Podle tradičního kalendáře oslaví církev v neděli svátek Svaté Rodiny. Náš Pán Spasitel ustanovil svátost manželství a jeho zákony nikoli jako břemeno, které zatěžuje a znevýhodňuje křesťany uprostřed pohanského světa, ale jako vyvolené místo Božího požehnání, jehož pravzorem byl chudý domek nazaretský a jeho tři svatí obyvatelé. Tato rodina byla svatá a požehnaná, protože byli svatí její členové. To je nezbytná podmínka pro každou katolickou rodinu a pro zdárný růst budoucích generací. K tomu cíli pozvedl Pán Ježíš manželství a rodinu na svátost, t. j. instituci provázenou a zahrnovanou mimořádným požehnáním a zvláštními milostmi stavu. Toto místo je proto tak posvátné a chráněné, protože je to místo, kde se scházejí ke spolupráci nikoliv dva, ale tři: manželský pár se má stát proto jednou, nerozlučnou bytostí, kterou si posvětil a povolal ke spolupráci sám Bůh. Pohlavní styk je navýsost posvátná záležitost, při které se člověk podílí na Božím absolutním altruismu neboli bezmezné stvořitelské lásce: na nezištném darování existence a života nové lidské bytosti, která má přijít na svět, aby se jednou věčně radovala ve slávě svého Stvořitele.

Dobrotivý Bůh, který chce být osobně přítomen v každém ze svých dětí, a proto nás sytí svým tělem svou krví, chce být mezi svými tvory přítomen i svým trinitárním vnitřním životem. Manželství a rodina se má stát živým obrazem a podobenstvím věčného plození Syna z Otce a věčné lásky Ducha Svatého. V manželské dvojici jsou si muž a žena navzájem velkým Božím darem, když mohou a mají tvořit Bohem posvěcenou nadpřirozenou jednotu. Rozdělit tuto nerozdílnou jednotu znamená roztrhat to, co Bůh k svému obrazu a blaženosti lidí spojil. Tak jako Otec žije tím, že miluje Syna, tak Syn žije tím že miluje Otce. Obdobné musí být soužití manželů. Svátostně spojených neodvolatelnou láskou Každý z nich přijal odpovědnost za pozemský i věčný život svého partnera. S tímto vědomím se jeden druhému zcel bezvýhradně odevzdávají nejen před oltářem, ale i při posvátném spojení k zplození nového života k Boží slávě. V tom je zdroj jejich pozemské i věčné blaženosti, která vysoko překračuje pouhou tělesnou rozkoš. Kněz, který přijímá jejich manželský slib, a nezajistil, aby si byli plně vědomi tohoto Božího daru a posvátného poslání do všech důsledků, dopouští se velké křivdy vůči těmto lidem i nemalé viny před Bohem a je spoluodpovědný za všechny jejich budoucí chybné kroky, kterých se v důsledku své nepřipravenosti a nevědomosti dopustí.

Tyto milosti však tečou jen posvátnými kanály víry, čistoty, pokory a kajícnosti. Tak jako dokázal Bůh vybudovat v lůně matky ideální „inkubátor“ pro vznik a vývoj křehkého a něžného lidského plodu, tak také vybudoval inkubátor lidství a duchovního života v rodinném krbu prosyceném láskou, věrností a obětavostí, kde milující rodiče představují živý a konkrétní obraz živého Boha, podle něhož se formuje nemírně tvárná, ale křehká a něžná lidská duše. Své Církvi svěřil Pán všechny prostředky k vytvoření a provozu těchto nenahraditelných inkubátorů. Mimo tato Boží lůna lidství vyrůstají potenciální barbaři.

