Otázka, jak co nejlépe uspořádat lidskou společnost, aby všem zajišťovala blaho, spravedlnost a bezpečí, stojí před lidstvem již několik století. Odpovědí byly reálné návody i utopie, ale prosadily se ideologiemi podněcované násilné pokusy o zásadní změnu panujícího řádu a nastolení nového pořádku. Tyto pokusy skončily tragicky. Stavěly na nereálné materialistické představě, že násilné nastolení nového řádu přinese s sebou automaticky náležitou a tak nezbytnou změnu lidského chování a jednání.

Po smutných pokusech minulého století založit ráj na zemi však opět přicházejí nepoučitelní pohrobci neblahých totalitních ideologů s dalším dalekosáhlým pokusem, který má honosný název globalizace. Svou nepoučitelnost dávají najevo především tím, že stejně jako jejich předchůdci zcela jednoznačně odmítají jakoukoliv spolupráci s jediným Původcem a Dárcem všeho dobra. Pokládají dokonce „staré náboženství“ za něco přímo škodlivého. Je opravdu radostná zvěst jen neúspěšnou utopií a překážkou pokroku? Může ještě k dnešnímu stavu věcí promluvit učení, které zaznělo poprvé před dvěma tisíci lety?

Když Boží Syn sestoupil mezi nás, doporučil nám a přímo uložil, abychom při nápravě světa postupovali zcela opačně. Společenskou reformu je třeba začít zdola, od chování jednoho každého. Jeho návod je obdivuhodně prostý, svrchovaně nadčasový a spolehlivě účinný: místo abychom spoléhali na osobní prospěch a mocenské postavení, odkud bychom mohli ovládat druhé, máme hledat řešení v cílevědomé snaze sloužit druhým. Tím nemá být řečeno, aby všichni vyhledávali jen služebné postavení a vyhýbali se výkonu každé vedoucí role, spojené s odpovědností za druhé. Ježíš však od nás očekává, že ve všem svém konání a v jakémkoliv postavení budeme vedeni v prvé řadě důslednou snahou posloužit druhým. Sloužit v tomto smyslu znamená podřídit všechno upřímnému zájmu o dobro a blaho svých bližních. Je to aplikace přikázání: milovat bližního jako sebe.

Jestliže to domyslíme do důsledku, jedná se o nejradikálnější zvrat, jaký může vnést do jakéhokoliv společenského řádu jedině Kristova zvěst. Pokud se tato zásada evangelia opravdu důsledně dodržuje, stává se již pro tento pozemský život zvěstí opravdu radostnou. Co je radostnějšího než společnost, ve které přímo programově jeden druhému vychází vstříc s láskou a pochopením? Nepřináší snad respektování tohoto Kristova požadavku i těm nejposlednějším jistotu dobrého zacházení a odůvodněné očekávání, že se jim dostane všeho nezbytného?

Dnešní lidstvo ovšem o něčem takovém nehodlá ani uvažovat. Domnívá se, že si samo umí najít cestu, jak zajistit blahobyt všem. Vyhlásilo si svá hesla o rovnosti, svobodě a bratrství a má za to, že tím od základu změnilo svůj svět. A výsledek? Po dvou stech letech stále krutějších krveprolití trvá stav, kdy mnoho lidí se netěší ani ze svobody, ani z rovnosti a už vůbec ne z bratrství. Vznikl svět dramatických protikladů a do nebe volající nespravedlnosti a bezohlednosti.

Odpovědí se měla stát tzv. Charta lidských práv. Co jiného je tato Charta než přiznáním úplného fiaska oněch revolučních hesel z konce 18. století? Zapomnělo se přitom na to podstatné: žádné právo nebude naplněno, pokud ho nezajišťuje proti němu stojící závazná povinnost. Charta se neúspěšně snaží suplovat to, co zavrhovaný Kristův duch vzájemné služby v bratrské lásce obsahuje i bez slavnostního vyhlášení jako naprostou samozřejmost. Ve společnosti, kde hlavním motorem lidského jednání a ukazatelem úspěšnosti je především zisk, znějí opravdu Kristova slova jako zcela nereálná utopie. Ale Ježíš nepřišel hlásat utopie. To by přece znamenalo jeho naprosté selhání. Ježíš nebyl fantasta. Přišel nám oznámit vůli nejmoudřejšího a nejdobrotivějšího Otce. Uložil svým učedníkům, aby šli do celého světa a získali pro ni všechny národy a učili je zachovávat všechno, co jim přikázal jako nezbytnou podstatu lidského soužití: sloužit jeden druhému.

Nemusíme jako Kristovi učedníci přiznat své historické selhání, když se po dvou tisíciletích místo jeho učení prosadil jako naprostá samozřejmost jeho úplný opak? Jak to, že se lidé nepřesvědčili o jedinečnosti evangelia a pokládají je za utopii nebo opium, jak to, že dosadili za nejlepší a nejatraktivnější motor lidského jednání vlastní sobecký prospěch, který všechno převádí na jedinou veličinu, a tou je zisk? Všechny ekonomické „mechanismy“ svobodného trhu nejsou ničím jiným než psychologickými fintami, jak vybičovat a aktivně zapojit lidskou chamtivost a ziskuchtivost. Tato ziskuchtivost pak funguje proto tak spolehlivě, že se opírá nikoliv o ušlechtilé stránky lidské přirozenosti, nýbrž právě o onu stránku hříchem tragicky narušenou, která se tak ještě dále prohlubuje, aby právě na hříšných lidských sklonech bylo možno co nejvíce vydělat. Vždyť i tam, kde by se lidská činnost mohla alespoň podobat službě člověka člověku, nemluvíme o dárcích, ale o sponzorech, tedy ručitelích, kteří mají na mysli především vlastní propagaci, zaměřenou cílově hlavně na podporu vlastního zisku.

