené nemorálnosti, obranu života od početí až po jeho přirozený konec.

A konečně, pomyslete na nezadržitelné uspokojení Kristových nepřátel, když vidí jeho Církev skleslou před světem, jeho ideologií smrti, modloslužbou státu, moci, peněz, mýty falešné vědy; Církev, která je ochotna popřít svou vlastní slavnou minulost, zfalšovat víru a morálku, které ji naučil náš Pán, zkazit svou liturgii, aby se zalíbila heretikům a sektářům: Ani nejblouznivější blouznění nejhoršího zednáře nemohlo doufat, že se naplní Voltairův výkřik: Écrasez l’infame! (Zničte ji, hanebnici!)

V adventu stojíme symbolicky před branami chrámu, podobně jako na Popeleční středu v postní době, a zpovzdálí sledujeme, co se děje na oltáři: zde narození Krále Izraele, tam jeho utrpení, smrt a vzkříšení. Představme si, že předtím, než budeme připuštěni na svaté místo, musíme jako jednotlivci i jako součást církevního těla podstoupit zpytování svědomí. K uctívání Krále králů, Pána pánů se můžeme přiblížit jen tehdy, když na jedné straně chápeme nekonečné Dobro, které se nám nabízí v plenkách v jeslích, a na druhé straně naši absolutní nehodnost, kterou nutně musí doprovázet hrůza z našich hříchů, bolest z toho, že jsme Boha nekonečně urazili, a touha odčinit spáchané zlo pokáním a dobrými skutky. Musíme si také uvědomit, že jako živí členové Církve máme také kolektivní odpovědnost za chyby ostatních věřících a našich pastýřů a jako občané máme odpovědnost za veřejné chyby národů. Společenství svatých nám totiž umožňuje sdílet s očistnými dušemi a blahoslavenými dušemi v nebi jejich zásluhy, abychom nesrovnatelně účinněji vyvážili ono „společenství zlých“, které způsobuje, že účinky zlých skutků dopadají na jejich bližní, zejména na ostatní lidi, kteří jsou nepřáteli Boha.

„Pojď ke mně, který jsi sužován útokem nebezpečných vlků,“ volá svatý Ambrož. „Přijď ke mně, který jsi byl vyhnán z ráje a do jehož ran už dávno pronikly hadí jedy, ke mně ty, který jsi se zatoulal daleko od svých stád na těch horách“.

Začínáme si uvědomovat, že nás obléhají draví vlci: ti, kteří rozsévají bludy, ti, kteří kazí morálku, ti, kteří šíří smrt a zoufalství, kteří nás chtějí zabít v duši ještě dříve, než nás zabijí v těle. Uvědomujeme si, jak povrchní, hloupí a pyšní jsme byli, když jsme se nechali oklamat falešnými sliby světa, těla a ďábla; jak nepravdivá byla slova těch, kteří od vyhnání našich praotců stále opakují stejná pokušení, využívají našich slabostí, využívají naší pýchy nebo neřestí, aby nás přiměli padnout a stáhli nás s sebou do pekla. Zapomněli jsme, že jsme byli vyhnáni z pozemského ráje, že neseme stopy hadího jedovatého kousnutí, že jsme zhřešili, když jsme opustili bezpečnou pastvinu pravé víry a nechali se svést světem, tělem, ďáblem. Kdybychom totiž žili s vědomím své prvotní viny – která je také vinou kolektivní a navíc dědičnou – a všeho zla, které pácháme a dovolujeme páchat; kdybychom rozjímali o své neschopnosti spasit se jinak než skrze nadpřirozenou pomoc, kterou nám Bůh uděluje skrze svou Milost; kdybychom sami sebe nepřesvědčili, že mnohé naše činy jsou těžkým proviněním proti Božímu Majestátu a že si zasloužíme být vymazáni z povrchu zemského způsobem mnohem horším, než jaký se stal obyvatelům Sodomy a Gomory, pak bychom ani nepotřebovali, aby nás Dobrý pastýř přišel hledat, abychom devadesát devět ovcí nechali bezpečně v horách, kde na ně „draví vlci nemohou zaútočit“.