Tuto jedinečnou instituci pro zachování a rozvoj lidského rodu jakožto Božích dětí, Bohu i člověku s velkou nenávistí závidí jejich Nepřítel. Proto usiluje všemožně učinit z této záležitosti pro lidstvo tak nezbytné a nenahraditelné bolavé místo a Achillovu patu a zvrátit ji v úplný opak: v sobecké zneužívání pohlavního pudu a v legalizaci jednání, které vede k záměrnému zmaření nového života. Degradoval tuto lidskou vznešenost a schopnost na pouhý „sex“, rozkoš, vášeň, zábavu a potěšení zcela odtrženou od původního poslání a svedl člověka, aby se místo spolupráce s milujícím Bohem zapojil do jeho rouhavého výsměchu Bohu, dárci života. Je třeba konstatovat, že je v tomto svém projektu více než úspěšný.

Především v posledním půl století se mu odbouráním všech přirozených zábran a tabu podařilo nastartovat šíření zcela protipřirozeného vývoje a nastolit přímo sebevražedný životní styl, který se velmi markantně projevuje ve dvou vnitřně spojitých oblastech: biologickým vymíráním nejvyspělejších společností, spojeným se současnou narůstající ztrátou samotných základů lidskosti, tedy lidského charakteru, přirozených lidských hodnot a lidských zásad, a to právě u nejvyspělejší části lidstva, která své původní vyspělosti dosáhla jedině díky svým někdejším křesťanským kořenům.

Ďábel velmi dobře ví, že ani ke zničení církve není účinnějšího prostředku než nabouráním rodiny. Tento plán mu nesmírně usnadňuje současný hluboký úpadek víry. Církev totiž právě do tohoto kritického období vstoupila nejen nepřipravena, ale dokonce zcela odzbrojena a zdemobilizována falešným optimismem a neuvěřitelně zaslepena modernismem, který si na svém koncilu pod účinným vnitřním vlivem vlastních nepřátel prakticky osvojila

Výsledek koncilní deviace charaktirizuje Mons. Gherardini  těmito slovy:“ Předmětem zesměšňování se staly nejen předkoncilní obřady a pobožnosti, ale také obsahy a nauka počínaje sv. Tomášem a jeho metodou; „učitelský úřad se stal terčem kritiky – případ encykliky Humanae vitae je toho otřesným dokladem – je bezostyšně odmítán, zvláště pokud použije tón a styl minulosti. Ve zjednodušování a banálním protikladu progresista – tradicionalista bylo anulováno dvacet staletí dějin a svědectví evangelia, aby mohla začít nová koncilní církev“.

Výsledky koncilu si nemohou vynachválit úhlavní nepřátelé církve. Francouzský časopis lóže Velkého Orientu L´Humanisme napsal v roce 1968 zcela otevřeně: „Mezi pilíři, které se nejsnáze hroutí, vidíme učitelskou moc: neomylnost, která od I. Vatikána byla považována za dobře opevněnou, musí nyní vzdorovat bouři odporu manželů u příležitosti encykliky Humanae vitae; víra v ‚reálnou přítomnost‘, kterou mohla církev předkládat středověkým masám, mizí, jak postupuje společné přijímání svátostí a společné slavení bohoslužeb s protestantskými pastory; posvěcený charakter kněží ustupuje duchu doby, od nynějška se děje pohyb od základny směrem nahoru jako v každé demokracii. Vidíme postupné mizení ontologického a metafyzického charakteru svátostí, úpadek zpovědi, protože z hříchu, jak nám ho odkázalo dědictví biblického pesimismu, se stává anachronický pojem…. Církev prožívá koperníkovskou revoluci svého druhu, je to gigantická revoluce, která nese v sobě předehru našeho vítězství.“

Episkopáty zemí jako Německa, Francie, Belgie a Holandska, USA a Kanady zasadily svátosti manželství těžkou ránu, když v pokoncilní době reagovaly na sexuální revoluci tím, bojkotovaly encykliku Humanae vitae a tolerovaly šíření zcela subjektivistické morálky v otázkách pohlavního styku a aplikace nastupujících antikoncepčních prostředků. Znamenalo to masové vpuštění egoismu do instituce, kterou Bůh založil na bezvýhradné lásce. Pomýlenou interpretací „radostné“ zvěsti převládlo v církvi Kristu odcizené křesťanství neochotné k sebezáporu a oběti.