Ježíšovo slovo je plodem svrchované Boží moudrosti a dobroty. Boží Syn neměl nereálné představy o lidech ani nechtěl po nich nic nemožného. Chtěl a chce jen jejich dobro, a to i zde na tomto světě. Jeho evangelium se konkretizuje na příkladu těch, kteří v minulosti nebo v přítomnosti přijali Pánova slovo a uskutečňují je, někdy přímo radikálně a hrdinsky, do všech důsledků. Oni nevedou akademické diskuse, ale slouží. Hledají tak ve službě druhým Boží království a Bůh pro ně svědčí tím, že všechno ostatní je jim přidáno. Živým důkazem reálnosti této stránky evangelia je 4700 misionářek blíženské lásky. Proč jedny řády vymírají a jiné tak rostou? Proč se jedny rodiny rozpadají a jiné (byť ojediněle) kvetou? Buďto nalezly, nebo nenalezly onu pravou velikost: Kdo chce být první, ať je služebníkem všech. Sloužit znamená přestat být sobcem. K tomu má směřovat celé naše náboženství, jeho liturgie a svátosti. Známe opravdu jeho obsah, požadavky a prostředky svého náboženství? Zatímco svět umírá na sobectví, Pán od nás křesťanů na všech úrovních naléhavě žádá opravdové a všem naprosto srozumitelné pokání a obrácení: od sebe k bližnímu.

Je-li však Ježíšovo slovo jediná skála, na které můžeme bezpečně budovat svůj dům, pak všechno naše úsilí musí směřovat k tomu, abychom si jeho slovo dokonale přisvojili a spolehlivě proměnili v život. Úkolem církve je bdít nad tím a zajišťovat usilovně všechny k tomu potřebné slíbené milosti.

Ale církev si dala podobně jako Adam a Eva namluvit, aby nedbala na Boha a poohlédla po jiném slovu, které bude světu bližší než to Boží. A výsledek se záhy dostavil. Když se začne Boží slovo měnit a přizpůsobovat, dospěje se nutně do situace, kdy to, co se včera doporučovalo, se dnes zavrhuje, a to, co bylo zakázáno, se naopak stává něčím takřka nevyhnutelným a setkává se se stále širším přijetím u kléru i věřících.

Až do Pia XII. byl takový náboženský rozvrat nemožným, ale Pavel VI., když zakončoval II.  vatikánský koncil (7. 12. 1965), ¨ nejen takový rozvrat přijal, ale dokonce ho velebil: „Náboženství o Bohu, který se stal člověkem, se setkalo s náboženstvím člověka, který se činí Bohem. Co se stalo? Střet, boj, anatéma? Nikoliv, také my, my nejvíce ze všech (s naším novým humanismem) jsme ctitelé člověka.“ „Hodnoty světa, kterým se zříká transcendence, jsou nejen respektovány, ale uctívány jako jeho vytrvalé úsilí, jako jeho očištěné a požehnané aspirace“.

Nová hierarchie, která tímto způsobem otevřela brány církve novému náboženství Člověka, naočkovala si tak také revoluční dogma o rovnosti mezi náboženstvími s cílem vybudovat globální město a posluhuje si přitom totálním náboženstvím a jeho morálkou, která se opírá nikoliv o Boha, ale o zvrácenou lidskou mentalitu té které doby. Náboženství je tak redukováno na duchovního animátora sociálního a politického života ve světě a holedbá se tím, že osvobozuje člověka od myšlenky na smrt, na soud a věčný život ve prospěch nového optimismu. To je přijetí cíle, pro který vznikl a trvá známý plánovitý světový komplot, usilující vytrvale o revizi křesťanství a potlačení jeho autority.

 A právě toto nebezpečí nám měla představit impozantní výstražná vize třetího fatimského tajemství: pohled na potlačení katolické autority, protože tato autorita měla úkol a záměr odvrátit národy od bludů z Ruska a od pasti klerikálních novátorů, kteří se chtějí vyhnout všemu ‚odsuzování‘ a smířit se se světem na úkor pravdy. O pádu berlínské zdi se často a právem mluví jako o epochálním historickém zvratu. Přitom se ale ignoruje to, co tento zvrat předcházelo v náboženské oblasti: strašné zhroucení katolicismu. Je snad možno popřít, že tento druhý pád je epochálnější změna než ten první, pochopitelně, pokud jde o blaho národů, zcela opačná? Berlínská událost byla radostná, ale katolický úpadek je katastrofální vzhledem k zničujícímu vlivu, jaký má na způsob života, myšlení a budoucnost lidstva. Zhroucení katolicismu je přípravou a předehrou ke zhroucení současné civilizace se všemi jeho důsledky.