Svatý biskup dodává: „Přijďte bez psů, přijďte bez špatných dělníků, přijďte bez námezdního sluhy, který neumí projít dveřmi. Přijďte bez pomocníka, bez posla“, protože psi, špatní dělníci a námezdní služebníci jsou postavy pomíjivé, určené k zániku, k rozptýlení dechem Božích úst, i když se v této chvíli zdá, že jim patří svět. „Přijď tedy a hledej své ovce ne prostřednictvím služebníků a nájemníků, ale osobně.“ Nevěrní služebníci nás vyzývají, abychom byli „odolní“ a „inkluzivní“, abychom naslouchali „křiku Matky Země“ [5], abychom se podrobili očkování sérem vyrobeným z potracených plodů; žoldnéř, „cujus non sunt oves propriæ“ (jemuž ovce nepatří…) nás rozptyluje, opouští, neodhání divoké vlky a netrestá špatné pracovníky, spíše je povzbuzuje.

Proč by tedy měl Pán přijít? Proč ho můžeme požádat: „Přijď osobně“? Svatý Ambrož odpovídá v modlitbě citátem žalmisty: „Vždyť jsem nezapomněl na tvá přikázání“ (Ž 118,176). Naše poslušnost Boží vůli nachází dokonalou shodu – a božský příklad – v poslušnosti věčného Syna Otce, který od věčnosti času přijal vtělení, utrpení a smrt pro naši spásu: „Tehdy jsem řekl: Hle, přicházím – neboť je o mně psáno ve svitku knihy -, abych plnil tvou vůli, Bože“ (Žd 10,7). Pán přichází v poslušnosti Otci a my musíme očekávat jeho příchod tím, že budeme poslušní vůli Nejsvětější Trojice, „neboť jsem nezapomněl na tvá přikázání“.

Důvodem, proč si můžeme být jisti, že Pán přijde a vysvobodí nás z náporu vlků a zlého vlivu zlých pracovníků a námezdníků, je to, že nesmíme zapomínat na to, co nám přikázal; nesmíme zaujmout jeho místo tím, že budeme rozhodovat, co je dobré a co zlé; nesmíme následovat zástupy do propasti z lidské slušnosti, zbabělosti nebo spoluviny, ale zůstat jako devadesát devět ovcí na bezpečných pastvinách Církve svaté, „neboť draví vlci je nemohou napadnout, dokud jsou v horách“, blíže Bohu tím, že jsou odděleni od pozemských věcí. Stejně tak musíme projevovat svatou pokoru a uznávat sami sebe za hříšníky: „Pojď a vyhledej jednu ovci, která zabloudila“, protože „ty sám můžeš obrátit zbloudilé ovce a nezarmoutíš ty, od nichž jsi zabloudil“, tedy katolíky všech dob, kteří zůstali věrní, v bezpečí před vlky na vysokých pastvinách. „A i oni se budou radovat z návratu hříšníka“.

Ambrožova modlitba pokračuje velmi hlubokým a výstižným vyjádřením: „Přijmi mě v těle, které padlo v Adamovi. Přijmi mě ne od Sáry, ale od Marie, abych byla nejen neporušenou pannou, ale pannou, která je vlivem milosti imunní vůči každé poskvrně hříchu.“ V nejsvětější Marii, Sancta Virgo virginum, nacházíme Prostřednici všech milostí: v ní, nejčistším stvoření, se vtělilo věčné Otcovo Slovo, z ní se zrodil na svět Spasitel; skrze ni jsme představeni jejímu božskému Synu a díky jejím zásluhám můžeme být přijati „v těle, které padlo v Adamovi“, na základě Milosti, která nám navrací přátelství s Bohem. Výborný bod k rozjímání, který nás připraví na svaté Vánoce.

Je tu však ještě jedna velmi důležitá úvaha, kterou svatý Ambrož ponechává na konci své modlitby: „Vezmi mě ke kříži, který dává spásu poutníkům, v němž jediném je odpočinek pro unavené, v němž jediném budou žít všichni, kdo umírají.“ Všechno se točí kolem Kristova kříže, jež vystupuje v čase i na věčnosti jako znamení rozporu, protože nám připomíná, že je nástrojem Vykoupení, záchrany pro bloudící, odpočinku pro unavené, života pro umírající.

