V evangeliu o svátku našeho hlavního patrona, mučedníka sv. Václava, nám Církev znovu připomíná Pánova nelichotivá slova: „Nedomnívejte se, že jsem přinesl na zem pokoj. Nepřinesl jsem pokoj, ale meč.“

Čteme-li však v dokumentaci II. vatikánského koncilu o debatě, která byla vedena na 37. generální kongregaci, zda má být zachována ona dva tisíce let samozřejmá charakteristika Církve jakožto Církve bojující, je až neuvěřitelné, jak zjednodušující a paušalizující byly argumenty těch otců, kteří ji odmítali jako dnes již nevhodnou a nepřiměřenou, takže titul „Církev bojující“ neprošel a nahradil ho termín „putující“. Varšavský kardinál, od kterého bychom to nejméně čekali, argumentoval, že „lidé se dnes těší z dobra a míru a jsou proti každému boji, protože kde je boj, tam jsou i porážky. Lidé se spoléhají na to, že Církev bude přinášet život a svatost.“ Jako by Církev měla být garantovaným dodavatelem pokoje. Není to zjednodušená a laciná představa o našem postavení v Církvi? Svatý Pavel by zřejmě na koncilu neobstál, když jako „militarista“ ze široka zdůrazňuje nezbytnost „výzbroje“ a propaguje boj u sebe i u druhých. Jeho list k Efesanům bychom museli proškrtat, stejně tak jako oba listy  Timoteovi. Předpokládali bychom, že tak vážení koncilní otcové mají něco více z daru rozlišování. Není to bohužel jediný případ, kdy prokazují, že to byla jejich slabá stránka.

Vládce, který by se chtěl vypořádat s nepřáteli a agresory tím, že zruší veškerá obranná opatření, bojeschopnost a bdělost v očekávání, že se pak nikdo neodváží ho napadnout, byl by všem jen pro smích.

Ona dobrovolná „demobilizace“ přináší s sebou totiž také katastrofální důsledky. Namísto bdělosti a ostražitosti nastoupila naivní důvěra v pomyslné „přátelství“, „bratrství“ a „porozumění“ s kýmkoliv, Satana a jeho organizované služebníky nevyjímaje.

Kdybychom měli vyjádřit co nejstručněji obsah Apokalypsy, můžeme říci, že pojednává o trvalé válce mezi nebem a peklem, válce, která se přenesla na zem, a kterou nesledujeme z pohovky na obrazovce, ale která se odehrává velmi dramaticky přímo kolem nás i v nás. Svatý Pavel v souvislosti s trvale aktuálním „bojem proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla“ dále naléhá: „Nedejte se svést jejich prázdnými řečmi a nemějte s nimi nic společného.“

Jaké podoby může také nabýt takový smrtelný pacifismus, o tom bude naní řeč.

Církev, která svévolně odložila charakter Církve bojující a nekriticky se zbavovala všeho, co zavání bojem, zrušila také tradiční veřejné vzývání Svatý Michaeli archanděli, braň nás v boji. Tento nejstručnější, ale účinný exorcismus připravil a nařídil k veřejné modlitbě spolu s prosbami k Matce Boží sám papež Lev XIII. poté, co měl v polovině 80. let 19. století při účasti na děkovné mši svaté památné prorocké vidění o připravovaném velkém útoku Satana na samy základy Církve. Bylo mu tehdy dopřáno slyšet část rozhovoru, ve kterém si Satan vyžádal od Boha na uskutečnění svých plánů 75–100 let. Pokládá–li to někdo za zbožnou smyšlenku, je to jeho věc. Jestliže však tuto příhodu, třeba jen hypoteticky, vezmeme vážně, objeví se nám v jejím světle obdivuhodná souvislost událostí, které jsou popsány na těchto stránkách, a budeme překvapeni, že do sebe zapadají jako jednotlivé články  puzzle.

