První dva listopadové dny opět obrátily naši pozornost k těm, kteří nás již předešli tam, kam i my nevyhnutelně míříme. Jejich věčný osud je již definitivně rozhodnut. Jedni z nich se již těší z nekonečné věčné blaženosti „v náručí Boží, odkud jsme vyšli“. Jiní rovněž našli milost u Boha, ale dosud ještě splácejí nevyrovnané dluhy, prožívají období svého krajně bolestného konečného očišťování, prozářeného nicméně radostným očekáváním zcela jistého okamžiku, kdy se navěky připojí k Božím vyvoleným. Obě tyto skupiny se v nejdůležitějším okamžiku svého svého života, jakým je přechod z tohoto slzavého údolí na věčnost, nacházeli v rozhodujícím stavu posvěcující milosti. Jako Boží přátelé byli uchráněni před největším neštěstím, které postihlo všechny ostatní: nezvratný pád do ohnivé propasti věčného zavržení. Pán Ježíš a mnoho světců bohužel tvrdí, že těch posledních je velká většina.

O těchto otázkách bychom měli do hloubky přemítat nejen v tomto předposledním měsíci roku, ale pokud možno trvale. Liturgie poslední a pak první neděle nového církevního roku nám tyto eschatologické otázky znovu důrazně představí, protože se jedná o samu podstatu a smysl všeho toho, co si celý církevní rok připomínáme: k čemu jsme byli stvořeni, co všechno Boží láska pro nás vykonala a co k tomuto dílu musíme přiložit my sami, abychom svého konečného cíle skutečně dosáhli.

Každému, kdo se nad těmito skutečnostmi aspoň trochu zamyslí, musí být jasné, že nic, absolutně nic z lidského života není důležitějšího a závažnějšího, než abychom na onen kritický okamžik přechodu do věčnosti byli dobře připraveni, s duší, která je v takovém vztahu k Bohu, aby mohla dosáhnout svého věčného cíle.

Dramatičnost odchodu ze světa zvyšuje navíc skutečnost, že nás provází nejen anděl strážný, ale také anděl padlý, který má eminentní zájem na naší věčné záhubě. Tak jako je člověk celý život vystaven jeho pokušením, tak se stává terčem jeho rozhodujících útoků právě v té nejkritičtější situaci své existence.

Církev jako pečlivá matka si byla vždy vědoma vážnosti a důležitosti této otázky: všechno, co z pověření svého Zakladatele vykonává, nesměřuje k ničemu jinému, než aby svým dětem pomáhala dosáhnout konečného cíle a uchránit se věčného neštěstí.

Tradiční liturgické obřady za zesnulé, ať mešní či pohřební se plně soustřeďují na pomoc duším, které právě odešly k Bohu. Prastaré modlitby těchto obřadů patří k tomu nejkrásnějšímu, s čím se v liturgii setkáváme, a to jak po obsahové stránce, tak pokud jde o jejich úchvatné zhudebnění v pokladnici gregoriánského chorálu. O jejich hluboké a uchvacující duchovní, náboženské i lidské hodnotě svědčí také skutečnost, že tyto texty a obřady nenechaly lhostejným žádného z největších světových hudebních skladatelů, kteří na jejich podkladě vytvořili díla tvořící ve všech případech vrcholy jejich tvorby.

Pro zarmoucené pozůstalé nemůže být větší útěchy, než být svědkem této nesmírné péče a lásky církve a stát se účastníkem těchto vroucích a naléhavých modliteb, které se dovolávají přímluvy a podpory doslova celého nebe. Bohužel, ty nejkrásnější a nejcennější modlitby byly po koncilu z obřadů vyloučeny.

Snad nikde nebyly zásahy liturgických reformátorů tak necitelné a přímo zhoubné jako právě v zádušních obřadech. Nepochopili totiž jejich pravý smysl: Věnovali větší pozornost pozůstalým než ubohým trpícím duším. Nesvědčí to ani o opravdové víře ani o zamýšleném citlivějším lidském přístupu.