Smrtonosný egoismus vlastní zpohanštělému světu se rozbujel neuvěřitelným způsobem a byl korunován jakožto takřka nedotknutelné a svrchované právo na sebeuspokojení. Tomuto obecně akceptovanému statu quo padly za oběť nesčíslné počty nenarozených lidských životů a zcela logicky i stále rostoucí počet manželství, která troskotají pod nesnesitelnou tíhou rostoucího individuálního i společenského sobectví.

Se ztroskotanci z rozpadlých manželství, jejichž žádosti zahlcují církevní soudy, si nyní církev neví rady. Vzniká takřka neřešitelný bludný kruh. Churavějící manželství nemohou plnit svou nezastupitelnou výchovnou funkci, a jejich nepřipravení potomci proto nejsou schopní zakládat hodnotná a kvalitní manželství podle Božího obrazu, a tak se krize stále více prohlubuje.

Zcela marná je opakovaná mobilizace církve k nové evangelizaci, která nutně troskotá na tom, že bylo rozleptáno místo primární a nenahraditelné evangelizace, která začíná již v mateřském lůně a musí nezbytně pokračovat ve svatém prostředí svatých křesťanských rodin. Bez této primární evangelizace ztrácí navíc církev vyhlídky na nová kněžská a řeholní povolání. Trvalým pomníkem této smrtelné krize jsou opuštěné klášterní objekty, které byly po staletí místem požehnání, modliteb a obětí, a nyní opuštěné čekají na nové profánní využití.

Než se vůbec odváží jednat o posvátnosti manželství, měli by preláti podrobit velké sebekritice svou vlastní kvalifikaci, která vykazuje závažné defekty, jak vyplývá z různých prohlášení a výroků. Svým celosvětovým amatérským dotazníkem Vatikán jenom přilil oleje do ohně. Převážná většina ve víře nevzdělaných věřících není vůbec schopna poskytnout kvalifikované odpovědi, ale cítí se touto akcí povzbuzena, aby prosazovala svá liberalistická očekávání a stupňovala nátlak na uvolnění „přísných a zastaralých přikázání“.

Běda vám pastýři! Nerozpoznali jste ďáblovu nástrahu ani jste neuchránili stáda před vlky za ovce převlečenými. Již před sto lety vás svatý Pius X. varoval: Žádný biskup by o tom neměl pochybovat, že krajně nebezpečná skupina, kterou encyklika Pascendi Dominici gregis demaskovala, se nevzdala svého cíle narušovat mír v církvi. Ve skutečnosti nepřestali hledat nové společníky v této své tajné organizaci a vlévají jed svých názorů do žil křesťanské společnosti. Tito lidé jsou tím obávanějšími protivníky, čím blíže nám stojí (Motu prorio Sacrorum Antisticum 1. září 1910). Nejdříve jste nejen zanedbávali nezbytnou a nenahraditelnou výchovu víry, ale přímo sami rozrušili svědomí a morálku svých věřících tolerovaným liberalismem, a nyní stojíte bezradně nad těmi, kteří na to doplatili a které máte sami na svědomí. Jste na velkém omylu, jestli se domníváte, že jim pomůžete, když se pokusíte „upravit“ poslední Bohem stanovené závory věrnosti a práva, jimiž Stvořitel neodvolatelně chrání nezrušitelnost manželství. Bůh vám dal moc hříchy odpouštět, ale nikoliv rušit. Zastavte se dokud je čas, než si sami vykopete hrob.

Běda pastýřům, kteří pasou sami sebe, jsou to mraky bez vody sem tam honěné větry, stromy bez plodů, dvakrát odumřelé, vykořeněné, divoké mořské vlny, které vyvrhují svou špínu, bludné hvězdy, pro které je připravena nejhlubší tma!  Toto praví Panovník Hospodin: Hle, chystám se na ty pastýře, budu je volat k odpovědnosti za své ovce (Jud 1,13; Ez 34, 10).

Tato slova nejsou plodem škarohlídství ani pesimismu. Potřebu volat ze všech sil o pomoc nepociťuje ten, kdo si lebedí, ale kdo si uvědomuje, že bezmocně visí nad propastí.