Čím více času uplynulo od konce posledního koncilu, tím nápadnější jsou kontrasty mezi zamýšleným a očekávaným efektem a jeho skutečnými výsledky. Ale tento rozpor musel konstatovat již Pavel VI., a to nečekaně brzy přímo dramatickými slovy a neváhal označit za původce tohoto nezdaru Satana (i když ho koncil nebere v úvahu). Nepříznivá situace se ho obzvláště osobně dotkla, když se setkal s širokým kritickým a odmítavým postojem ke své encyklice Humanae vitae. Vzpoura jednotlivců, skupin i celých biskupských konferencí, se týkala nejen obsahu papežského dokumentu, ale byla manifestací nevole, že tento papežův krok neodpovídá zásadní změně smýšlení a situace, kterou podle jejich přesvědčení v církvi poslední koncil nastolil.

Pavlův nástupce Jan Pavel II. projevoval málo účinnou nespokojenost s množícími se negativními jevy v nespoutaném vývoji liturgie, ale jinak dělal všechno proto, aby to nové, co koncil přinesl především v pojetí „církve“, „náboženské svobody“ a „ekumenismu“, uváděl iniciativně a tvořivě do praxe. Neúnavně jezdil po celém světě, a zatímco se při těchto dovedně režírovaných masových akcích setkával s miliony věřících, v běžném každodenním životě církve se projevoval rostoucí až hrozivý úpadek víry i svátostného života, kněžských a řeholních povolání, kázně a mravů. Alarmující poměry se stávaly příležitostí pro různé „pastorační inovace“ samozvaných disidentských iniciativ, které situaci jen dále zhoršovaly.

O svéráznou interpretaci rozporů mezi cíli a záměry koncilu a jeho skutečnými výsledky se pokusil Josef Ratzinger. Konstatoval existenci zlořádů, ale na koncil nedal dopustit (jinak by musel přiznat svůj podíl). Již koncem 80. let přišel s teorií tzv. dvojí hermeneutiky, hermeneutiky kontinuity a diskontinuity, přičemž zcela pominul zásadní otázku, proč sám koncil nevymezil jasně to, co bylo pro jeho úspěch zcela podstatné, totiž správnou interpretaci a realizaci svého programu. Zcela nezodpovězena zůstává tedy nadále základní otázka: Jestliže je koncil pokládán za nesporný, veliký a nedotknutelný dar Ducha Svatého, jak se mohlo stát, že s tímto darem nebylo také spojeno pokračování a trvalé vedení Ducha Svatého při jeho realizaci, aby jeho výsledný efekt nevyústil do všeobecné krize víry, ale byl naopak srovnatelný např. s požehnaným ovocem tridentského koncilu, jak bychom plným právem očekávali. Jak je možné, že novátorství a euforie, které propukly bezprostředně po koncilu, nasměrovaly takřka plánovitě výsledek k pravému opaku? To nás opravňuje k tomu, abychom si zcela odpovědně položili otázku: Byl iniciátorem a vedoucí silou II. vatikánského koncilu skutečně Duch Svatý?

Na obranu koncilu a omluvu nečekaného nezdaru se uvádí, že příčinou pokoncilních rozporů byl neočekávaný vývoj ve světě a ve společnosti, který propukl koncem šedesátých let. Překvapující a nečekaný by mohl být takový vývoj pro Roncalliho nebo Montiniho, nikoliv však pro Ducha Svatého.

Vyhlašovatel koncilu ovšem zdůvodňoval potřebu koncilu tím, že je nezbytné připravit, otevřít a adaptovat církev na novou situaci ve světě. Byl přesvědčen, že tuto novost zná. Jeho vize této situace byla tak plná optimismu, že „dobrý papež“ ve svém opojení zcela nemilosrdně odsuzoval všechny „proroky nepříznivé budoucnosti“. Pokud byl tedy Jan XXIII. inspirován skutečně Duchem Svatým, jak se mohl tak zmýlit? Odkud se vzalo ono revoluční zaměření, které mělo představovat „koperníkovský objev a obrat“? Koperníkovský obrat se prakticky projevil v tom, že nadále byl zájem církve zaměřen nikoliv na to, jak v duchu křesťanství přistupovat ke světu, jak ho přetvářet podle evangelia, ale jak přistupovat v duchu světa ke křesťanství, jak ho upravit podle lidských zájmů a přizpůsobit evangelium člověku a světu.

Někdo může na obranu koncilu namítnout: v koncilních dokumentech se přece nachází mnoho krásných a poučných úseků a materiálů. Budiž. Ve stejných dokumentech však nacházejí svou inspiraci a argumentaci také ti, kteří usilovně realizují to, co ve skutečnosti ochromuje církev a znamená pro ni smrtelné nebezpečí. K bohatě prostřené tabuli, na které jsou servírovány i pokrmy a nápoje nakažené a otrávené, zasednou jen ti, kteří o tom nevědí a kteří nejsou schopni takové nebezpečí tušit a identifikovat. Nejnebezpečnější jsou ty jedy, které působí dlouhodobě a nenápadně a projeví se v době, kdy už je veškerá pomoc marná.

Může si někdo pozvat na pomoc Ducha Svatého jako pouhého poradce, jehož náměty může, ale nemusí akceptovat? Může někdo očekávat od něho nějaké nové rady a vnuknutí, ale nerespektovat přitom beze zbytku a bez výhrad také všechny jeho předchozí řídící kroky? Počínat si takto znamená dělat si z něho svého služebníka a sebe povyšovat na cenzora, jinými slovy zacházet s Božím Duchem velmi neuctivě a urážlivě. Pak se nesmí nikdo divit, když božský Učitel sebevědomé provokatéry opustí a nechá je, ať si žijí podle svých nápadů.

-lš-