Loučíme se růžencovým měsícem a vstupujeme do listopadu. Hned prvé jeho dva dny obracejí náš pohled a naši mysl za hranice pozemské každodennosti a znovu nám připomínají, že lidský život má širší perspektivy a vyšší určení. Toto vědomí pak dává všemu, co zde v tomto časném životě konáme a prožíváme, zcela nový smysl a netušené dimenze: Všichni svatí, to není souhrn všech svatořečených, ale všech věřících, kteří už patří na Boha tváří v tvář. Blažená radost vítězné církve se týká také nás. Jeden každý z lidí je povolán k tomu, aby až se naplní jeho dni, zasedl k věčné hostině, kterou náš společný Otec připravil pro všechny své děti. Když tedy v první listopadový den zalétáme v myšlenkách a modlitbách do oné velké Otcovy hodovní síně, kde shromáždil svoje milované děti, měli bychom si v prvé řadě živě uvědomit, jak nekonečně krásná a vznešená je tato nebeská společnost, ke které patříme už zde na zemi, do které máme jednou slavně a blaženě vstoupit. Musíme tam však vstoupit čistí a svatí, neboť je to svaté, čisté a láskyplně průzračné společenství, ve kterém před zraky všech těch nespočetných hostů nezůstane nic skryto, co by nebylo odhaleno.

Nesmírná nebeská tabule pro miliardy a miliardy hostů má na rozdíl od pozemských hodovních síní zcela jiný, takřka nepředstavitelný charakter. Pokud k ní zasedneme, pak se budeme radovat nejen z Boha, ale i ze společnosti a přítomnosti všech těch nesmírných zástupů a nejen k Hostiteli, ale i ke každému z jeho hostů bez rozdílu budeme mít tak blízko, že si budeme moci patřit tváří v tvář.

Vyplatí se nám myslet na to už zde na zemi a žít mezi lidmi a s lidmi se stále živým vědomím, k čemu jsme povoláni: že máme tvořit kolem jednoho nesmírného Otcova stolu důvěrně blízkou rodinu i se všemi, které den co den potkáváme a musíme se s nimi stýkat, tedy i s těmi, kteří jsou nám protivní, kterými dnes pohrdáme, které odstrkujeme, diskriminujeme a vyhošťujeme na periferii svého srdce nebo i celé společnosti, s těmi, které pomlouváme, kterým křivdíme a ubližujeme, které nesnášíme, se všemi, které přímo či nepřímo vykořisťujeme tím, že na jejich úkor pěstujeme svůj blahobyt, které vědomě nebo nevědomě zabíjíme, protože se nám zdá, že by nám jinak překáželi, které dnes okrádáme o lásku a cit, které nechceme vidět, na které nechceme myslet, protože se nám jeví ohavní, odporní až k nesnesení.

V Otcově hodovní síni nebude žádné separé, žádné oddělení pro smetánku a lepší společnost. Všechny ty nesmiřitelné rozdíly, rozpory, antipatie, diskriminace a nesnášenlivosti, které tak rozdělují velkou lidskou rodinu zde na zemi, jsou jen a jen lidské dílo a nemají před tváří Otce místo. U něho andělé obsluhují ty, jejichž rány olizovali jen psi a úd po údu ohlodávaly myši, kteří umírali hladem na smetištích, v brlozích, kobkách a táborech vyhoštěnců. Neboť se tu doslova a do písmene naplní Pánovo zaslíbení, že před jeho tváří bude všechno jinak: poslední budou prvními a první posledními.

Důstojnost a „společenské postavení“ našich spolustolovníků nebude záviset na tom, jakou pozici na společenském žebříčku jim dnes přisuzujeme my, ani na výši jejich konta, nýbrž na tom, jak si jich váží a cení ten, který je povolal ke svému stolu. Matoušova blahoslavenství by se neměla číst bez Lukášova pokračování „Běda vám…!“ respektive bez oné varovné ilustrace, jakou je příběh o bohatci a Lazarovi. Jestliže se blahoslavená misionářka blíženské lásky právem mohla těšit na setkání s těmi, kterým se snažila aspoň na poslední chvíli vrátit pocit lidské důstojnosti, jaké vyhlídky mají všichni ti, kteří je o ni tak či onak připravili? Nebude-li ve svatební síni nikoho, kdo by v nás poznal svého dobrodince, nezbude ani Hostiteli, než aby nám řekl: „Neznám vás.“ Nic nebude platné, že jsme mu zde na zemi říkali či při kytaře prozpěvovali Pane, Pane. Kdyby nám mohly duše, které se trápí v očistcovém ohni, říct, co je pálí nejvíce, slyšeli bychom ode všech především toto: Málo jsme milovali. Láska, která nebolí, je jako falešné zlato, jako padělaná směnka, která na Boží burze nemá žádnou cenu.

Tyto první dva dny měsíce listopadu by tedy měla celá lidská společnost prožívat jako veliké dny opravdové lidské solidarity. Bratrství a sbratření, o kterém lidé mluví zvláště v dobách velkých rozporů a bojů jako o své vysněné touze a ideálu, pokouší se většinou uskutečnit prostředky, které jeho naplnění ještě oddalují a komplikují. To, co činí z lidí opravdu bratry a sestry, není nějaká jejich vzájemná dohoda, usnesení nebo výdobytek, ale společný Otec. Cesta k sbratření lidstva je tedy v prvé řadě cestou znovunalezení a společného uznání a přijetí jediného pravého Otce a toho, kterého nám seslal jako Bratra, Ježíše Krista. V tom tkví také ony opravdové ničím nenahraditelné kořeny naší křesťanské kultury.

-red-