„Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském…, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili… Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali.“ Několikatisícové shromáždění, které slyšelo tato slova v den Letnic, nejen že neobvinilo Petra a jeho druhy z antisemitismu, ale naopak, proniklo jim to srdce, takže se ptali: „Co máme dělat?“ Petrova odpověď je nekompromisní: „Obraťte se a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy.“ Jak víme, těch pokřtěných bylo hned napoprvé tři tisíce.
I když tato slova ve svatodušních čteních neuslyšíme, tvoří tato událost nedílnou součást velkého letničního zázraku. Nadmíru mimořádná se jeví jen našemu lidskému pohledu. Ježíš ji oznámil jako něco normálního a v tomto duchu se rozvíjelo i další dění v nově zrozeném Božím království, které se šířilo překvapující rychlostí. Začalo období velkého, lidsky nevysvětlitelného růstu, který se nikdo neodváží připsat jen výřečnosti a pastorační strategii Petra a jeho druhů. Jim to nepřipadalo nijak zvláštní: „Proč se tomu divíte, jako bychom to dělali vlastní mocí?“
Dnešní statistiky zaznamenávají zcela opačný trend. Tisíce opouštějí církev Kristovu. Co se tak zásadně změnilo? Těžko si můžeme dovolit obvinit Ducha Svatého, jako by polevil ve své počáteční horlivosti. Zbývá tedy zamyslet se nad tím, zda patříme k těm, kteří uvěřili, a zda mluvíme pod vlivem vnuknutí.
Odvážil by se někdo dnes promluvit stejně bez okolků, jako tehdy apoštolové nebo Štěpán? Jejich kázání, inspirovaná přímo Duchem Svatým, jak to potvrdil sám Spasitel, by měla být předmětem povinného studia pro svou věcnou přesnost, přímočarou lapidárnost a odvážnou svědeckou hodnotu: „My jsme toho svědky.“
Spokojil by se dnes Petr s tím, že by řekl Izraelitům: „Jste naši starší bratři a Hospodin s vámi uzavřel smlouvu?“ Anebo mohamedánům: „Věříme všichni v jednoho Boha a máme společného otce Abraháma?“ Nebo pohanům: „Žijte si podle svého svědomí?“
Ti, kdo vystupují ve jménu Ježíše Krista neohroženě, patří dnes spíše k podezřelým. Zatímco první křesťané se hlasitě modlili „Dej svým služebníkům, aby tvé slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno Ježíš dála uzdravení, znamení a divy“, snažíme se divům a zázrakům namnoze raději vyhnout. Záleží nám spíše na tom, aby všechno bylo „normální“ a my také. Normální je dokonce uspořádat pohanský obřad v katolické svatyni. Ovšem normální je dnes to, co nevybočuje z řady, neprovokuje a nevadí tomuto světu. Ale u Boha je normální něco zcela jiného. U Boha je normální právě to, co se dělo o prvních letnicích a po nich. Proto když se najde duše, která přijímá Ježíšova slova tak přímočaře, jak byla řečena, projevuje se Duch Svatý s podobnou účinností, tak normálně, jako o prvních letnicích. To je případ světců i v poslední době.
Apoštolové ve Večeřadle nevymýšleli strategii a taktiku, jak na to půjdou. Modlili se, aby bez ohledu na své původní osobní zájmy a ambice byli dokonale poslušní Boha a jeho Ducha, jehož cesty jsou nevyzpytatelné. Copak tušil někdo z apoštolů ještě ono nedělní ráno, co se bude dít již dopoledne? „Duch vane, kam chce.“
Dnešní nástupci apoštolů se od účastníků prvních Letnic ovšem do té míry liší, že nepociťují potřebu otevřít se Duchu Svatému a jeho neomylnému vedení. Vyložili si Ježíšova slova tak, jakoby podle Ducha Svatého jednal ten, kdo si podle svého „jde, kam chce“. Duch Svatý byl totiž odstaven stranou a nastoupena cesta, jakou jim nabídl jiný duch, duch Satana, který se v převleku vloudil mezi přední pastýře se svou nabídkou: Dělej, co chceš, kdy chceš a jak chceš. (viz). Jeho úspěch je až neuvěřitelně rychlý. Stačilo mu k tomu půl století, aby si zcela podmanil dokonce klíčovou osobu, kterou si dosadil do čela samotné církve.
