Počátkem devadesátých let uspořádala olomoucká arcidiecéze ve velké sport – aréně v Ostravě diecézní setkání rodin. Účastníci naplnili halu do posledního místa a program se nadmíru vydařil. Televize Noe ani Radio Proglas ještě nefungovaly a média nepřijala pozvání a vůbec neprojevila ochotu zprostředkovat ostatní veřejnosti některé části velmi dobrého programu. Jeden redaktor to zdůvodnil takto: „Vy to tam budete mít všechno příliš pozitivní a to není pro naše posluchače atraktivní.“

Není to vlastnost jen lidí tohoto světa, že „černá“ témata mají pro ně zřetelně větší přitažlivost. I „pravověrní křesťané“ se v největším počtu scházejí nad těmi příspěvky internetových stránek, které přinášejí informace upozorňující na současné „průšvihy“. Ani nás neopouštějí takové sklony jako senzacechtivost, lichotivé sebeuspokojení, že máme navrch a že se potvrzuje naše stanovisko, a potěšení, když se nám podařilo něco jako smeč. Za tím vším se může krčit také potutelná škodolibost a jiné city, které k ctnostem právě nepřispívají, ale jsou to sklony značně rozšířené a jejich kořeny dosti hluboké, než abychom je jen tak lehce vyplenili.

Nejúčinnějším prostředkem proti této lidské slabosti je obrátit pozornost k protipólům, které vlastně mohou poskytnout nemenší uspokojení, pramenící však nikoliv z negativních, ale z konstruktivních skutečností.

Při rozepřích, jak by věci měly správně vypadat, které vedeme s představiteli opačného tábora anebo také sami mezi sebou, se opíráme o různé autority ze současné i dřívější doby. Málokdo přitom ví, že situací současné církve se dlouhodobě a podrobně zabýval osobně sám její Zakladatel, a to s předstihem takřka jednoho století. Otázku, zda taková slova mohou být ještě dnes zcela aktuální, vyvrací skutečnost, že pro Božího Syna je každá doba, ať jde o minulost nebo o budoucnost stejně přítomná. Není autority, která by se mohla zasvěceněji vyslovit k naší bezprostřední minulosti, současnosti i budoucnosti než Pán dějin a světa.

Je mnoho věcí, které pokládáme za nezbytné, důležité, nenahraditelné, všemožně o ně usilujeme, někdy i za povážlivou cenu. Ve skutečnosti „jen jedno je potřebné“: abychom byli vždy smířeni s Otcem. To byl důvod, proč Boží Syn uprostřed lidských dějin přinesl Otci smírnou oběť za hříchy všech lidí. Ale protože lidstvo ustavičně hřeší a dokonce svou hříšnost přímo vynalézavě stupňuje, pokládal Bůh za nezbytné, aby Ježíšova smírná oběť byla ustavičně na celém světě zpřítomňována a zpřístupňována.

K tomuto cíli si Bůh vyvolil a povolal své zvláštní služebníky, kterým ukládá nadmíru vznešený a nenahraditelný úkol: aby svou osobou a svým životem stále zpřítomňovali a zastupovali ve světě samotného Božího Syna a v jeho jménu ustavičně přinášeli Otci oběť čistou, svatou a Bohu milou. Od této jejich služby závisí záchrana světa před zlem a Božím hněvem.

Právě před sto lety pokládal Pán za nadmíru naléhavé znovu živě připomenout lidstvu a Církvi, jak nedocenitelný a nenahraditelný je poklad kněžské služby konané přesně tak, jak to určil její Zakladatel, a promlouval na toto téma velmi podrobně dokonce celá desetiletí ke své vyvolené služebnici, matce kněží Conchitě Armidě. Je neodpustitelnou chybou, že důkladná a podrobná dokumentace jeho naléhavých a nedocenitelných instrukcí, požadavků, pokynů a vzorů byla sice podrobně prostudovaná a odborníky bezvýhradně schválena, nicméně leží bez nejmenšího uplatnění již více než 50 let ve vatikánském archivu.

