Kdyby měli dnes Evropané odpovídat na otázku „Za koho pokládají lidé Syna člověka?“, není těžké si představit, jaké odpovědi by převládaly. Ani od těch, kteří nesou Kristovo jméno, neuslyšel by už Pán vždy jednoznačnou a pravdě odpovídající výpověď. Zdálo by se, že na kontinentě, který o sobě ještě tvrdí, že má křesťanské kořeny, by měl Kristus představovat přinejmenším něco jako oslavovaného, všemi uznávaného zakladatele, kterému vděčí za svou identitu. Dosavadní ráz krajiny v mnoha oblastech sice ještě nasvědčuje, že se nacházíme v křesťanské oblasti. Při jízdě, pokud cesta nevede lesem, se takřka stále objevuje vpravo či vlevo blízká či vzdálená kostelní věž, která vysoko nad okolní domy pozvedá znamení, které by mělo být naší chloubou, protože v něm je naše naděje, život a vzkříšení, skrze něj jsme byli spaseni a vysvobozeni. Bývalo to tedy pro naše předky vítané znamení, které chtěli mít pokud možno často na očích, ať už byli doma či na poli nebo na cestách. Bohužel, v lidských srdcích a myslích už tak vysoko pozdvižené kříže sotva nacházíme. Do 21. století jsme vstupovali Jubilejním rokem s nadějemi, že po století bezbožeckých režimů, krveprolití a zvěrstev bude následovat období návratu ke křesťanským i lidským hodnotám a ke Kristu. Ale vývoj v prvním desetiletí tomu nenasvědčuje. Stále častěji se setkáváme s opačným a dokonce oficiálním požadavkem: „Pryč s ním!“

Čím se Ukřižovaný provinil, že už i jeho pouhé zobrazení začíná být tak nežádoucí? Oficiálně se to zdůvodňuje ohledem na jinověrce. Ale spíše to vypadá tak, že pokud se někde taková stížnost jinověrců či bezvěrců opravdu vyskytla, stala se vítanou záminkou k uplatnění odmítavého a nesnášenlivého postoje, který se skrývá pod pokryteckým pláštíkem svobody a tolerance.

Ježíšova neodpustitelná vina by se dala formulovat stejně jako před dvěma tisíci lety: protiví se císaři. Dnes už sice nemáme císaře, ale máme různé parlamenty a Ježíš si dovoluje nesouhlasit s jejich rozhodováním. Osobuje si právo mluvit nám do našeho způsobu života, do našich vymožeností, do naší osvobozené a emancipované morálky. Nechce schválit to, co schvalujeme my.

Kdyby se byl Pilát podrobněji informoval o skutečném životě obžalovaného, kterého mu židovští předáci předvedli, musel by se dovědět, že to, čím se nejvíce vyznačoval, nebylo pobuřování, ale především milosrdná láska k lidem: kudy chodil, prokazoval trpícím, postiženým a hříšníkům dobrodiní. Pokud také vystupoval jako učitel, hlásal zásady, které by každý vládce u svých poddaných mohl jedině uvítat. Ježíšovou „škaredou chybou“ však bylo, že odsuzoval pokryteckou morálku, a ta se vyskytovala především u těch, kteří si osobovali moc a právo.

Těsně předtím, než byl poslán na smrt, vrátil zrak slepému od narození. Při vyšetřování, které následovalo, padla několikrát podobná otázka, jakou dal Ježíš svým učedníkům. Kdo je to? A při té příležitosti se ukázalo, že k správnému poznání, kdo je Ježíš, více než vzdělanost a erudici potřebuje člověk selský rozum a upřímné, nezaujaté srdce. Při výslechu uzdraveného slepce zaútočili na něho farizeové s prohlášením: „My víme, že ten člověk je hříšník.“ Ale s takovým výrokem u tohoto prostého, ale bystrého mládence vůbec nepochodili. Neshodovalo se to s jeho bezprostřední osobní zkušeností. Naopak, přistihl své vyšetřovatele při zaujatosti: „Řekl jsem vám to, a neslyšeli jste! Proč to chcete opět slyšet? Copak chcete i vy být jeho učedníky?“ Když se ohradili tvrzením „Nevíme o něm, odkud je“, uzdravený svůj argument ještě podtrhl: „To je divné, že to nevíte, odkud je, když mi otevřel oči. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby nebyl od Boha, nemohl by to učinit.“ Na to už nenašli jinou odpověď, než že ho vyhnali ven.