Vše se událo v postupných krocích, které už byly na těchto stránkách popsány a dostatečně objasněny. Stačí nám krátká rekapitulace:
- papež Roncalli otevřel brány „trojskému koni“, když uzavřel přátelství a spolupráci s úhlavními nepřáteli církve (viz) (viz) (viz),
- papež Montini zničil stěžejní dílo Ducha Svatého a jediný zdroj všech milostí: liturgii mše svaté (viz) (viz),
- papež Wojtyla vstoupil do styku se všemi možnými zlými duchy a vpustil je do svatyně církve (viz),
- papež Ratzinger ztroskotal v pasti, kterou si sám nastrojil, a uvolnil tak místo pro falešného proroka (viz), který celou onu zrádnou trojici chválí, velebí a vynáší do nebe za její „zdařilé“ dílo: připravili půdu pro plánovitou demontáž papežství zahájenou 13. března 2013 sarkastickým pozdravem „Buona sera!“ (viz).
Jaká to byla past? Byl to stav, který nastal v církvi jako nevyhnutelný důsledek způsobu, jakým si církevní preláti zcela logicky také individuálně osvojili „ducha koncilu“, a to ve formě práva na neposlušnost, které učinilo z církve neovladatelný organismus. Co je to napadlo přiklonit se místo k Duchu svatému k jinému duchu, jehož vůdčí heslo zní: Non serviam – nebudu sloužit? Co jiného sleduje od počátku tento duch zla a jeho služebníci, kteří jsou mu zasvěceni tělem i duší, než zničení Božího království na zemi?
Papež Ratzinger si musel být této skutečnosti vědom. Bohužel, nenašel odvahu a nepostavil zbloudilý Vatikán na pranýř. Naopak, ve svém setkání s kněžími po své abdikaci nejen zcela pomlčel o podstatných důvodech své abdikace, ale dokonce si samolibě pochvaloval, jak se sám přičinil o nastolení tohoto Satanova ducha jako plodu koncilu (viz).
A tak z nejposvátnějších míst církve stoupá už dlouho k nebi místo chvály a důstojných obětí Satanův dým, a to nejen při rouhavých pohanských obřadech na nejslavnějších poutních místech jako je Fatima či Santiago de Compostella (viz), ale valí se přímo z Vatikánu, kde se množí rouhavé a svatokrádežné bohoslužby hříšných prelátů, které pokrytecky celebrují jako Satanu oddané hadí a zmijí semeno a svolávají tak na Řím den co den místo požehnání a milostí Boží trest.
Až uvidíte ohavnou spoušť, o které mluví prorok Daniel, utečte do hor!
Modleme se:
Proč, o Bože, na věky zamítáš nás, proč plane hněv tvůj
na stádo, které ty paseš?
Rozpomeň se na své shromáždění,
které od dob dávných tobě patři,
které jsi vykoupil, aby tvým národem bylo, na horu
Siónskou, na které jsi se usídlil!
Zdvihni své ruce na zpupnost nekonečnou
nepřítele, jenž řádí ve svatyni!
Nepřítel tvůj huláká ve tvé svatyni,
vztyčili tam prapory, prapory svoje.
Bylo to, jako když lidé vysoko mávají
v hustém lese sekerami;
rozsekali všecky dveře její,
sekerou a širočinou shodili je.
Zapálili ohněm svatyni tvou,
až k zemi je znesvěcen stánek tvého jména!
Říkají si: „Vyhubme je všecky;
zastavme všecky svátky Boží v zemi!“
Znamení svých nezříme, proroka nemáme,
a nikdo mezi námi neví, dlouho-li…
Dlouho-li, Bože, odpůrce bude se rouhat?
Bude tvůj nepřítel jméno tvé na věky tupit?
Pročpak odtahuješ ruku svoji,
a proč svou pravici stále máš složenou v klíně?
Ty přece, Bože, jsi král náš od pradávna,
dílo spásy na zemi jsi konal…
Ž 73 př. Hejčl