Miniatura Pacina di Buonaguida [6] ze 14. století nabízí velmi vzácný a mimořádně symbolický obraz: Pán stoupá po žebříku – scala virtutum – na kříž, aby zdůraznil dobrovolnost své Oběti a „paradox“ své dvojí přirozenosti. V ikonografii 17. století se opakovaně objevuje obraz Ježíška spícího na kříži [7], což je výslovná narážka na Boží lásku a Kristovu oběť. Vánoce a Velikonoce jsou neodmyslitelně spjaty, takže při přípravě na Spasitelovo narození musíme vždy uvažovat jako o středu a opěrném bodu právě o kříži, na němž spočívá Ježíšek a po němž po mystickém žebříku stoupá neposkvrněný Beránek. Tam musíme dojít i my, protože jedině na kříži najdeme spásu, když budeme následovat Pána: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme denně svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23).

„Veni, ut facias salutem in terris, in cœlo gaudium“, „Přijď a přines spásu na zemi, radost v nebi“. Kéž je to naše výzva během svaté doby adventní, abychom se duchovně připravili na zkoušky, které nás čekají.

28. listopadu

Carlo Maria Viganò Corrispondenze Romana

1] „Pojď tedy, Pane Ježíši, hledej svého služebníka [Ž 118,176], hledej své unavené ovce. Pojď, pastýři, hledej, jako Josef hledal ovce [Gn 37,14]. Bloudí od tvých ovcí, zatímco ty se zdržuješ, zatímco bloudíš v horách. Nech svých devadesát devět ovcí jít a přijď a najdi tu jednu ovci, která zbloudila [Mt 18,12 a násl.; Lk 15,4]. Přijďte bez psů, přijďte bez zlých dělníků, přijďte bez námezdního služebníka, který neumí projít dveřmi [J 10,1-7]. Přijďte bez pomocníka, bez posla. Už dlouho čekám na tvůj příchod. Vím, že přijdeš, neboť jsem nezapomněl na tvá přikázání [Ž 118,176]. Nepřicházejte s holí, ale s láskou a v duchu mírnosti [Kor 4,21].“ – Sancti Ambrosii Episcopi Expositio Psalmi CXVIII, 22, 28.

[2] Dom Prosper Guéranger, Liturgický rok, I. Advent – Vánoce – půst – pašije, přel. it. P. Graziani, Alba, 1959, s. 21-26.

[3] „Sanctissimus namque Gregorius cum preces effunderet ad Dominum ut musicum donum ei desuper in carminibus dedisset, tunc descendit Spiritus Sanctus super eum, in specie columbæ, et illustravit cor ejus, et sic demum exortus est canere, ita dicendo: Ad te levavi…“. – Trop k introitu první neděle adventní – srov. https://gregobase.selapa.net/chant.php?id=4654.

[4] Littera gesta docet, quid credas allegoria, moralis quid agas, quo tendas anagogia (Písmo učí, co se stalo, alegorie, čemu máš věřit, morálka, co máš dělat, anagogie cíl, o který máš usilovat) – Mikuláš z Lyry, Postilla in Gal., 4, 3.

[5] Srov. https://www.vaticannews.va/it/papa/news/2021-10/ebook-papa-francesco-laudato-si.html a https://www.avvenire.it/opinioni/pagine/il-grido-della-terra-e-dei-poveri.

[6] Viz https://scriptoriumdaily.com/ladder-at-the-cross/ – Obraz Giottovy školy s totožným námětem se nachází v klášteře Sant’Antonio in Polesine ve Ferraře. Viz také Anna Eörsi, Haec scala significat ascensum virtutum. Poznámky k ikonografii Krista vystupujícího na kříž po žebříku – https://arthist.elte.hu/Tanarok/EorsiA/Fulltexts/Idegen/l%E9tra_a.htm

[7] Viz například obraz Guida Reniho: Ježíšek spící na kříži, olej na plátně, asi 1625.