Není to záležitost, která se týká jen kněží. Týká se každého z křesťanů. Deformovaný obraz kněze, který zavládl v církvi po II. vatikánském koncilu, přinesl s sebou také deformovanou podobu mešní oběti, která není schopna naplňovat ono nenahraditelné určení, pro které byla Pánem ustanovena. V důsledku toho Církev trpí těžkou podvýživou. Nedostává se jí potřebných milostí ani nezbytného světla, takže ve skutečnosti žalostně živoří. Tápe v temnotách a nic jí nepomůže, jestliže se konejší bombastickými frázemi a stejně bombastickými akcemi. Více než půl století zanedbává nenahraditelnou přípravu a výchovu kněží podle Ježíšova Srdce. Dochází k absurdní situaci, že semináře opouštějí nikoliv ti, kterým se nedostává víry, lásky a ochoty k nezbytné oběti, ale ti, pro které se stala současná povrchní „hra na kněze“ nesnesitelná a nepřijatelná.

Není divu, že i Česká biskupská konference dala najevo naprostý nezájem o naléhavá slova Božího Syna. Slepí vůdcové slepých nemohou směřovat jinam než do jámy. S příklady panující slepoty se můžeme setkávat na každém kroku, je to např. v přítomné době do nebe volající troufalost četných prelátů zasahovat přímo do Desatera. Před padesáti lety by se nemohlo stát, aby církev jako samozřejmost nechávala mladou poblázněnou řeholnici v rukou satanistů a troufala si přitom mluvit o Božím daru.

Je více než nápadné, jak se u lidí na odpovědných místech ať už v církvi nebo ve světě, setkáváme s postoji a rozhodnutími, která se rozumnému člověku jeví naprosto nepochopitelná až absurdní. Vysvětlení je nabíledni: Hříšnost v církvi i ve světě dosáhla takového stupně, že se to rovná úplnému sebeodevzdání Satanovi na milost a nemilost. Ten se jako lhář a vrah samozřejmě ujal své vlády a bez velkých zábran dosahuje svých ďábelských cílů. Těžko říct, zda se čas, který nám zbývá, dá počítat na roky nebo už jen na měsíce.

Ze všech opatření, která je zapotřebí učinit k nápravě situace a zásadnímu obratu k lepšímu, musí stát na prvním místě obnova přítoku milostí, která není možná bez obnovy kněžského stavu a nejdůležitější kněžské služby – zpřítomnění Kalvarské oběti v té podobě, jakou si přeje Ten, který je současně jejím Knězem i Obětí.

Jako malou ukázku jen několik vět z knihy Pán Ježíš o svých kněžích, v níž jeho důvěrnice mexická mystička Conchita Armida v roce 1949 zapsala jeho stesky, které vystihují situaci velmi přesně:

„Vlna sexuality a nemravnosti zaplavila svět, proniká až do svatyně a zraňuje tkáň mého Srdce. Zlý opanoval svět, věří, že triumfoval, a není správné, že moji kněží spí nebo se zabývají vším možným, jen ne Mnou. Proto musí přijít náprava od kořene, ode dnešních kněží, od nové generace, která by dala Církvi nové kněze, kteří hoří láskou a kteří skrze Ducha Svatého a Marii zapalují božský oheň ve zpohanštělém světě Zlého.“

„Chci kněze, kteří se dívají na Mne a nehledají sami sebe; chci v Církvi uskutečnit onen ideál, který Mě dohnal, abych sestoupil na zem, onu kněžskou dokonalost, která dovoluje Otci, aby se usmíval, která mě uvádí do extáze radosti, abych vyléval požehnání na svět.

Kéž by si biskupové vzali k srdci dílo obnovy mé Církve, dílo, které musí začít u svých kněží. Je zde mnoho slámy a málo zrna. Mnoho zdání a málo skutečnosti. Mnoho fasády a málo podstaty, mnoho listí a řídké plody. I když je jich mnoho, málo je těch, kteří odpovídají mému Srdci“ (Pán Ježíš o svých kněžích, str. 75).

Čtěme Ježíšova poselství, protože času je namále. Zda tento drahocenný Ježíšův dar blížící se kataklyzma přečká, těžko říct, ale dokud jsou jeho slova ještě k dispozici, čtěme je na kolenou, v nářku a pláči jako neklamný dokument o nekonečné Boží lásce, kterou jsme ke své nenahraditelné škodě pohrdli. Jsou to současně naprosto spolehlivá a důvěryhodná slova velké naděje v neklamné vítězství Ježíšova a Mariina Srdce, na které se ti, kteří ve zkoušce obstojí, budou většinou dívat již z onoho světa. Obstát znamená zcela dobrovolně se připojit k jejich oběti a přijmout z jejich rukou jakýkoliv způsob utrpení a smrti.

-lš-