O připravovaném ďáblově zásahu máme totiž konkrétní informace ještě z jiného spolehlivého a nezávislého pramene: Již půl století před výstrahou, jaké se dostalo papeži, předpověděla Žena oděná sluncem v La Salettě dokonce úspěch, jakého Satan z Božího dopuštění dosáhne díky tomu, že mu vhodné podmínky připraví nevěrnost a neuvěřitelná nemravnost, která se jako mor rozšíří a zahnízdí přímo v řadách těch, kteří svůj život původně zasvětili Bohu jako jeho vyvolení služebníci.

Stojí za povšimnutí, že skutečně již za 75 let od od oné ďáblovy „sázky“ Nepřítel církve skutečně dosáhl mimořádného úspěchu: když jeho spojenci vybrali na papežský stolec prvního z papežů, kteří mu půjdou na ruku při realizaci jeho plánu koperníkovského zvratu v církvi.

To, o co ďábla stále žene vpřed, je jeho nenasytná touha učinit zadost své nezměrné pýše a předvádět přímo před Boží tváří svou domnělou suverenitu a moc. Lstivý had tím nemíří jen na Církev jako takovou. On dychtí v prvé řadě po tom, aby se mohl škodolibě a rouhavě vysmívat samotnému Bohu. Je nadmíru rád, když mu může stále předhazovat jako žalobník nesmírné zástupy hříšných synů a dcer Církve, kteří se vydali na cestu neřesti Ale to už mu zřejmě nestačilo. Nyní si usmyslel, že dokáže, jak i sama jeho milovaná Nevěsta ztratí víru a dá přednost ďáblovu smýšlení a svodům před všemi Božími dary.

Od samého počátku jsou největší chloubou Církve nekonečné zástupy světců. To je ono pravé dobré ovoce, které vydává svědectví o kvalitě vinice, kterou si Pán zasadil a vypěstoval. Velmi jí vždy záleželo na tom, aby opravdu pečlivě vybrala, prověřila a prokázala hrdinské ctnosti, které uchvacovaly věřící a byly příkladem, jak světci a světice přemáhali tělo, svět a ďábla, byli připraveni projít i nejhorším utrpením, ba položit svůj život, aby tak dosvědčili věrnost Církvi a vzdali slávu Bohu. Tyto nepřehledné zástupy se skvějí se svou čistotou a věrností a moudrostí jako zářící hvězdy na nebi. Na oltář stavěla s úctou a láskou jen ty, kteří jsou zcela bez úhony, už také proto, že „do nebe nic nečistého nevejde“. „Jen ten, kdo má nevinné ruce a srdce, vystoupí na horu Páně.“

Nebyla by to pro opici Boží svrchovaná satisfakce, kdyby se mu podařilo vloudit se do tohoto procesu a dosáhnout toho, aby si „nová církev“ na oltář své úcty vyzvedla někoho nápadného právě tím, že už neodpovídá původnímu obrazu Božímu, ale naopak obrazu jeho Nepřítele? Pak by se mohl pyšnit tím, jak z jeho vnuknutí Církev od základu změnila své dosavadní náboženství, svou vnitřní podobu, své zásady, svou morálku.

Sotva by nám vstoupilo na mysl, že by se Satan mohl pokusit dosáhnout něčeho podobného, kdybychom už nestáli na prahu uskutečnění tohoto záměru. A je to ohromující tím spíše, že oním vyhlédnutým příkladným „antisvětcem“ nemá být nějaký neznámý deviant, ale osoba, která stojí na svícnu, samotná hlava Boží Církve, povolaná být strážcem víry, pravdy a svatosti. Jeho hrdinství spočívá v tom, že za svého podvratného patnáctiletého pontifikátu dokázal od základu přebudovat Církev, aby pak byla nadšena tím, že prosadí na oltář právě jeho jako vynikající vzor dnešní nové době plně „přizpůsobené svatosti“. Bude to jedno z vyvrcholení staletí trvající trpělivé mravenčí práce jeho oddaných služebníků podle přesně stanového plánu a také slavnostním potvrzením jeho správnosti.