Začíná to už změnou liturgické barvy. Kdyby někdo ze smutečních hostů přišel na pohřeb ve fialovém obleku, prapodivně by se vyjímal mezi ostatními. Po tisíc let černý ornát nikoho ‚nestrašil‘, protože tuto důstojnou a vážnou barvu si pro tyto situace zvolila sama lidská společnost jako nejpřirozenější a nejpřiměřenější. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími, doporučil nám svatý Pavel, a především v této tak vypjaté situaci, jakou je liturgické loučení se zesnulým, je obecně chápaná barva smutku projevem, že církev chce sdílet smutek pozůstalých, tak jako ho sdílel Pán s rodinou Lazarovou. Ačkoliv ve skutečnosti mají kněží na vybranou mezi černou a fialovou barvou, ze zcela nepochopitelných důvodů nikdo nemá odvahu vrátit se k původní autentické barvě, jakoby se tím dopouštěl něčeho nežádoucího.

Do těchto obřadů však kromě záměrných úprav reformátorů vstoupila i vlastní praxe a tvořivost současného duchovenstva, která jakoby chtěla ještě překonat novou koncepci smuteční liturgie. Ačkoliv o tom není v samotných liturgických textech nikde ani zmínky, stalo se takřka samozřejmostí vyhlašovat za hlavní smysl smutečního obřadu poděkování za život nebožtíka. Můžeme se tu a tam stát svědky dokonce pohřbů, které jsou zaranžovány jako jakási oslava a místní svatořečení. Někdy se i fialová liturgická barva jeví příliš ponurá, proto ji nahradí bílá, a v závěru obřadu je možno slyšet dokonce slavnostní chvalozpěv Te Deum! Naopak „úzkým profilem“ se stala vroucí modlitba za zemřelého či zemřelou, ačkoliv to je to nejdůležitější a jediné, co od nás nebožtík očekává.

Přes všechno pastorační „vylehčování“ zádušních obřadů, které stále vynalézavě stupňuje, se katolické pohřby stávají stále smutnější. Staly se tristní demonstrací vymírajícího křesťanství. Kdo z nás nezažil tuto situaci: Pozůstalí, umístění v předních lavicích všem na očích, nemají vůbec představu o tom, o co při tomto obřadu běží a ocitají se v trapné situaci, protože nevědí vůbec, jak si počínat. Mají děkovat za život svého předka, který jim sice předal život biologický, ale zůstal svým potomkům dlužen sémě onoho nejpodstatnějšího života, z něhož nyní sám skládá účty spravedlivému soudu, kterému se nemohou vyhnout ani jeho potomci. Ti bohužel s tělesnými ostatky nebožtíka pochovávají také víru svého rodu, která v něm žila po mnoho pokolení, až u tohoto posledního smutně končí. Zesnulý právě nyní naléhavě potřebuje mnoho, mnoho modliteb, ale jestliže své děti modlitbě nenaučil, sám se tak připravil o nezbytnou duchovní pomoc.

Jsou si smuteční hosté těchto skutečností, svého postavení a své spoluodpovědnosti před Bohem vůbec vědomi? A nejen oni. Možná, že pro mnohé je to jejich poslední setkání s knězem. Jenže pastýř duší, který se obává, aby je nepolekal černou barvou, má tím méně odvahu znepokojovat je i docela taktní připomínkou konečného smyslu lidského života. A tak jeho ústa mluví rutinně a pokud možno neutrálně. Nemělo by být toto bezprostřední setkání s eschatologickou realitou vážným mementem i pro něho? Kdy jindy než na rakví nebožtíka, za jehož spásu nese svůj díl odpovědnosti, by si měl připomenout Pánovo varování, že …ústa mluví, čeho je srdce plné… a z každého planého slova, které pronese, bude skládat účty v den soudu.

To, čeho se nepřipravený člověk při konečném setkání s Pánem nejvíce zděsí a co ho doslova zdrtí, bude nikoliv pohled na jeho neúprosnou spravedlnost, ale na jeho nepřijatou nekonečnou a tak zcela promarněnou lásku.