Není takřka dne, aby nám nespadla na hlavu nějaká další Jobova zvěst. Ještě jsme se nevzpamatovali z prohlášení kardinála Ouletta, který si nemůže vynachválit rezignaci Benedikta XVI., která podle jeho názoru otevřela církvi nové možnosti. „Je to gesto vskutku novátorské!“ prohlásil tento kanadský kuriální prelát. „Benedikt XVI. tak otevřel nové perspektivy novosti, která přišla s papežem Františkem.“

A již je tu příklad novátorství a nových perspektiv, které s sebou přinesl nový pontifikát. Nastala možnost stavět zcela na hlavu dosavadní víru a učení církve. Tak jsme se z úst papeže novátora dověděli o tom, co jsme dosud netušili: Jak se vlastně podle jeho představ Panna Maria, Matka Sedmibolestná chovala pod křížem:

„Evangelium nám neříká, zda tu něco vyslovila, či ne…Byla tichá, avšak kolik věcí jen Pánu říkala ve svém srdci! ‘Ty jsi mi onoho dne řekl, že bude veliký‘ – jak jsme právě četli. ‘Řekl jsi mi, že mu dáš trůn jeho předka Davida, že jeho vláda bude bez konce, a teď ho vidím takto!‘ Matka Boží byla lidská! Možná měla chuť říci: ‘Jsou to lži! Podvedli mne!‘ – tak o tomto okamžiku mluvil Jan Pavel II.“ (Z homilie papeže Bergoglia v pátek 20. prosince 2013).

To, co zde současný papež vyslovil, je daleko závažnější než jeho hovory s nevěřícím Scalfarim. Papež František je první mezi papeži, který si troufá vypustit fámu, že Matka Boží je lidská, tedy jako ostatní lidé. Proč by si nemohla zaprotestovat proti Boží vůli?

Nad takovou diagnózou Panny Bolestné zůstane rozum stát i docela prostému věřícímu, protože staví zcela na hlavu celou mariologii. Mít chuť vyslovit taková rouhavá slova může mít jenom ten, kdo si je vymyslel. Dosud jsme v Panně Marii spatřovali nedostižný vzor, k němuž se máme s její pomocí přibližovat. Nyní se naopak má Královna všech svatých snížit k lidské prostřednosti. Budiž nám dovoleno, abychom na takové nápady nedali a nadále věřili tomu, v čem jsme byli vyučeni ještě v době, když v čele církve stáli bohabojní, v teologii fundovaní a svatí papežové, kteří neplácali, co jim slina přinesla na jazyk, ale pečlivě si napsali každé slovo, protože věděli, že jejich úkolem je vždy hlásat zcela jednoznačnou pravdu a jen pravdu.

Panna nejmoudřejší znala dokonale Písmo svaté a věděla přesně, v čem spočívá vykupitelské dílo Božího Služebníka. Nikdo tehdy nemohl lépe znát starozákonní poselství o obětovaném Beránkovi.

Svůj hluboký vhled do Božích tajemství prokázala od samého počátku své spolupráce na díle spásy. Neprojevila nejmenší pochybnosti o tom, že se má stát subjektem největšího zázraku Božího vtělení. Její otázka byla skutečnou replikou Panny nejmoudřejší: ptala se jen na způsob, jak má být její ohlášené početí slučitelné s jejím panenstvím, a bez nejmenších pochybností, dalších dotazů a námitek přijala andělovo vysvětlení. Při všem, co jí anděl oznámil, byla naprosto přesvědčena o pravdivosti jeho slov, protože i bez jeho sdělení věděla zcela jasně, že u Boha není nic nemožné.

Tuto její jistotu jí postupně potvrdily vlastní zkušenosti: prožitá zkušenost panenského početí, setkání a Alžbětou, i pro nás nepředstavitelná zkušenost jejího panenského porodu v betlémské stáji, která měla z lidského pohledu nesmírně daleko k Davidovu trůnu a paláci.

Byla vyvolena za Boží Rodičku právě proto, že jako neposkvrněná dcera Boha Otce, Snoubenka Ducha Svatého a Matka Božího Syna neměla ani ten nejmenší sklon k pochybnosti či nedůvěře a neměla naprosto žádná svá vlastní očekávání a výhrady, na které by si činila nárok.

Žila se svým Synem v tichosti a usebranosti třicet let. Jak dobře znala svého Syna, ukázala v Káně, když „zařídila“ jeho první zázrak. Nebyl v ní ani stín náklonnosti k domýšlivosti, tak samozřejmé u všech ostatních lidí. S jasným vědomím a hlubokým oceněním nejvyššího vyznamenání, jakého se jí dostalo, zůstává hluboce přesvědčenou pokornou a nepatrnou služebnicí. Její duchovní zrak viděl daleko za kříž. Slib královského trůnu se v jejím vědomí netýkal jí, ale pouze jejího Syna a nikdy jí ani na mysl nepřišlo, aby si sama vytvářela představy, jakým způsobem to Bůh uskuteční, aby se pak mohla cítit zklamaná či podvedená.

Uchovávala všechna slova ve svém srdci, i slova Simeonova, která ji nijak nepřekvapila, protože o meči, který pronikne její duši, byla přesvědčena již v okamžiku, kdy dala souhlas k přijetí svého poslání.

Sám božský Spasitel takto hodnotí svou svatou Matku:

Maria byla vybrána mezi všemi ženami, aby se v jejím panenském lůně uskutečnilo vtělení božského Slova, a od toho okamžiku, celá čistá, panna a Matka, ona, která všechno přijala z lásky a v plné podřízenosti mému Otci, nepřestávala mě přinášet jemu jako oběť, která sestoupila z nebe, aby spasila svět, ale obětovala i své srdce Matky božské vůli nejmilovanějšího Otce.

Ona mě živila, abych se stal obětí a přijímala tak nejvyšší sebeobětování své duše, když mě obětovala, abych byl ukřižován. Byla to jedna a táž oběť, moje na kříži, a ta její, která se odehrávala v jejím srdci.

Maria mě vždy obětovala Otci, vždyť měla kněžskou roli: obětovala stále své neposkvrněné a čisté Srdce v jednotě se mnou, aby získala milostí pro Církev (Conchita Armida D. 6.4.1928)

Na loď kapitána, kterého musí každou chvíli poopravit jeho posádka, bych se nikdy neodvážil nastoupit. Bohužel z lodi, na které se nacházím, nemohu vystoupit, ačkoliv stojí tváří v tvář katastrofě. Mohu však na rozdíl od „Bergogliovy Marie“ pevně věřit, že ani za této absurdní situace mě Bůh nepodvedl.

Poznámka: Podařilo se nám najít, co Jan Pavel II. skutečně napsal.

Je to úplný opak. (zde)

-lš-