Co bylo prostému a negramotnému člověku zcela jasné, to vzdělaným předákům nešlo na rozum z jednoho prostého důvodu: nechtěli to slyšet. Ani evidentní pravda nepřesvědčí toho, kdo ji nechce přijmout. Tento příklad ukazuje, jak můžeme sami klást překážky svému poznání. Mohlo by se zdát, že je to handicap našeho poznávání. Ve skutečnosti je to důkaz, jak Bůh respektuje naši svobodu. Nechce připustit, aby nás zde na zemi pravda, a především pravda o něm samém, jakkoliv „znásilňovala“. Zařídil to tak, že i evidentní pravdu o Bohu přijímáme, jestliže chceme, nikoliv proto, že musíme. Proto se Ježíš uzdraveného ptá: „Věříš v Syna člověka?“ Věřit mohu jen tehdy, jestliže chci. Mládenec dává najevo otevřenost k opravdovému a svobodnému přijetí pravdy: „Kdo je to, abych v něho uvěřil?“ „Viděls ho, mluví s tebou!“ A oslovený vyznal víru tak, že „padl před ním na kolena“. Pán Ježíš mu nepřikazoval: „Klekni si a pokloň se mi!“ Bylo to klanění jakožto spontánní gesto toho, kdo opravdu uvěřil.

Ačkoliv toto spontánní gesto stojí až na samém konci „poznávacího řetězce“, může být pro někoho překážkou již na samém počátku. Velmi často si klademe podmínku, že přiznáme Synu člověka jen takovou identitu, abychom nemuseli „padnout před ním na kolena“.

Velice milujeme vlastní moc, a proto nemáme příliš v lásce moc, která by nás mohla přesahovat, které bychom se měli podřídit. Zkusme se zeptat uzdraveného, který byl od narození nevidomý, a nyní vidí správně, jaký je jeho názor na Ježíšovu moc. Vidí nyní jen díky této moci, která ho nekonečně přesahuje: „Kdyby tento nebyl od Boha, nemohl by to učinit.“ Není to u mnoha lidí naopak něco jako vrozená slepota, když se na Boží moc dívají jako na něco, co nás omezuje či ohrožuje, protože se obávají podřízenosti? Ježíš vysvětluje učedníkům, že mu Otec poslal tohoto slepého od narození právě proto, aby se na něm zjevily Boží skutky, tedy aby nám na něm ukázal, jak Bůh vůči nám uplatňuje svou moc. Všimněme si dobře: Ten slepý o nic neprosil. Nedovolával se uzdravení. Dokonce ani nevěděl, proč to s ním Ježíš dělá, ale přijal jeho moc, podřídil se jí, šel se umýt, a když se vrátil, viděl. Když se měl malomocný Náman vykoupat v Jordánu, cítil se dotčen. Ještě že ho jeho lidé přemluvili. Nakonec si dal říct, a byl očištěn. Většina je těch, kteří si říct nedají.

Proč žádá Ježíš od nás víru? Protože to je jediný způsob, jak „uchopit“ to, co jinak všechny naše smysly a kapacity překračuje. A proč překračuje? Protože je nekonečně větší než my. Je to moc všemohoucího, ale současně nejdobrotivějšího Boha, která nás ani v nejmenším nechce ani nemůže ohrožovat ani omezovat, ale obdarovává nás tak štědře, že si to sotva můžeme představit. Je zajímavé, že právě těm lidem, kteří si zakládají na své erudici, uniká základní filozofický princip: že svrchovaná, nejvyšší Moc je nemůže ohrožovat, že nemůže vykonat nic zlého, protože něco takového je v rozporu s její stejně nejvyšší dobrotou a samou její podstatou. Právě těm „nejmoudřejším“ dělá jejich moudrost obtíže pochopit, že na Boha právě pro jeho tak nekonečnou moc je naprosté spolehnutí.

