Oblast, kterou pokoncilní mentalita obzvláště poznamenala, je liturgie zádušní mše a pohřbu zemřelých. Více než kdekoliv jinde se zde projevila tendence vyjít lidem co nejvíce vstříc, nezatěžovat je a nezarmucovat a pokud možno vyloučit oprávněný strach z konečného zúčtování, kterému se nikdo nemůže vyhnout. A tak nejeden pohřeb, kterého se zúčastníme, vyvolává v nás dojem, jako bychom byli přítomni místnímu svatořečení. Chvály a děkování zcela převládají na úkor toho podstatného: pokorných a naléhavých proseb za duši zemřelého. Zavládl názor, jakoby Boží náročnost klesala úměrně s naší náročností. Když pokládáme vstup našich bližních do nebe za snadný, bezproblémový a takřka samozřejmý, myslíme přitom především na sebe: spoléháme, že i na nás bude použita stejná míra. Je však možno na takové třeba obecné názory, které se ve skutečnosti zrodily z pohodlnosti a zaviněné nevědomosti, spoléhat jako na obecně platnou normu? Pokud nám to Boží milosrdenství dopřeje, že se jednou na věčnosti shledáme s těmi, které jsme na věčnost vyprovázeli chválami místo vroucími prosbami za smilování a odpuštění, dovíme se přímo od nich, co od nás ve skutečnosti očekávali a co velmi postrádali. Světci, kterým bylo dopřáno, aby nahlédli do očistce, setkali se tu s dušemi, které lidé na tomto světě pokládali za svaté, a přesto musí setrvat v bolestném očistci až do dne posledního soudu.

V neděli mají být za svaté prohlášeni hned dva papežové. V jejich kauze byl uplatněn proces upravený v duchu oné shovívavé mentality. Pokud církev v dřívějších staletích někoho uznávala za hodna, aby byl pozdvižen k úctě oltáře jako významný vzor křesťanských ctností, učinila tak až po pečlivém prozkoumání, které potvrdilo, že stupeň kandidátových ctností je po výtce nejvyšší, tedy hrdinský. Ale to nestačilo. S ještě větší pečlivostí církev vždy také šeřila, zda skutečně neexistuje žádná pochybnost ani sporná otázka o jeho spravedlnosti a bezúhonnosti a zda by se někdo nemohl odvolávat na jakýkoliv jeho negativní příklad. Všechny možné námitky musely být důsledně vyjasněny. Proto si v tomto závažném zkoumání dávala na čas a vždy platila zásada, že s kanonizací není třeba spěchat. Pius V. byl svatořečen až 140 let po své smrti, Pius X. po 37 letech. První, kdo přerušil po 350 letech souvislý sled svatých papežů na Petrově stolci, byl papež Liberius. Důvodem byla skutečnost, že projevil svou nerozhodnost a slabost v konfliktu s ariánskými bludaři.

Skuteční svatí byli pozdviženi k úctě oltáře, aby i po své smrti svým příkladem táhli za sebou zástupy věřících a přiváděli je na jedinou, náročnou a svízelnou cestu, která vede k nebi, protože tato cesta byla a zůstane úzká a strmá a čím dál méně je těch, kteří po ní jdou. Na tom vždy spočívala jejich „popularita“. Neproslavili se tím, že by trnitou cestu nahradili pohodlným výtahem nebo pojízdnými schody.

Jestliže je povážlivé proces svatořečení uspěchat u kteréhokoliv kandidáta, v případě papeže to platí mnohonásobně. V tomto případě je totiž nezbytné podrobit pečlivé kritice nejen jeho osobu, ale i jeho dílo, za které nese osobní odpovědnost. Každé rozhodnutí a krok hlavy církve může mít nedozírné následky, které mohou církev poznamenat na dlouhou dobu. Zde je na místě srovnat ovoce pontifikátu Jana Pavla II. s pontifikátem Pia V. (viz).

Dav se dovolával svatořečení polského papeže již v den jeho pohřbu. Lidské nálady a zdání však klamou. Do nebe se ovšem nevstupuje na základě lidového hlasování. Papež Wojtyla je např. oslavován jako vítěz nad komunistickou totalitou. Stal se jím však skutečně? Jeho úkolem bylo posloužit jako nástroj Matky Boží a výslovným jmenovitým zasvěcením zmařit bludy šířené z Ruska. Tím se rozumí praktický materialismus s jeho totalitou a a obecnou demoralizací. K tomu dostal od Matky Boží jasný a neklamný pokyn, který však obešel a nenaplnil. Výsledek? Ony bludy z Ruska dnes nejenže žijí, ale doslova bují v nebývalé síle a nevídané podobě, jaká byla před pádem berlínské zdi dokonce nemyslitelná. Do nebe volající protipřirozené demoralizující zákony jsou totalitními metodami šířeny a vymáhány z centra nejvyšších mezinárodních a nadnárodních institucí. Výsledkem demoralizace je stále se zhoršující a zapeklitá mezinárodní situace, která se může přes noc změnit v nepředstavitelnou celosvětovou katastrofu.