Proces blahořečení druhého koncilního papeže se měl uskutečnit již před lety, ale narazil tehdy na nečekanou překážku: Zarputilý kněz combonista Don Luigi Villa si dal tu práci, aby v roli samozvaného advocata diaboli shromáždil a sepsal bezmála šest set stran takových protiargumentů, že tehdejší preláti nenašli dosti odvahy, aby navzdory jeho námitkám dovedli proces blahořečení Pavla VI. ke konci, a raději ho zastavili. Tvrdohlavému odpůrci tehdy anonym v noci telefonoval: „Až zemřeš, my stejně prosadíme Montiniho na oltář!“

A skutečně. Neuplynul ani měsíc od smrti Dona Villy, a proces byl opět obnoven. Hlasování ve sboru jak teologů, tak kardinálů o „hrdinském stupni ctností“ nového kandidáta blahořečení vyznělo jako přímo manifestační jednota. Jak si vysvětlit tuto jednomyslnost? Jak jinak, než že všichni jsou na této prapodivné kauze osobně zainteresováni.

Především je to velká příležitost, jak umlčet všechny zkostnatělé kritiky, kteří stále nechtějí vidět v koncilu a jeho plodech nic dobrého a neustále vyvolávají dojem, jako by Církev prožívala období největšího úpadku. Důsledná realizace koncilních cílů, které papež Montini prosadil, je už sama o sobě ceněna jako tak velká ctnost, že může plně vyvážit jakoukoliv neřest.

Pro tyto preláty to bude také duchovní posila a podpora, když budou mít jistotu, že svým způsobem života kráčejí ve šlépějích  nového blahoslaveného, a zbaví se tak definitivně reziduálních výčitek svědomí.

Kromě toho nesouhlasit s tímto tak výrazným a oslavným impulzem k úplné změně způsobu života v nové církvi by vlastně mohlo znamenat, že nejsou hodni oné důvěry, která jim byla projevena biskupským prstenem či kardinálským kloboukem.

Vidíme, jak za ta léta od onoho protestního vystoupení Dona Villy v církvi dále dozrálo semeno koncilu a přineslo další bohaté plody. Všechny dřívější námitky a věcně doložené argumenty se sice dosud nikdo nepokusil vyvrátit, byly však potřeny jedním globálním argumentem, o kterém není možno diskutovat: mlčením a ignorováním. Villův polemický výčet je dnes Satanovi dokonce vhod: neježe mu v jeho plánech nezabránil, ale naopak, dokonce mu poslouží, aby se jím mohl chlubit, čeho všeho dosáhl, co všechno už dnes přestává být hanebnost a hřích a nebývalým způsobem rozšiřuje hranice, kam až může pokročit nové pojetí „hrdinských ctností“.

Každý nový světec má nějaký symbol. Budoucímu blahoslavenému už byl takový unikátní symbol vlastně přidělen: může se zobrazovat s pětinohou ovcí, která už několik let zdobí jeho zednářský pomník na Sacro Monte Varese.

Je tu ovšem problém: Jestliže stane na piedestalu svatých spojenec zednářů, nebude to znamenat zesměšnění a ztrapnění svatých papežů, kteří členství v zednářské lóži jednoznačně odsoudili? Je opravdu možné se spolehnout, že tento bezprecedentní krok pokoncilní církve skutečně posílí a definitivně upevní důvěru v koncilní změny, nebo naopak poslouží jako výmluvný doklad, že celý tento koperníkovský obrat je třeba hodnotit jako zcela zmýlené a rouhavé vybočení z cesty a z poslání, pro které Ježíš Kristus svou církev ustanovil? Současný nejvyšší pastýř, který při svém nástupu oznámil, že jeho pontifikát znamená „konec maškarády“, si takové obavy nepřipouští. Je totiž hluboce přesvědčen, že „katolická církev na tom dosud nikdy nebyla tak dobře, jako právě nyní“.

-lš-