Proto Bůh poslal na svět svého Syna, aby nás o tom přesvědčil. Když chodil a dobře činil, lidé pociťovali, že učí jako ten, který má moc. Cítili jeho božskou autoritu, neboť moc jeho nauky nesměřovala nikam jinam než moc, kterou projevoval jako dobrodinec nemocných, posedlých a hříšných: přišel zachraňovat to, co zahynulo. Ale jak o něm prohlásil Simeon, všechno jeho konání a hlásání je jedněm ku povstání, jiným k pádu. Povstáním je pro ty, kteří si uvědomují, že potřebují povstat. Pádem je pro ty, kteří tvrdošíjně tvrdí, že stojí, a odmítají Ježíšovu nabídnutou ruku, protože by tím přiznali, že nestojí. Tak dovršují svůj pád, protože jim není pomoci.

Může dnes někdo vůbec ve světě komunikace a informací říct, že o Kristu neslyšel? I nařízení, že znamení kříže nesmí viset na stěně nebo na krku či na oděvu, je svým způsobem hlásáním, že Kristus je někdo, kým je třeba se zabývat.

Již dříve, než Duch Svatý skrze Simeona oznámil, že se Boží Syn stane rozlišovacím znamením pro lidi, stal jím pro neviditelné duchy: ti jsou buďto s Ním, a jsou dobří, nebo jsou zlí, tertium non datur, neboli žádní neutrální neexistují. I zde na zemi je přijetí Ježíše, nebo jeho odmítání znamením vyvolení, nebo záhuby: „Jestliže neuvěříte, že Já to jsem, zemřete ve svých hříších.“ Co po nás vlastně Nazaretský chce? Nic než naše nejvyšší blaho. Zcela konkrétně: místo akademické diskuse, zda má či nemá např. člověk právo rozhodovat o životě dítěte, které má přijít na svět jako postižené, můžeme se na to podívat ze zcela praktického hlediska: V jakém světě se mohu cítit bezpečnější a spokojenější: ve světě, kde postižené dítě povytahují z mateřského lůna, aby mu „lékař“ mohl nejdříve vysát mozek, a tak se ho zbavit, nebo ve světě, kde mě obklopují lidé, kteří jsou plní lásky a i pro postižené dítě jsou připraveni obětovat svůj život? Více než dlouhé přesvědčování, co to znamená přijmout Ježíše, o co mu vlastně jde, vydá zajít do rodiny Woudeových a zakusit zde přímo záviděníhodnou podmaňující atmosféru lásky, vzájemnosti, obětavosti a bezpečí, která zde vládne. Není to přesně to, co mnozí tak marně hledají? Jen se zahleďte na fotografii  té požehnané rodiny. Celý ten houf šťastných lidí ( celkem 33) vzešel (nejen fyzicky, ale i duchovně) z lásky jedné věrné dvojice, která důsledně následovala Ježíše Krista. Nevypadalo by to s křesťanstvím (i lidstvím) u nás docela jinak, kdyby podstatná část křesťanských rodin hlásala evangelium takovým konkrétním příkladem?

Jestliže opravdu víme, KOMU jsme uvěřili, musíme jít za ním důsledně a nemůžeme balancovat mezi Kristem a Beliálem. Disponovat s Boží velkorysostí není v naší kompetenci. Spíše musíme pamatovat na to, že budeme skládat účty jak za všechny, kteří z nás a na nás měli poznat Krista, a nepoznali, tak i za ty, kteří měli od nás slyšet „Není ti dovoleno“, a neslyšeli.

-lš-