Oba noví „svatí“ papežové se diametrálně liší ode všech svých předchůdců tím, že se věnovali soustavným důvěrným a zcela nekritickým kontaktům s úhlavními nepřáteli církve. Jeden z nich jim dokořán otevřel dveře, jejich zasvěcencům svěřil dokonce vedení koncilu, a druhý horlivě prakticky nostrifikoval klamné mafiánské ideály. To není projev hrdinského stupně ctnosti moudrosti. Před těmi, kteří dvě stě let systematicky pracují na plánu zničení církve a kteří už způsobili církvi tolik zlého, je třeba se mít na pozoru a nikoliv jim otevírat dveře dokořán a přijímat slepě jejich návrhy a rady jen proto, že se oděli do beránčího roucha a podle se k nám lísají.

Wojtylova nauka, že Kristus zemřel za všechny a „všichni jsou spaseni, ať to vědí nebo ne, ať to přijímají, nebo ne“ (Segno di contradizione, Milán 1977) je ideologickým můstkem, jak zapojit katolickou víru do cílového zednářského projektu jednoho společného náboženství, ve kterém má celé lidstvo uctívat „společného Boha“. Nebyl to nepředstavitelný úspěch odvěkého Lháře, když na tuto návnadu nalákal samotnou hlavou církve? Není proto divu, že tyto papeže nyní zahrnuje sám co největší slávou: hlučné oslavy mají způsobit, aby nikoho ani nenapadlo, že za vším tím je skrytý základní blud, který podkopává samu existenci církve. Podle „nové teologie“ je nyní možno podrobit cenzuře i slova Ježíše Krista. Konkrétně se to týká např. slov Mk 16, 16, která byla Wojtylovou praxí prakticky odepsána. Pán však také jasně varoval před nebezpečným a úspěšným působením falešných proroků: Dejte si pozor, aby vás někdo nesvedl. Mnozí přijdou pod mým jménem…

Rovněž tak do nebe volající vnitrocírkevní skandály a trvalý úpadek církve za posledních pontifikátů jsou nepřijatelnou kulisou těchto kanonizací a dostatečným důvodem, že takové pontifikáty nelze oficiálně vystavovat jako závazné vzory. Když obdobné skandály propuknou v sekulární oblasti, podávají příslušné vedoucí osobnosti demisi. Sama skutečnost, že tito papežové zanechali po sobě církev tak ochromenou a zaslepenou, že vůbec nevidí a nechápe tyto tak závažné překážky jejich kanonizace, svědčí neúprosně proti nim.

Tato slova jsou napsána nikoliv v jejich neprospěch, ale naopak z lásky k nim a v jejich prospěch. Za svatořečené papeže se už nikdo nebude modlit, ačkoliv zoufale nadále potřebují naléhavou modlitbu celé církve.

Podle úředního mluvčího Vatikánu P. Lombardiho neznamená prohlášení  svatosti Jana Pavla II. ani bilanci jeho potifikátu ani soud o dokonalosti osobního života Jana Pavla II. Co tedy znamená? Podle Lombardiho je to „velký model křesťanského života, který dosvědčil vynikajícím způsobem. To ale neznamená, že byl dokonalý ve všech jednotlivých věcech“. Není tomu prý tak, že by jeho „jednotlivé chyby mohly být smrtelný hřích.“ V tom případě nám P. Lombardi dluží vysvětlení, jak se komise a kardinálové vyrovnali např. s Wojtylovou osobní aktivní účastí na pohanské modloslužbě, která vždy byla a je neomluvitelným rouháním.

To, co potřebuje současná hierarchie především svatořečit, je tedy vzor, jaký jí vyhovuje a jaký se jí líbí, bez ohledu na to, že zahrnuje i zápory: takový je pokoncilní trend poznamenaný modernismem, humanismem a autokracií, který však ve skutečnosti nemůže směřovat k Bohu a tím ke spáse, protože je založený na člověku. Hlavním „pastoračním“ cílem je prosazovat novou antropocentrickou víru, ve které se Bůh ocitá stranou, podobně, jako musely ustoupit lidským trůnům četné oltáře a svatostánky. Tato hierarchie jakoby pokládala za samozřejmost, že Bůh má pro její novoty porozumění a sám se současné době a světu přizpůsobí stejně, jako se mu přizpůsobuje ona. Mají k tomu přispět velkolepá show, která si Vatikán dovedně režíruje, ale která mají jen velmi krátkou životnost. Bůh sesazuje mocné z trůnu a povyšuje nízké.

Kdo má oči k vidění a vidí, uši k slyšení a slyší, ten bude prožívat 27. duben jako den hlubokého smutku a vážných obav z nejbližší budoucnosti církve a světa, protože dochází k podminování samotných základů církve. Naplní proto tento tragický den nikoliv radováním a oslavami, ale kajícími skutky a smírnou modlitbou k Božímu Milosrdenství.

-lš-